Wikipedista:Paraple/Pískoviště

Nahráváním a reprodukcí zvuku se označuje mechanický nebo elektrický záznam a opětovné vytváření zvukových vln. Jedná se například o mluvenou řeč, zpěv, instrumentální hudbu nebo zvukové efekty. Nahrávání a reprodukce zvuku se dělí na dvě hlavní technologie, a to analogovou a digitální. Akustický analogový záznam se provádí za pomoci mikrofonu. Ten obsahuje malou membránu, která se rozechvívá na základě změny atmosférického tlaku (akustických zvukových vln) a je schopná tyto změny zaznamenávat jako grafický obraz zvuku na různá media, například fonograf nebo gramofonovou desku. Děje se tak většinou vytvořením drážky v daněm médiu. Tuto drážku je pak přehrávací zařízení schopno detekovat například pomocí jehly. Při magnetickém analogovém záznamu zvukové vlny rozechvějí membránu mikrofonu a jsou převedeny na elektrický proud o různé velikosti, podle frekvence zvukových vln. Z tohoto elektrického proudu se poté pomocí elektromagnetu vytvoří magnetické pole. Zvuk je tak reprezentován zmagnetizovanými částmi na plastické pásce, která je pokrytá slabou vrstvou magnetického materiálu. Reprodukce analogového zvuku je obrácený proces, kdy větší membrána reproduktoru způsobuje změny v atmosférickém tlaku, aby vytvořila zvukové vlny. Elektronicky generované zvukové vlny se dají také nahrávat přímo ze zařízení jako je snímač na elektrické kytaře nebo syntetizér.

Digitálním nahráváním a reprodukcí zvuku se rozumí převedení analogového signálu zaznamenaného mikrofonem do digitální podoby pomocí digitalizace. To umožňuje šiření a ukládání zvukových dat na mnohem širší spektrum médií. Digitální nahrávka ukládá zvuk jako posloupnost binárních hodnot, které reprezentují velikost amplitudy v pevně daných časových intervalech. Rozmezí těchto intervalů je dáno vzorkovací frekvencí a měla by být dostatečně velká, aby bylo možné zvukový záznam přesné popsat. Digitální záznamy nejsou považovány za kvalitnějši proti analogovým kvůli tomu, že mají větší kvalitu zvuku jako takového (větší rozsah frekvenči nebo dynamický), ale prože digitální formát může zabránit ztrátě kvality z důvodu šumu nebo elektromagnitckého rušení při přehrávání, či poškození a opotřebení samotného média. Tyto chyby se často vyskytují právě u analogových médií. Digitální audio signál však musí být před samotným přehráním zpětně převeden na analogový než se pošle do sluchátek nebo reproduktorů.

Historie

Dlouho před tím, než se začal zvuk nahrávat, se hudba zaznamenávala pomocí not. Později také vznikly mechanická zařízení, která byla schopna přehrávat hudbu. Jejich vznik můžeme vysledovat už v devátém století, kdy bratři Banū Mūsovi vynalezli nejstarší automatický hudební nástroj. Jednalo so o vodou poháněné varhany, které uměly přehrávat hudbu z vyměnitelných válců. Podle Charlese B. Fowlera byly tyto "válce s vystouplými kolíčky" hlavním nástrojem pro mechanickou produkci a reprodukci hudby až do druhé poloviny devatenáctého století. Bratři Banū Mūsovi také vynalezli automatickou flétnu, která byla nejspíše prvním programovatelným strojem. Fowler označil tyto automaty za hudební skupinu robotů, kteří provádějí "více jak padesát obličejových a tělesných úkonů během jediné skladby". Ve čtrnáctém století byl ve Flandrách představen mechanický zvonek, který byl ovládán rotujícím válcem. Podobný princip se oběvil také ve flašinetu (15. století), hudební hodinky (1598), barrel piano (1805) a hudební skříně (okolo roku 1800). Orchestrión, vyvinutý v roce 1892, využíval systému překládaných děrovaných štítků. Pianola, poprvé představena v roce 1876, používala děrovaný papírová role, na které mohl být uložen mnohem delší hudební záznam. Nejpokročilejší z těchto pianových rolí byly "ručně" hrané. To znamená, že na roli byl zaznamenána skutečná hra hudebníka a ne jen její přepis z not. Technologie jak takto zachytit živá vystoupení byla však nebyla vyvinuta dříve než v roce 1904. Pianolové role byly nepřetržitě vyráběny asi od roku 1898. V případě o autorská práva z roku 1908, který byl projednáván Nejvyšším soudem Spojených států amerických je zmíněno, že jen v roce 1902 bylo vyrobeno mezi 70 až 75 tisíci pianol. Zároveň bylo vyprodukováno mezi 1 až 1,5 milionem papírových rolí do těchto pianol. Využití těchto pianolových rolí se začlo od 20. let 20. století snižovat. I přesto se však jeden z typů rolí vyrábí dodnes.

Fonautograf

Podrobnější informace naleznete na stránce Fonautograf.

První zařízení, které opravdu dokázalo zaznamenat skutečné zvuky tak, jak se šířily vzduchem (i když je nedokázalo reprodukovat - bylo pouze pro studium visuálních výstupů), byl fonautograf. Byl patentován v roce 1857 pařížským vynálezcem Édouardem-Léonem Scottem de Martinville. Z tohoto roku pocházejí také nejstarší známé nahrávky lidského hlasu, které jsou nazývány "fonautogramy". Obsahují listy papíru, které jsou pokryty jemnou vrstvou prášku, do které vybrující jehla zaznamenává zvukové vlny v podobě bílých čar. Fonautogram francouzské lidové písně Au Clair de la Lune , který byl vytvořen v roce 1860, byl poprvé přehrán jako opravdový zvuk až v roce 2008. Phonautogram byl naskenován a poté zppracován speciálním softwarem. Ten převedl bílé linky, do kterých byl skutečný zvuk zakódován, na digitální zvukový soubor.

Fonograf

Podrobnější informace naleznete na stránce Fonograf.

Fonograf

30. dubna 1877 francouzský básník, spisovatel a vynálezce Charles Cros odeslal zapečetěnou obálku do Akademie véd v Paříži. Ta obsahovala dopis, ve kterém byla plně popsána metoda pro výrobu paleofonu. I když nikdy nebyl nalezen žádný funkční paleofon, Cros je považován za prvního vynálezce zařízení pro nahrávání a reprodukci zvuku. Prvním opravdu funkčním zařízením pro nahrávání a přehrávání zvuku byl mechanický fonograf. Vymyslel ho Thomas Edison v roce 1877 a byl patentován v roce 1878. Vynález se brzo rozšířil po celém světě a během dalších dvou desetiletí se ze záznamu, distribuce a prodeje zvukových záznamů stal mezinárodní průmysl. Na začátku 20. století se tak nejpopulárnějších titulů prodávali miliony kusů po celém světě. Rozvoj masové produkce umožnil, aby se záznamy na valečkách stály jedním z největších obchodních artiklů v průmyslových zemích a váleček se tak stal hlavním spotřebním formátem pro zvukové záznamy od druhé poloviny 80. let 19. století až do konce prvního desetiletí 20. století.

Gramofon

Dalším velkým technickým pokrokem se stal vynález gromofonové desky, většinou přisuzován Emilovi Berlinerovi, který byl komerčně představen v roce 1889 ve Spojených státech amerických, a to i přes to, že byla podobná zařízení představena již dříve, například Alexandrem Grahamem Bellem v ruce 1881. Desky bylý mnohem jednodušší na výrobu, dopravu i skladování a také měly výhodu, že byly o něco hlasitější než válečky. Válečky byly také z podstaty věci pouze jednostranné. Prodeje gramofonových nahrávek překonaly válečky někdy okolo roku 1910 a koncem První světové války se stala gromofonová deska dominantním komerčním formátem pro distribuci zvukových nahrávek. Edison, který byl hlavním výrobcem válečků, se poté pokusil dobýt zpět ztracené trhy výrobou Edisonovi desky. V různých obměnách se tak deska stala primárním mediem pro distribuci zvuku zákazníkům až do konce 20. století. Nejúspěšnější verzí byla asi oboustranná šelaková deska uzpůsobená pro 78 otáček za minutu, která byla standardem od konce prvního desetiletí 20. století až do konce let padesátých.

Přesto, že nebyla žádná standardizovaná rychlost, a různé společností nabízeli desky, které byly přehrávány různými rychlostmi, největší nahrávací společnosti se časem usnesli na 78 otáčkách za minuty, což se stalo v podstatě standardem v daném odvětví. Tato rychlost však byla pouze nominální, protože reálná rychlost se v USA a zbytku světa lišila. Přesná rychlost tak byla 78,26 otáčky za minutu v USA a 77,92 ve zbytku světa. Rozdíl v rychlosti otáčení byl dán rozdílnou hodinovou frekvencí střídavého proudu, který napájel stroboskopy používané ke kalibraci nahrávacích a přehrávacích zařízení. Nominální hodnota otáčení pro tento konkrétní typ desek se tak stala běžným názvem, jednalo se o tzv. "sedmdesát osmičky" (název se však začal používat až poté, co vznikly nové formáty). Desky byly vyráběny ze šelaku nebo podobného křehkého plastu podobného materiálu. Pro přehrávání se využívaly jehly vyrobené z různých materiálu od měkké oceli přes dřevo až po safír. Desky měly také značně omezen počet přehrání v závislosti na výrobním procesu a použitém materiálu.

Dříve čistě akustické způsoby záznamu limitovali citlivost a frekvenční rozsah nahrávky, Střední frekvence se dali nahrát celkem snadno, ale velice nízké nebo vysoké frekvence se takřka nedaly zaznamenat. Nástroje jako housle bylo velice těžké zaznamenat na desku. Jedním ze způsobů jak se s tímto problémem vyrovnat bylo použití violinofonu, známého také jako Strohovy housle. Ty na sobě měly připojenu plechovou ozvučnici, která byla ozvučena membránou. Tu rozechvívala kobylka. Tato ozvučnice přestala být potřeba ve chvíli, kdy bylo vynalezeno elektrické nahrávání.

Dlouhohrající 33¹⁄₃ otáčkové vinylové desky s mikrodrážkou známé také jako "LPčka" byly vyvinuty v roce 1948 společností Columbia Records. Krátcehrající 7 palcová 45 otáčková vinylová deska s mikrodrážkou, označovaná jako "singl", byla představena společností RCA Victor v roce 1949. V USA a většině ostatních rozvinutých zemích tyto dva formáty kompletně vytlačily 78 otáčkové šelakové desky koncem 50. let, ale v některých zapadlých koutech země tento formát přetrval až do poloviny let šedesátých. Vinyl byl mnohem dražší než šelak, což je jeden z důvodů, proč se může zdát nahrazení "sedmdesát osmičky" právě těmito formáty zvláštní. "LPčko" však tuto cenu kompenzovalo délkou záznamu a "singl" se svým malým průměrem spotřeboval mnohem méně materiálu, Vinyl také nabízel lepší vlastnosti jak při lisování, tak při přehrávání. Pokud byly tyto desky přehrávány pomocí kvalitní diamantové jehly s dobrým zesilovačem a správně nastaveným přenoskovým ramenem, vydržely velice dlouho. Pokud byly desky chráněny před prachem, odřením a škrábanci, při přehrávání se ozýval jen velmi malý šum. Vinylové nahrávky byly, až příliš optimisticky, v reklamách označovaně jako nezničitelné. To ovšem nebyly i přes to, že vydržely mnohem víc než desky šelakové, které byly též ve své době označovány jako nezničitelné v porovnání s voskovými válečky.

Elektrický záznam

Mezi vynalezením fonografu v roce 1877 a vzestupem digitálních medií, byl bezesporu nejdůležitějším milníkem v zaznamenáváni zvuku vznik tzv. elektrického nahrávání. Využívalo se pro něj mikrofonu, který převáděl zvuk na elektrické signály, které byly poté zesíleny a využívány k tomu, aby rozpohybovaly nahrávací jehlu. Tento vynález znamenal konec "plechových" ozvěn charakteristických pro akustické způsoby nahrávání. Zároveň produkoval čistší a robustnější zvuk tím, že značně rozšířil frekvenční rozsah zvuku a umožnil nahrání dříve nenahratelných vzdálených a tichých zvuků.

This innovation eliminated the "horn sound" resonances characteristic of

Záznam zvuku začal jako čistě mechanický proces až na pár nešikovných telefonních záznamníků bez jakékoliv možnosti zesílení signálu, jako byl například telegrafon, a tak to zůstalo až do 20. let. V té době vznik několika různých, na rádiu založených pokroků v elektronice vedlo k revoluci v nahrávání. Tato vylepšení obsahovala mimo jiné vylepšené mikrofony a přídavná zařízení, jako elektronické filtry, které byly všechny závislé na elektronickém zesilovači, aby měli nějaké praktické využití. V roce 1906 Lee De Forest vynalezl audion, což byla první triodová elektronka. Jednalo se o elektronickou součástku, která dokázala zesílit slabé elektrické signály. Rokem 1915 se již používala v dálkových telefonních obvodech, které zajistili rozumnou kvalitu hovoru mezi San Franciscem a New Yorkem. Různé obměny této elektronky se tak staly základem všech elektronických hudebních systému až do padesátých let, kdy byl komerčně představen první zvukový systém postavený na tranzistorových zvukových zařízeních.

Během 1. světové války se vědci ve Spojených státech a Velké Británii zabývaly způsoby jak nahrát a přehrát zvuk, mimo jiné také německé ponorky, a to pro výcvikový účely. Akustické metody nahrávání v té době však nebyly schopny zvuky přesně reprodukovat. První výsledky nevypadaly vůbec slibně. První elektronická nahrávka představená veřejnosti byla z 11. listopadu 1920 z pohřbu Neznámého vojína z Westminsterského opatství v Londýně. Inženýři, kteří nahrávání vedli využili malých mikrofonů jako jsou ty v pevných linkách, které nenápadně rozmístili po celém opatství a připojili je k nahrávací výbavě, která byla umístěna ve voze před opatstvím. Přes to, že využili elektronického zesílení, zvuk byl tichý a nedalo se mu rozumět. I tak však vznikla nahrávka, která by jinak nebyla v těchto podmínkách možná. Na několik dalších let byl tato přehlížená deska jedinou zveřejněnou elektrickou nahrávkou.

Několik nahrávacích společností a nezávislých vynálezců, především Orlando Marsh, experimentovalo s vybavením a technikami pro elektrické nahrávání již v první polovině 20. let. Marshovo studio Autograph Records prodávalo elektricky pořízené nahrávky veřejnosti v roce 1924, což je o rok dříve než všechny ostatní velké společnosti. Bohužel kvalita těchto nahrávek byla příliš malá, aby prokázaly nějakou výhodu oproti tradičnímu akustickému nahrávání zvuku. Marshovi techniky pro využití mikrofonu byly značně osobité, a tak jeho práce měla velice malý dopad na vývoj ostatních systémů.

Telefonní gigant Western Electric měl laboratoře (později spojením s výzkumným oddělením AT&T v roce 1925 vytvořili Bellovi laboratoře) s takovým množstvím lidských a materiálních zdrojů, s kterými se žádná společnost ani nezávislý vynálezce v odvětví nemohli měřit. Měli nejlepší kondenzátorový mikrofon, vyvinutý v roce 1916 a poté znatelně vylepšený v roce 1922, a také nejlepší zesilovače a testovací výbavu. Také měli patentovaný elektromagnetický rekordér z roku 1918, a proto se v první polovině 20. let rozhodli využit svého vybavení a zkušeností pro vývoj dvou nejmodernějších systémů pro záznam a přehrávání zvuku. První byl založen na klasických deskách a druhý na optickém záznamu pro film. Inženýři se vydali neprobádanou cestou využití mechanické podobnosti elektrických obvodů a vyvinuly lepší "rubber line" rekordér, který umožnil záznam do voskové matice přímo v nahrávacím zařízení.

Do roku 1924 byly výsledky výzkumů natolik významné, že Western Electric uspořádali ukázku pro dvě přední nahrávací společnosti. Byly jimi Victor Talking Machine Company a Columbia Phonograph Company. Obě si brzy licencovali předvedený systém a obě také vytvořili své první nahrávky v únoru roku 1925, ale vydali je až o několik měsíců později. Aby se vyhnuli tomu, že jejich katalogy budou okamžitě zastaralé, oba hlavní rivalové se tajně dohodli, že nezveřejní nahrávky vytvořené novým postupem až do listopadu 1925. Do té doby měli více času vytvořit dostatečně široké portfolio nahrávek, aby uspokojili poptávku. Během následujících let si menší nahrávací společnosti licencovali nebo vyvíjeli vlastní elektrické nahrávací systémy. V roce 1929 tak starý akustický způsob nahrávání používala pouze společnost Harmony, která byla zaměřená na levné nahrávky.

Z porovnání přeživších záznamů některých testů z Wester Electric s prvními komerčními nahrávkami naznačuje, že nahrávací společnosti snížili frekvenční rozsah systému tak, aby nezahltili neelektrická přehrávací zařízení. Ta reprodukovala nízké frekvence jako nepříjemné chrastění a rychle opotřebovala desku kde bylo příliš mnoho vysokých frekvencí.

Další nahrávací formáty

Ve 20. letech Phonofilm a další rané zvukové systémy pro film využívali optického záznamu zvuku, v kterých byl audio signál graficky zaznamenán na fotografickou pásku. Amplitudové výchylky způsobené signálem se využívali k modulaci světelného zdroje, který se promítal na pohybující se pásku skrz stínítko. To umožňovalo aby byl signál v podstatě vyfocen jako měnící se šířka zvukové stopy. Projektor pak využíval stabilní světlo a detektor záření aby se tato měnící se šířka převedla zpět na elektrický signál. Ten byl poté zesílen a přenesen do reproduktorů za plátnem. Ironické je, že popularizace zvukového filmu byla odstartována filmem The Jazz Singer (1927), který používal systém Vitaphone pro záznam zvuku na desku a ne optickou zvukovou stopu. Optický zvuk se stal standardem pro filmový zvuk po celém světě a zůstává jím pro uvedení do kin dodnes i přes pokusy v padesátých letech nahradit ho magnetickým zvukem. V současnosti všechny vydané kopie na 35 mm pásce obsahují analogovou optickou zvukovou stopu, nejčastěji se stereo zvukem a redukcí šumu Dolby SR. Také se často přikládá opticky nahraná digitální stopa ve formátech Dolby Digital nebo Sony SDDS. Dalším častým prvkem je opticky nahrané časování pro synchronizaci CDROM disků, které obsahují DTS zvukovou stopu.

V tomto období vzniklo také několik dalších historických vynálezů, například první praktický magnetický nahrávací systém, drátový magnetofon, který byl založen na díle dánského vynálezce Valdermara Poulsena. Drátové magnetofony byly efektivní, ale kvalita zvuků byla nízká. Proto byly mezi 1. a 2. světovou válkou používány primárně pro záznam mluveného slova a propagovány jako diktafony. To umožnil v roce 1924 německý vynálezce Dr. Kurt Stille, který Poulsenův drátový magnetofon proměnil právě na výše zmiňovaný diktafon. V dalším roce pak Ludwig Blattner zahájil práce na něčem, z čeho se časem stal Blattnerphone, který místo drátů používal ocelovou pásku. BBC začala používat Blattnerphony v roce 1930 pro nahrávání programů do radia. V roce 1933 společnost průkopníka radiových technologií Guglielma Marconiho zakoupila práva na Blattnerphone a na jeho základě vyvinula Marconi-Stille rekordéry, kterými byla vybavena Maida Vale Studia stanice BBC v březnu roku 1935. Páska využívaná v Blattnerphonech a Marconi-Stille rekordérech byla ze stejného materiálu jako žiletky, a tak není překvapivé, že rekordéry Marconi-Stille byly považovány za nebezpečné. Technici, kteří je využívali je museli dokonce kvůli vlastní bezpečnosti obsluhovat z jiné místnosti. Z důvodu velké rychlosti nahrávání se používali velké kotouče o průměru asi jeden metr a tenká páska se často trhalo, což vedlo k tomu, že úlomky jako břitva ostré pásky lítaly po celém studiu. K1 magnetofon byl prvním praktický využívaným magnetofonem a byl vyvinut v roce 1935 v Německu firmou AEG.

Magnetická páska

Důležitou oblastí v této době byl magnetofon. Nahrávání na magnetickou pásku využívá zesíleného elektrického audio signálu pro vytvoření analogových odchylek magnetického pole produkovaného hlavou magnetofonu. To způsobovalo odpovídající odchylky při magnetizování pohybující se pásky. Při přehrávání, je celý postup obrácen. Hlava se chová jako malý elektrický generátor, tak jak se zmagnetizovaná páska pod ní pohybuje. Původní páska z oceli byla nahrazena mnohem praktičtějším papírem pokrytým magnetickým materiálem. Nedlouho na to však byl tento papír rychle nahrazen oktanovou páskou, která se stala standardem. Protože však oktany mají velice malou odolnost v tahu a při velmi malé tloušťce se snadno trhají, byl tento materiál eventuálně nahrazen polyesterem. Tato technologie, která se stala základem pro téměř všechno komerční nahrávání od padesátých do osmdesátých let byla vyvinuta ve třicátých letech německými audio inženýry. Ti také znovu využili principu odchylek střídavého proudu (poprvé využívaného v drátových rekordérech ve 20. letech), což drasticky zvýšilo frekvenční rozpětí nahrávek. Technologie byla ještě dále vylepšována po 2. světové válce americkým vědcem Johnem T. Mullinem sponzorovaným společností Bing Crosby Enterprises. Mullinovi první rekordéry byly upravené německé rekordéry zabavené po 2. světové válce. V druhé polovině 40. let společnost Ampex vyrobila první komerčně dostupné magnetofony v USA.

Magnetická páska přinesla velké změny jak do radií tak do nahrávacího průmyslu. Zvuk byl nahrán, vymazán a znovu nahrán na stejnou pásku mnohokrát, zvuk mohl být kopírován z jedné pásky na druhou s pouze malou ztrátou kvality a zvukové záznamy mohly být velice přesně editovány fyzickým rozstříháním pásky a jejím opětovným slepením. Pár let od představení prvního komerčního magnetofonu Ampex 200 v roce 1948 vymyslel americký hudebník a vynálezce Les Paul první vícestopý magnetofon. Tím způsobil další technickou revoluci v oblasti nahrávání. Páska umožnila první nahrávky vytvořené pouze elektronickou cestou, čímž otevřela nové možnosti pro odvážné hudební experimenty jako byla škola Musque Concrète nebo avantgardní skladatele jako Karlheinz Stockhausen. To dále vedlo k no´vym způsobům nahrávání popové muziky umělců jako byl Frank Zappa, Beatles a Beach Boys.

Jednoduchost a přesnost s jakou šlo pásky upravovat, především v porovnání s omezenými a krkolomnými způsoby editace z desky na desku, společně s tradičně vysokou kvalitou zvuku nakonec přesvědčilo radiové společnosti k tomu, aby běžně předtáčeli své zábavné programy. Do té doby většina z nich vysílala vždy živě. Také bylo poprvé možné, aby si radia, oficiální instituce i další zainteresované strany vytvářeli ucelený záznam všeho co se daný den v radiu hrálo. Novinky jako vícestopé nahrávky nebo ozvěna umožnily radiovým produkcím a reklamám, aby byly vytvářeny na vysoké úrovni a ve velké složitosti. Kombinovaný dopad inovací jako nepřetržitá smyčka vysílání vedla k výrazným změnám také v dynamice vysílání a ve stylu vysílání radia a reklam.

Stereo a hi-fi

V roce 1881 bylo během experimentů při přenosu zvuku z Pařížské opery zaznamenáno, že je možné sledovat pohyb umělců na pódiu pokud jsou sluchátka připojena k různým mikrofonům. Tento objev se začal využívat pro komerční účely v roce 1890 kdy vznikl systém Théâtrophone, který fungoval více jak 40 let až do roku 1932.

V roce 1931 Alan Blumein, britský elektro-inženýr pracující pro EMI, navrhl způsob, jak umožnit sledovat pohyb herce ve filmu i pomocí zvuku. V prosinci roku 1931 podal žádost o patent na tuto technologii, a ten byl v roce 1933 ve Velké Británii uznán. Jednalo se o patent číslo 394 325. V následujících dvou letech Blumlein vyvinul stereo mikrofony a stereo hlavu. S těmi pak nahrál několik krátkých filmů se stereo zvukem.

Magnetická páska umožnila další rozvoj a komerční využití hudebních systémů, které uměli nahrávat i reprodukovat velice věrný prostorový zvuk. Experimenty s prostorovým zvukem během třicátých a čtyřicátých let byly narušeny problémy se synchronizací. K zásadnímu průlomu v oblasti prostorového zvuku došlo v Bellových laboratořích, které v roce 1937 předvedli fungující systém dvou kanálového sterea, kdy použili dvě optické zvukové stopy v jednom filmu. Velká filmová studia rychle vyvinula třístopé a čtyřstopé zvukové systémy, a první komerční nahrávání zvuku pro film se uskutečnilo v roce 1938 pro film společnosti MGM Listen, Darling. Nahrávání vedla Judy Garland.

Prvním na trh uvedeným filmem se stereo zvukem se stal film Fantasia od společnosti Walt Disney v roce 1940. Vydání Fantasie v roce 1941 používalo zvukový systém "Fantasound". Tento systém používal oddělenou pásku pro zvuk a pro obraz, které bylo pak potřeba synchronizovat. Zvuková páska měla čtyři dvojité optické zvukové stopy, tři pro levou stranou, střed a pravou stranu a čtvrtá byla kontrolní. Ta měla nahrané tří nahrané tóny pro ovládání hlasitosti zbývajících tří zvukových stop. Protože vybavení pro přehrání tohoto filmu bylo tak složité, Disney předváděla celý film pouze jako putovní představení a to pouze v USA. Standardní vydání použivalo klasický mono optický zvuk na 35 mm pásce až do roku 1956, kdy Disney vydala tento film se stereo zvukem, který využíval čtyřstopý magnetický zvukový systém "Cinemascope".

Němečtí audio inženýři, kteří pracovali na magnetické pásce vyvinuli stereo nahrávání do roku 1941, i když dvoustopé mono techniky existovaly již v roce 1939. Z 250 stereofonních nahrávek pořízených během 2. světové války se dochovaly poze tři. Beethovenův 5. pianový koncert s Walterem Giesekingem a Arthurem Rotherem, Brahmova Serenáda a poslední věta Bruckneroví 8. symfonie s Von Karajanem. Audio Engineering Society vydala všechny tyto nahrávky na CD. Varèse Sarabande od té doby vydalo Beethovenovo Concerto na LP, a poté ještě několikrát na CD. Obecně platí za to, že ostatní německé nahrávky byly zničeny během bombardování. Až do té doby než Ampex představil první komerční dvoustopou kazetu ke konci 40. let nebyly stereo nahrávky komerčně výhodné. Přesto, že vícestopé pásky byly dostupné, stereo se nestalo standardem pro komerční nahrávání hudby ještě mnoho let. Zůstalo tak specifickou částí trhu i během let padesátých.

EMI (společnost z Velké Británie) se stala první společností, která uvedla na trh stereofonní pásky. Svojí první pásku s názvem Stereosonic představili v roce 1954. Další společnosti rychle následovaly a pod záštitou His Master's Voice a Columbia Labels vyšlo 161 Stereosonických pásek, nejčastěji s klasickou hudbou nebo mluveným slovem. RCA poté dovážela tyto nahrávky do USA.

Dvoustopé stereofonní pásky byly mnohem úspěšnější v USA během druhé poloviny 50. let . Byly kopírovány v reálném čase (1:1) nebo dvojnásobnou rychlostí (2:1) a pozdější čtyřstopé pásky byly často kopírovány až šestnáct krát rychleji, což často vedlo ke snížení kvality zvuku. Ranné americké dvoustopé stereofonní asky byly také velmi drahé. Na příklad cena kotouče Sonotape/Westmister stály $6.95, $11.95 a $17.95 za jednotlivé série 7000, 9000 a 8000. Některé pásky His Master's Voice vydané v USA stály taky téměř $15.

Budoucnost stereo nahrávání se změnila ke konci roku 1957 vznikem Westrex stereo fonofrag disku, který využíval dřivějšího formátu vyvinutého Blumleinem. Decca Records v Anglii přišli s FFRR (Full Frequency Range Recording - záznam kompletního frekvenčního rozsahu) ve 40. letech. Tento formát se stal mezinárodním standardem pro kvalitnější vinylové desky. Nahrávka Ernesta Ansermeta baletu Petrushka od Igora Stravinského z roku 1946 byla pak klíčová pro vývoj záznamů úplného frekvenčního rozsahu a zároveň posloužila k upozornění veřejnosti na nutnost vysoké věrohodnosti záznamu.

Nahrávací společnosti míchaly většinu singlů populární hudby do monofonního zvuku až do poloviny 60. let, poté se běžně vydávaly klíčové nahrávky jako mono a stereo až do začátku 70. let. Spousta popových alb z 60. let, které jsou dnes dostupné pouze jako stereo byla v té době vydána jako mono a nahrávací společnosti vytvořili "stereo" verzi tím, že pouze oddělily od sebe dvě stopy na původní nahrávce. V polovině 60. let, jak se stereo stávalo stále populárnější, byla spousta nahrávek (například Pet Sounds od Beach Boys) remástrována metodou nazývanou "fake stereo", kdy se rozprostřel zvuk tak, že vyšší frekvence se nahrála do jednoho kanálu a nízké frekvence do druhého.

50.-80. léta

Magnetická páska kompletně změnila nahrávací průmysl. Začátkem 50. let probíhal mastering, aspoň u většiny komerčních nahrávek, na pásce místo toho, aby se nahrávalo přímo na desku. Páska zjednodušila a urychlila veškerou manipulaci v nahrávacím procesu, která byla naprosto nepraktická v tak velkém množství rozdílných generací přímo nahrávaných desek a jejich obměn. Raným příkladem je například nahrávka How High the Moon od Lese Paula z roku 1951. Na ní Paul namíchal výslednou skladbu z osmi různých kytarových stop. V 60. letech Brian Wilson z Beach Boys, Frank Zappa a Beatles (s producentem Georgem Martinem) byli mezi prvními popovými umělci, kteří testovali možnosti, které nabízela technika vícestopého nahrávání a efektů na svých přelomových albech Pet Sounds, Freak Out!, a Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

Dalším důležitým vynálezem této doby byly systémy na malé kazetové pásky. Z těch je asi nejznámější audiokazeta, kterou uvedla na trh firma Philips v roce 1964. Původně se jednalo o málo přesný formát pro mluvené slovo a zcela nevhodný pro hudební reprodukci. Po sérii vylepšení fakt zcela nahradila veškeré konkurenční formáty, jako větší osmistopou pásku (používanou především v automobilech) a velice podobnou "Německou kazetu" vyrobenou německou firmou Grundig. Ta však nebyla moc známá ani v Evropě a v podstatě úplně neznámá v Americe. Audiokazeta se stala hlavním spotřebním audio formátem a pokrok v elektronice a mechanická miniaturizace tak vedla k vytvoření produktu od firmy Sony Walkman. Jednalo se o malý hudební přehrávač na audio kazety a byl uveden na trh v roce 1979. Walkman byl první osobní hudební přehrávač a neskutečně navýšil prodeje hudebních kazet. Ty se tak stali prvním světově rozšířeným formátem, který využíval medium s možností přepsání. Vinylové nahrávky se daly totiž pouze přehrávat a kotoučové přehrávače s hudbou nahranou od výrobce byly zase pro uživatele příliš náročné na obsluhu. To vedlo k tomu, že nikdy nebyly ničím víc než netradičním zařízením pro specifický trh.

Klíčovým pokrokem pro přesnost zvuku byl systém pro redukci šumu Dolby A, který vymyslel Ray Dolby. Tento systém byl představen profesionálním nahrávacím studijím v roce 1966. Potlačoval lehké, ale občas nepřeslechnutelné syčení v pozadí, které bylo jedinou snadno slyšitelnou nevýhodou masteringu na pásce proti nahrávání přímo na desku. Také konkurenční systém dbx vymyšlený Davidem Blackmerem zaznamenal určitý komerční úspěch na poli profesionálního zvuku. Jednodušší varianta Dolbyho systému, známá jako Dolby B, výrazně zlepšila zvuk kazet, tím že snížila vysokou hladinu šumu. Ta byla výsledkem velmi malých rozměrů kazety. Dolby B a jeho další obměny také časem našli uplatnění ve filmovém a nahrávacím průmyslu. Dolby B tak bylo klíčové pro popularizaci a komerční úspěch kazety jako domácího média pro nahrávání a přehrávání. Stalo se tak standardem na rychle rostoucím trhu domácího a automobilového stereo přehrávání od sedmdesátých let. Audio kazeta také velice profitovala z nových technologií pro samotnou pásku, jako nové magnetické vrstvy, které měly větší frekvenční rozsah a menší šum. Ty bylo většinou založeny na oxidech kobaltu a chromu místo tradičních oxidů železa.

Vícestopá audio kazeta se široce užívala v radiích od konce let padesátých až do let osmdesátých, ale až v šedesátých letech se předem nahrané osmistopé kazety dostaly na spotřební trh. Tam je uvedl Byll Lear z letecké společnosti Lear Jet (oficiálně se tyto kazety jmenovali Lear Jet Cartridge, ale málo kdy se jim tak říkalo). Zaměřeny byly především na automobilový trh a byly prvním praktickým a zároveň dostupným hi-fi systémem do aut. Také méli lepší kvalitu zvuku než klasické audiokazety. Ovšem menší velikost a větší odolnost spolu s možností nahrávat si doma vlastní výběr hudby, což kvůli vzácnosti nahrávacích zařízení u osmistopé kazety nebylo možné, nakonec způsobilo, že audio kazeta se stala předním formátem na trhu mobilních hudebních přehrávačů v sedmdesátých a osmdesátých letech..

Experimenty s více kanálovým zvukem zde byli již po mnoho let, většinou se jednalo o speciální hudební nebo kulturní představení, ale první komerční využití této technologie přišlo v začátcích sedmdesátých let. Jednalo se o kvadrofoní zvuk. Jednalo se o vedlejší produkt vícestopého nahrávání, který využíval čtyři stopy (místo dvou jako stereo) a čtyř reproduktorů, aby vytvořil prostorový zvuk okolo posluchače. V návaznosti na uvedení prvního čtyř kanálového hi-fi systému se objevily také první alba populární hudby v tomto formátu. Nejznámějšími jsou asi Tubular Bells od Mika Oldfielda a Pink Floyd se svým albem The Dark Side of the Moon. Kvadrofoní zvuk se však neshledal s úspěchem, částečně kvůli navzájem si konkurujícím avšak nekompatibilním systémům různých výrobců (např. CBS, JVC, Dynaco a dalších) a částečně kvůli spatné kvalitě vydávané hudby, přesto, že byla přehrávána na systémech k tomu určených. Koncem sedmdesátých let pak tento systém úplně vymizel. I tak se mu však podařilo vydláždit cestu pro budoucí systémy prostorového zvuku Surround využívaného v domácích kinech. Ty získaly neskutečnou popularitu od vytvoření formátu DVD. K tomuto rozšíření došlo i přes to, že se objevila spousta různých zvukových standardů pro prostorový zvuk, které vyvolávaly zmatek na trhu.

Audio komponenty

Nahrazení elektronky menším, úspornějším a méně se přehřívajícím transistorem mimo jiné také urychlilo v šedesátých letech prodej spotřebních hi-fi systému koncovým zákazníkům. V padesátých letech totiž byla většina přehrávačů monofonických s celkem nízkou kvalitou zvuku. Jen několik málo zákazníků si mohlo dovolit kvalitní stereofoní zvukové systémy. V šedesátých letech však v Americe přišla změna. Výrobci uvedli na trh modulární hi-fi komponenty. Jednalo se o gramofony, předzesilovače, zesilovače, kombinace obou jako integrovaných zesilovačů, magnetofony a další doplňkové vybavení jako grafické ekvalizéry, kde bylo vše možno spojit do jednoho zvukového systému. Tento pokrok byl poté velice rychle přebrán japonskými společnostmi zabývajícími se elektronikou. Ty pak rychle zaplavily světový trh poměrně levnými, vysoce kvalitními komponentami. V osmdesátých letech tak již byly společnosti jako Sony světovými lídry v hudebním a nahrávacím průmyslu.

Digitální nahrávání

Příchod digitálního nahrávání zvuku a později také kompaktní disk (rok 1982) přinesli výrazné zlepšení v oblasti odolnosti spotřebních nahrávek. CD tak způsobily další revoluci na trhu hudby a do poloviny devadesátých let odsunuly vinylové desky na okraj trhu, kde zůstali pouze jako zboží pro specifický trh. Nahrávací průmysl se však digitalizaci urputně bránil, protože měl strach z hromadného pirátství digitálních nahrávek. Důvodem bylo snadné vytvoření perfektní kopie média, které obsahovalo originální nahrávku. Nakonec však celé odvětví podlehlo, především díky vytvoření několika systémů na ochranu autorských práv (především Serial Copy Management System, znám také jako SCMS).

Nejnovější a přelomové vynálezy té doby byly právě na poli digitálního nahrávání. Jednalo se o vytvoření několika komprimovaných a nekomprimovaných zvukových formátů, procesory, které byly schopné a dostatečně výkonné na konverzi digitálních dat na zvuk v reálném čase a levná úložiště dat. To nakonec vyústil ve vytvoření nového mobilního přehrávače. Byl to přehrávač na Minidisky, který využíval kompresi ATRAC na malá, levná a přepisovatelná média. Na trh byl uveden v devadesátých letech, ale ve chvíli kdy se zlevnila paměť typu flash rychle zastaral a z trhu zmizel. Jak se objevovaly nové technologie, které zvyšovaly kapacitu jednotlivých médií, například Super Audio CD, DVD-A, Blu-ray Disky nebo HD DVD, tak se zvyšovaly také možnosti uložení kvalitnějšího a delšího záznamu na jeden disk. Hudební soubory jsou běžně stahovány z internetu nebo jiných zdrojů, kopírovány na jednotlivé počítače nebo přehrávače. Digitálních technologií se využívá ve všech oblastech zvukového průmyslu, od hudby pro domácí poslech v průměrné kvalitě až po nejnáročnější profesionální aplikace. Také vznikají nové aplikace, jako internetová rádia nebo podcasty.

Technologický pokrok v nahrávání a editaci také v posledních desetiletích kompletně změnil nahrávací, filmový a televizní průmysl. Editace zvuku byla prakticky umožněna již vynálezem nahrávání na magnetickou pásku, ale až digitální nahrávání a levná kapacita způsobila, že je editace zvukových souborů na počítačích rychlá, snadná a levná. Dnes je tak proces pořízení nahrávky rozdělen na několik částí, pořízení nahrávky, mixování a mastering. Vícestopé nahrávání také umožňuje zachytávání signálů z několika mikrofonů najednou, nebo z několika různých nahrávání na pásku nebo disk, s maximálním rozsahem a kvalitou, což umožňuje dříve nedosažitelnou flexibilitu, jak ve fázi mixování, tak masteringu, pro editaci, vyrovnávání hlasitosti, kompresi a ořezávání, přidávání různých efektů, jako jsou ozvěna, vyrovnání frekvencí, zdvojení tónu a mnohé další.

Software

Dnes existuje mnoho různých programů pro editaci a nahrávání digitálního zvuku pro různé operační systémy a to od profesionálních přes poloprofesionální až po vyloženě amatérské.

Vyčerpávající seznam aplikací pro digitální nahrávání je dostupný na stránce digital audio workstation.

Na software pro digitální záznam a přepis mluveného slova jsou pak zcela jiné požadavky. Srozumitelnost a flexibilní přehrávací zařízení jsou prioritou, zatímco frekvenční rozsah a vysoká kvalita zvuku ne.