Wikipedista:Gabriela498292/Pískoviště
Hodnocení je přirozenou součástí učební činnosti žáků a řízení této učební činnosti učitelem[1]. Hodnocení je proces výsledku a zpětné vazby. Hodnocení je zjištění kompetencí- vědomostí, dovedností a postojů. „Sdělení učitelů, které je určené žákům a vypovídá o míře jejich úspěšnosti ve vzdělávacím procesu. Vzdělávací výsledky žáků jsou hodnoceny oficiálně prostřednictvím klasifikace (známky) nebo prostřednictvím písemných zpráv (slovní hodnocení).“[2]
Typy hodnocení[editovat | editovat zdroj]
V praxi existuje mnoho typů hodnocení. V některých případech jsou učitelé vázáni zákony, normami a nařízeními, kde je striktně určeno, jaké formy a typy hodnocení lze použít.
Formativní hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Odhaluje chyby a nedostatky žáků. Dává žákům poučení a rady na zlepšení výsledku v budoucnosti[3]. Je založeno zejména na komunikaci mezi žáky a učitelem a na časté používání zpětné vazby. Dělí se na ústní a písemné. Do formativního hodnocení se neřadí známky, body nebo procenta.
Ústní - zpětná vazba přímo ve výuce nebo na předem dohodnutých rodičovských konzultacích. Např.: “Vaše dcera je šikovná ve vyjmenovaných slovech.”
Písemné - učitel je žákům zapisuje do sešitů nebo do písemných prací.
Např.: “Lépe zformuluj věty, souvětí nedává smysl.”
Sumativní hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Říká se mu též hodnocení výsledné, jako např. Závěrečné vysvědčení. Díky sumativnímu hodnocení získáme konečný přehled o výkonech žáka[4]. Používá se často i mimo školu.
Např.: Závěrečné vysvědčení, mimo školu závěrečné vysvědčení v mimoškolních aktivitách.
Normativní hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Je hodnocení dle norem, převážně je hodnocen výkon jednoho žáka ve vztahu k výkonu ostatních žáků.[5]
Např.: Porovnávání s ostatními žáky, žáci- jedničkáři, žáci- trojkaři, apod.
Kriteriální hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Hodnotí se, zda byl splněn konkrétní popis výkonu[6]. Hodnotí se splnění předem daných kritérií, bez ohledu na ostatní žáky. Zjednodušeně, žáci předem přesně ví, co se od nich očekává a požaduje.
Např.: Úkol je přinést do školy kaštany do výtvarné výchovy, pokud je žák přinese dostane jedničku, pokud je nedostane dostane pětku.
Diagnostické hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Slouží zejména ke zjištění učebních problémů a ke zjištění zvláštních vzdělávacích potřeb u žáků.[7] Často se provádí na začátku školního roku.
Např.: V pedagogicko-psychologické poradně, vyhodnocením je, zda žák netrpí dyslexií, dysgrafií, apod.
Neformální hodnocení[editovat | editovat zdroj]
U neformálního hodnocení nejsou stanovena žádná kritéria a probíhá bez časového určení.
Např.: Jé to se ti povedlo.
Formální hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Mělo by být standardizované. Je systematické a racionální. Žáci bývají předem informováni, že za svoji práci budou hodnoceni tímto způsobem. Výsledek hodnocení by měl být obecně platný.
Např.: Žáci jsou upozorněni na ústní zkoušení, hodnotí se, jak byli připraveni na výuku.
Průběžné hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Po delší časové období pozorujeme žáka a na základě toho učitel získává zhodnocení žákovy úrovně. Používá se v průběhu celého školního roku, je podkladem pro sumativní hodnocení.
Např.: Výsledné známky písemných prací, ústního zkoušení apod.
Závěrečné hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Hodnocení je provedeno na konci výuky. Hodnotí se například písemná práce, závěrečné zkoušky, ústní zkoušení celé látky.
Např.: Známka z písemné práce, závěrečné zkoušky, ústního zkoušení celé látky.
Funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Motivační funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Funkce, která by měla pomáhat žákům, k dosažení, co nejlepších výsledků a zejména zvyšovat zájem o studium, je možné, že jej motivuje i k samostudiu.
Informační funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Informuje žáka o jeho výsledcích. Nejde ale jen o informovanosti žáků, ale dodává informace rodičům, dalším učitelům a orgánům. S informační funkcí hodnocení velmi blízce souvisí i funkce kontrolní, která nás informuje o úspěšnosti nebo neúspěšnosti splnění daných cílů.
Výchovná funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Pozitivní hodnocení může u žáka ovlivnit jeho snahu a zvýšit sebevědomí žáka. Negativní může fungovat opačně, může to v něm vyvolat nezájem a negativní postoj učení. Je proto důležité při negativním hodnocení myslet na správné používání slov.
Formy hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Učitelé můžou vyjadřovat hodnocení mnoha způsoby od slovního sdělení, přes udělení známky, procent, bodů až po slovní hodnocení a složité obsahové analýzy. Slovní hodnocení řadíme do hodnocení kvalitativního a známky do hodnocení kvantitativního.
V České republice je rámec hodnocení žáků tvořen zejména zákonem č.561/2004 Sb. Školský zákon. Informace k hodnocení žáků najdeme zejména v paragrafu 51 školského zákona, který obsahuje především informace o klasifikačním stupni a slovním hodnocením. Zákon tedy nabízí tři formy hodnocení: klasifikaci, slovní hodnocení a kombinaci slovního hodnocení s klasifikací. Existují i další úpravy ve vyhláškách pro jednotlivé stupně škol a pro různé typy škol.
Slovní hodnocení[editovat | editovat zdroj]
Jde o konkrétní slovní vyjádření, které obsahuje výsledky o dosažených výsledcích u žáků, ale i jejich snahu nebo naopak jejich neúspěchy, lze vyjádřit i případné mezery. Setkáváme se s ním téměř v každé vyučovací hodině, ne jen během zkoušení, ale i během průběhu vyučování. Slovní hodnocení má často funkci motivační.
Slovní hodnocení by mělo být citlivé vůči žákům. Musí být srozumitelné pro žáky, učitele i rodiče, proto je důležité volit vhodná slova.
Dle Dvořákové se slovní hodnocení průběžně uplatňuje:
Ústně – ve vyučování hodnotí učitel i žáci.
Písemně – např. komentáře k písemným pracím.
Představením konkrétní práce dětí.
Slovní hodnocení závěrečné je prováděno písemně ve formě vysvědčení.[8]
Sebehodnocení[editovat | editovat zdroj]
Sebehodnocení je každé hodnocení, kdy žák hodnotí sám sebe. Používá se i jako výchovná metoda. Podstatou sebehodnocení je tedy zodpovědnost žáků za své učení, za své výsledky, za své činy. Sebehodnocení podporuje žáka k samostatnosti a nezávislosti. Sebehodnocení podporuje sebeřízení, autonomní učení, rozvíjí potřebu přemýšlet o své práci, o používaných strategiích myšlení a učení, podporuje kladení osobních cílů, plánování, odpovědnost za sebe, za to, co dělám, co svým jednáním způsobuji apod.[9]
Vrstevnické hodnocení [editovat | editovat zdroj]
Žáci (spolužáci) hodnotí navzájem své výsledky. Většinou nejdříve učitelé hodnotí sami a poté zapojují do hodnocení své žáky. Umět hodnotit své vrstevníky je v dnešní době velkým pozitivem. Zároveň tím žáci posilují i vztahy ve třídě.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
https://is.muni.cz/el/med/jaro2020/BVZP021c/um/Znamkovat_ci_hodnotit_slovne__Hodnotici_jazyk.docx.pdf Kategorie:Pedagogika
- ↑ KOLÁŘ; ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0885-X.
- ↑ PRŮCHA, JAN; WALTEROVÁ, ELIŠKA; MAREŠ, JIŘÍ. PEDAGOGICKÝ SLOVNÍK. PRAHA: PORTÁL, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8.
- ↑ KOLÁŘ; ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0885-X. S. 31.
- ↑ SLAVÍK, JAN. Hodnocení v současné škole- východiska a nové moetody pro praxi. Praha: Portál, 1999. 192 s. ISBN 80-717-8262-9. S. 37.
- ↑ KOLÁŘ, ZDENĚK; ŠIKULOVÁ, RENATA. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. 157 s. ISBN 978-80-247-2834-6. S. 31.
- ↑ KOLÁŘ, ZDENĚK; ŠIKULOVÁ, RENATA. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. 157 s. ISBN 80-247-0885-X. S. 33.
- ↑ KOLÁŘ, ZDENĚK; ŠIKULOVÁ, RENATA. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. 157 s. ISBN 80-247-0885-X. S. 33.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, MARKÉTA. Charakteristika slovního hodnocení. Kroměříž: IUVENTA, 1994. S. 11.
- ↑ SPILKOVÁ, VLADIMÍRA. Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha: Portál, 2005. 311 s. ISBN 80-7178-942-9. S. 71.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
https://is.muni.cz/el/med/jaro2020/BVZP021c/um/Znamkovat_ci_hodnotit_slovne_Hodnotici_jazyk.docx.pdf
KOLÁŘ, Zdeněk a Renata ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. Pedagogika (Grada). ISBN 80-247-0885-x.
PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8.
SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. Praha: Portál, 1999. Pedagogická praxe (Portál). ISBN 80-717-8262-9.
SPILKOVÁ, Vladimíra. Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha: Portál, 2005. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-942-9.
DVOŘÁKOVÁ, Markéta. Charakteristika slovního hodnocení; Kroměříž: IUVENTA, 1994. [[Kategorie:Vzdělávání]] [[Kategorie:Škola]] [[Kategorie:Hodnocení]]