Weberův lokalizační trojúhelník

Weberův lokalizační trojúhelník je snaha najít místo s nejmenšími náklady – optimální místo, nebere v úvahu poptávku ani konkurenci.

Lokalizační trojúhelník vytvořil německý ekonom Alfred Weber (1868–1958) na počátku 20. století. Využil k tomu již dostupné poznatky svých předchůdců, jejichž syntézou se pokusil vysvětlit nerovnoměrné prostorové rozložení průmyslových aktivit. Předpokládal dokonalou konkurenci na trhu - lokalizační chování podnikatelů není ovlivněno tržní cenou a podnik dosáhne zisku pouze minimalizací výrobních nákladů (hlavní motiv modelu). Za hlavní faktory ovlivňující lokalizaci průmyslového závodu totiž považoval dopravní náklady, náklady na pracovní sílu a aglomerační efekty – mezi nimi viděl Weber jako prioritní první z nich a právě dopravní náklady (přesněji určení jejich minimalizace) se staly významnou součástí všech lokalizačních teorií.

Webberův lokalizační trojúhelník se skládá ze :

• D – místo lokalizace provozu
• T – místo trhu, spotřeby
• S1, S2 – místa zdrojů surovin,

Kde D je uprostřed trojúhelníku; T je ve vrcholu C trojúhelníku; S1,S2 je ve vrcholech A a B trojúhelníku.

Lokalizační teorie

Snaha o minimalizaci nákladů, rovněž důraz na přepravní náklady. Doplnil náklady na pracovní sílu a aglomerační výhody. Rozlišil různé druhy přepravovaných materiálů (materiálový index = množství vstupních surovin připadajících na 1 tunu výrobku). Lokalizační faktory jsou všeobecné (všechna odvětví) a speciální (jen pro určitá odvětví). Všeobecné faktory rozdělil na regionální (vztah mezi ekonomickým subjektem a geografickým prostředím) a aglomerační (vzájemné působení ekonomických subjektů).

Předpoklady A. Webera

• Zdroje surovin jsou rozmístěny nerovnoměrně
• Daný je i trh a ten se redukuje na jediný bod
• Zdroje pracovních sil jsou rozmístěny nerovnoměrně, jsou nepohyblivé a v daném místě jsou k dispozici v neomezeném množství,a to za mzdu jejíž výše je různá a je daná
• Ceny na trhu jsou dané a veškerá výroba se prodá
• Neuvazují se opatření státu, klima, inovační aktivity.

Závěry A. Webera

Všechny regionální faktory lze zahrnout buďto do dopravních nákladů nebo nákladů na pracovní sílu nebo mezi ostatní faktory nepůsobící regionálně ale jako aglomerační – případně neaglomerační. Podle toho rozlišuje orientaci firmy na dopravu, na pracovní síly anebo na výhody aglomerace. Lokalizace z hlediska dopravních nákladů je závislá na používaných surovinách. Přitom některé je možno čerpat prakticky všude – všudypřítomné suroviny, některé jsou dostupné jen v omezené míře – lokalizované suroviny. Weber proto vytváří „materiálový index průmyslu“ jako poměr lokalizovaných surovin k váze produkce. V indexu jsou zahrnuty nikoli všechny potřebné suroviny ale jen ty, které je nutno dopravovat. Celková váha přepravovaných surovin a hotových výrobků se nazývá „lokalizační váha“. Podle lokalizační váhy se usuzuje na orientaci průmyslu na suroviny – umístěn u zdrojů surovin, je-li lokalizační váha vysoká, a orientace na odběratele – je-li váha surovin nízká. Materiálový index průmyslu je tedy rozhodující podmínkou pro určení lokality s nejnižšími dopravními náklady. Jeho velikost je určena stupněm váhových ztrát lokalizovaných surovin a rozsahem spotřeby všudypřítomných surovin – zvýšení.