Koloniální správa Britského impéria

Koloniální správa Britského impéria byla realizována na území koloniální říše Velké Británie, trvající od 16. do 20. století. V době svého vrcholu britské impérium ovládalo čtvrtinu světové populace, čtvrtinu zemského povrchu a téměř všechny oceány.

Oblast politická

Britský koloniální přístup dá definovat jako tzv. nepřímá správa nebo nepřímé vládnutí. Nepřímá správa se vyznačovala tím, že vládnutí v britských koloniích bylo ponecháno v rukách místních vládců, nikoliv Evropanů. Sami Britové nevládli, ani nebyli obsazováni do vyšších funkcí ve vládě, ve většině případů plnili pouze konzultační úlohu. Vládnoucí elity v koloniích pak s Brity spolupracovali nebo byli ke spolupráci nuceni. Aby Britové Afričany ke spolupráci přesvědčily, byly místní elity často zkorumpované a za spolupráci s kolonizátory získávaly finanční obnos, ochranu nebo jim bylo poskytnuto bydlení. Ve školách západního stylu se vzdělávala nová vrstva místních obyvatel. Takto vystudovaní Afričané poté sloužili jako prostředníci mezi místním obyvatelstvem a koloniální vládou.

Britský systém vládnutí neplánoval kulturní asimilaci obyvatelů v koloniích jako tomu bylo v případě koloniálního přístupu Francie. Britové usilovali pouze o udržení stability v koloniích. Ke splnění tohoto cíle rozdělili obyvatelstvo v koloniích na základě sociálního, kulturního nebo etnického původu a kontrolou nad nimi je odrazovali od vzájemné spolupráce. Zároveň nepřímý způsob vládnutí přispěl k diverzifikaci etnik v britských koloniích. Obyvatelstvo se začalo identifikovat spíše jako součást určitého kmene nebo vesnice než jako příslušník daného státu.

Aby se Velká Británie vyhnula vzniku koalice v koloniích, která by mohla ohrozit její pozici hegemona, ponechala instituce ve stavu před-koloniálního období. Zanechání tradičních institucí zároveň znamenalo decentralizovaný byrokratický systém, který podporoval rivalitu mezi jednotlivými etniky. V takto fungujícím systému byla potřeba intervence ze strany Britů velmi malá a nepřímá správa se pro Velkou Británii ukázala jako finančně nenáročná.

Nepřímá správa byla založena na předpokladu, že obyvatelé kolonií si nikdy nemůžou být rovni s Brity a Afričani jim musí být podřízeni. Etnické menšiny v bývalých britských koloniích se mohly lépe organizovat v politické činnosti. Nicméně vzhledem k autokratické povaze státu, ve kterém žily, se nenásilná politická aktivita setkala s odporem a proto se menšiny uchylovaly k násilným povstáním, kterým kvůli nezměněným institucím nebylo zabráněno.

Z důvodu podřazenosti bylo místní obyvatelstvo na veřejných místech často separováno a muselo být ve školách, nemocnicích nebo veřejné dopravě odděleno. V některých regionech existovaly čtvrti obydlené pouze jednou rasou. Segregace existovala i v rámci místního obyvatelstva, které bylo rozděleno na dle různých etnik nebo náboženského vyznání.

Britský přístup měl však s ohledem na pozdější vývoj v dekolonizovaných zemích i pozitivní vliv. Kolonizátoři vytvořili v koloniích lepší infrastrukturu, která později pomohla koloniím k nezávislosti a k udržení demokracie. Pozitivní vliv měly i vyvinutý systém školství, doprava, komunikace či vyzdvihování právního státu. Nepřímá správa Britů zároveň přispěla k tomu, že v dekolonizovaných zemích vládlo více politických stran.

Oblast ekonomická

Hlavním ekonomickým cílem britského kolonialismu bylo získávání nerostného bohatství z kolonií a využívání lidské práce místního obyvatelstva. Koloniální mocnosti však neměly v zájmu podporovat rozvoj kolonie, orientovaly se na naplňování potřeb vlastní metropole. Po Berlínské konferenci, na které se ustanovily sféry vlivu koloniálních mocností v Africe, Velká Británie neváhala a započala získávání nerostných surovin a pěstování tržních plodin i přes tradiční odvětví. Export těchto surovin byl závislý pouze na odběru Velké Británie a z toho důvodu vznikala silná závislost kolonie na metropoli.

Nepřímá správa kolonií se projevila i v ekonomické oblasti. Minimalizováním přímého zapojení v koloniálních ekonomikách dovolila britská vláda soukromým firmám využívat bohatství v koloniích a vyhnula se tak velkým státním investicím do těchto zemí. Díky ekonomickému propojení prostřednictvím Commonwealthu zachovávající preferenční tržní přístup existovalo širší spektrum obchodních partnerů než tomu bylo u francouzských regionálních uskupení.

Britské království dále usilovalo o zapojení Afričanů do pracovního procesu. Místní obyvatelé se mohli uplatnit především ve stavitelství, na nižších pozicích ve zdravotnictví, na železnici ale i ve veřejné správě.

Oblast sociální

Systém školství v britských kolonií byl z velké části ovlivněn londýnskou metropolí. Hlavním důvodem zásahu do systému vzdělání ze strany Britů byla snaha vzdělat vybrané místní obyvatelstvo, které bylo považováno za Evropanům nerovné a zdivočelé, dosadit ho do vládnoucích struktur a nahradit tak Evropany. Jako důsledek nepřímé správy vybrali Britové skupinu obyvatel, které prostřednictvím vzdělání, jazyka a kultury vnukli pohled na svět stejný jako měli sami kolonizátoři.

Ve vzdělávacích institucích v britských koloniích byla používána angličtina. V rámci britské politiky „rozděl a panuj“ podporovali Britové rozšířené místní jazyky v jednotlivých koloniích, ale zdůrazňovali pozici angličtiny jako nejprestižnějšího jazyka. Pro obyvatele, kteří se chtěli podílet na veřejném životě a být sociálně aktivní, se stala angličtina nutností. Tito vzdělaní lidé potom vychovávali svoje děti spíše v angličtině než v africkém jazyce.

Velká Británie ponechala ve většině svých kolonií místní náboženské struktury, které nechtěla poničit. Před příchodem kolonizátorů i během kolonialismu byly v západní Africe založeny křesťanské misie. Právě ty založily formální vzdělávací instituce a během kolonialismu usilovaly o udržení afrických jazyků.