Intence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Intence (z latinského in-tendó, směřuji, napřahuji se, zamýšlím; pozor, nezaměňovat s intenzí v logice!) znamená zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu.

Tento původně scholastický pojem oživil rakouský filosof Franz Brentano a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intencionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.[1]

Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové (například John Searle[2]) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.

Reference

  1. F. Brentano, Psychologie vom empirischen Standpunkt. 1874 I., str. 124.
  2. Intentionality. Cambridge 1983. ISBN 0-521-27302-1

Související články

Externí odkazy