Diskuse:Douglas A-20

Pozadavek na zdroj

Ahoj! Jaky je zdoj k tvrzeni, ze francouzska verze byla "DB-7C" a nizozemska "DB-73"? Podle toho, co jsem nasel (viz anglicka Wikipedie, nebo tady a tady) by to melo byt naopak… Stejne tak, jak mohla "Velká Británie" prevzit vsechny Bostony urcene pro MLD, kdyz cast jich byla dorucena na Javu a tam ztracena, minimalne jeden ukoristen Japonci a zbytek prevzala No. 22 (City of Sydney) Squadron RAAF? Zatim, --Ozzy (diskuse) 15. 10. 2019, 17:12 (CEST)

Zdravím pane kolego. Tak zdroj jsem našel a je jím Jaroslav Schmid Letadla 1939-45-stíhací a bombardovací letadla USA, kapitola DB-7/A-20 Boston/Havoc, str. 52. Cituji: Británie původně projevila zájem o 150 strojů, Francie a Nizozemsko těsně před kapitulací o 480, resp. 48 exemplářů s označením DB-7C (DB-73), všechny stroje však nakonec přebírala V.Británie jako DB-7B pod označením Boston Mk.III.--Foxx70 (diskuse) 15. 10. 2019, 20:49 (CEST)

Tak dle Douglas Havoc and Boston - The DB-7/A-20 Series (Scott Thompson, 2004, s. 39, 90 a 97-98) Francouzi zvali svou verzi DB-73, ale Douglas developed the DS-527C proposal, which the French were goinf to call the DB-73. Douglas initially referred to this new French aeroplane as the DB-7C, about third of four times Douglas used this designation for different DB-7 configuration. a There are number of references in the record that indicate the French designated this aeroplane as the DB-73, with Douglas records retaining the DB-7C designation until the British took over the order. The aircraft were then built to the DB-7B specification and th DB-7C designation was later assigned to those aircraft built for the Netherlands. K počtu letounů: 32 DB-7B původně objednaných VB bylo přesměrováno k letectvu NVI, přičemž se tam dostalo jen 6 strojů, 22 bylo dopraveno do Austrálie a vstřebáno RAAF a 4 si nechali Američani. V lednu 1942 si Nizozemci objednali 48 DB-7C, které se k nim ale nedostaly a přejali je Američani. Francouzi si objednali 480 DB-7, avšak po pádu Francie objednávku přejali Britové, ale ty byly postaveny už na verzi DB-7B. Celkově VB objednala 781 DB-7B, dostala ale jen 464 strojů (77 šlo do SSSR a 240 zůstalo Amíkům). Tuto verzi označili Britové jako Boston III. --Silesianus (diskuse) 15. 10. 2019, 21:37 (CEST)

@Silesianus:, @Ozzy: Dobrý večer pánové. Tak koukám, že celá záležitost padá zcela na mou hlavu. Vaše zdroje dávají rozhodně větší smysl, mohu Vás tedy poprosit o zpřesnění v textu či opravu?--Foxx70 (diskuse) 15. 10. 2019, 22:07 (CEST)

Ahoj! Tak pokud se k tomu nekdo nedostane driv, tak se na to nekdy zkusim mrknout. Posledni dobou Wikipedii uplne casove nezvladam ^_^ Podle toho, co psal Silesianus, to vypada, ze to byl pekny bordel :D --Ozzy (diskuse) 16. 10. 2019, 12:41 (CEST)

Zdravím, pánové. Asi aby to nebylo tak jednoduché... Francillon (McDonnell Douglas Aircraft since 1920, první vydání 1979) jako DB-7C označuje stroje (teprve) v říjnu 1941 objednané (ovšem nejspíše nikoli dodané) Holanďany pro letecké jednotky v „Holandské východní Indii“ (48 strojů s holandskými seriály DO-101 až DO-148).

Francillon dále uvádí stroje Boston I jako dvacítku ex- francouzských DB-7 s motory R-1830-SC3-G. Boston II by měly být stroje s motory R-1830-S3C4-G (Brity prý přestavěné na Havoc I).

DB-7A — Francií objednané stroje, kontrakt na 100 kusů z 20. 10. 1939 (objednávka později převzata Brity, dostaly seriály AH430-AH529). Podle Francillona šlo o stroje Havoc II (dostaly novou nezasklenou příď s 12 kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm a radar).

DB-7B — britská objednávka na celkem 300 strojů Boston III, odpovídající DB-7A, ale se zvětšenou zásobou paliva.

DB-73 francouzské stroje odpovídající DB-7B, ovšem upravené pro montáž francouzské výstroje a výzbroje. Objednáno 480 kusů, kontrakt z 18. května 1940, do Francie již žádný nedodán — kontrakt převzat Brity, dodány jako Boston III (tj. v provedení DB-7B).

Mimo to Francillon uvádí první americké objednávky z roku 1939, kontrakt AC12967 (na 63 kusů A-20 a 123 A-20A) a kontrakt AC15093 na 20 dalších strojů, tj. oněch prvních celkem 206 strojů (vyrobených Douglasem v továrně v Santa Monica). Všechny byly dodány coby „mix“ A-20, A-20A, stíhací P-70 a průzkumné YF-3.

Trošku jinak to ovšem uvádí Aircraft Profile No. 202 z roku 1967 (autor Harry Gann; Douglas Model 7A až Boston III).

Francouzské kontakty budou stejné až po DB-7A (20. října 1939 objednáno 100 kusů s motory R-2600-A5B, se zvětšenou SOP, aj.).

Boston I = DB-7 (s motory R-1830), Boston II = DB-7A (původní francouzský kontrakt na 100 strojů DB-7A), Boston III = DB-7B (britská objednávka na 150+150 strojů z 20. února 1940, rozšířená v dubnu 1940).

DB-7C = DB-73, francouzská objednávka na 480 strojů (240 mělo být vyrobeno Douglasem v Santa Monice, 240 Boeingem v Seattlu). Britové kontrakt převzali, ovšem vyrobeny jako DB-7B (čili Boston III). Holandská objednávka nezmíněna.

A ještě jinak to vypadá po porovnání s britskými sériovými čísly... (Zejména publikace z Air Britain to trochu stavějí na hlavu — pro mne jsou z toho ovšem nejzajímavější data dodávek Bostonů II a III. Staví to do trošku divného světla ty „převzaté francouzské kontrakty“ na 100 a 480 strojů.) DB-7A francouzská objednávka z 20. října 1939 na 100 strojů DB-7A (s motory Wright R-2600-A5B). Stovka kusů postavena podle britských požadavků (mj. britské přístrojové vybavení, samozřejmě přístroje cejchované v Brity používaných jednotkách; plus úpravy pro instalaci britských radiostanic, kyslíkové instalace, intercomu, oproti francouzským strojům „otočené“ ovládání plynové přípusti — Francouzi měli na rozdíl od Britů plný výkon v zadní poloze páky přípusti —, aj.). Podle RAF Aircraft AA100 to AZ999 (Air Britain) dostaly britské seriály v řadě AH430-AH529, Brity používány jako Boston II (první stroj zničen u Douglase při zalétávání; místo něj byl navíc vyroben jeden Boston III se seriálem AH740). Byly vyrobeny a dodány továrnou v Santa Monice (teprve) v červenci a srpnu 1941 (byly vyrobeny na základě britské objednávky F-294). Větší část Bostonů II konvertována na stroje Havoc II.

DB-7B byly stroje stavěné na základě britské objednávky, poháněné stejně jako DB-7A motory R-2600-A5B, v Británii označované jako Boston III. Řada úprav podle britských požadavků, výrazně zvětšená zásoba paliva (z 205 U.S. gallonů na 394 U.S. gallonů — z 776 na 1491 litrů), prodloužená příď s větší plochou zasklení, etc. Britská objednávka z 20. února 1940 na 150 strojů a opcí na dalších 150 (objednávka byla skutečně rozšířena na celkem 300 kusů v dubnu 1940). Dostaly britská sériová čísla W8252 až W8401 (prvních 150 kusů) a Z2155 až Z2304 (zbývajících 150).

Dále objednáno 480 kusů strojů DB-7B (Boston III), ovšem ty byly podle Britů všechny vyrobeny u Boeingu v Seattlu. Prvních 240 na základě objednávky F-672 (dostaly seriály AL263 až AL502), dalších 240 na základě objednávky F-719 (stroje AL668 až AL907). Předávány postupně od října 1941 do října 1942. (Ovšem kupříkladu z kontraktu F-672 na 240 letadel má v Británii záznam jen 55 strojů, zbytek Američany zabaven po Pearl Harboru. Z nich byly čtyři zničeny před dodáním do Británie ještě v USA - AL471, AL473, AL476, AL477. Další dva ztraceny v moři v prosinci 1941 při přepravě přes Atlantik - AL274 a AL277. Dalších osm kusů Britové poslali do SSSR - šlo o stroje AL265, AL267, AL283, AL287, AL292, AL294, AL295 a AL297. A dva předány jihoafrickému SAAF, sloužily nejprve u 12., později 24. squadrony SAAF, kde byly oba ztraceny. Šlo o stroje AL270 a AL276.)

Ještě poznámka k francouzské objednávce na stroje s motory R-2600. Mělo by jít opět o motory A5B (přičemž pro DB-7A v textu uvedené R-2600-A5D nejspíše vůbec neexistovaly; nejpravděpodobněji jde jen o mylný přepis v literatuře o strojích DB-7/A-20). --Algernon (diskuse) 28. 10. 2019, 19:21 (CET)