Wikipedista:Stepet49/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Piurko Theodor/Bohdan[editovat | editovat zdroj]

Narození 15. února 1847

BIlokrynycja,  Rakousko-Uhersko, nyní: okres Podhajský, kraj Ternopilský, Ukrajina

Úmrtí 28. října 1906 (ve věku 59 let)

Lvov,  Rakousko-Uhersko →  Ukrajina

Místo pohřbení Lvov, Lyčakivskyj hřbitov
Občanství Rakousko-Uhersko
Národnost Ukrajinec
Povolání kněz
Známý jako náboženský a kulturně-osvětový činovník, spisovatel a novinář
Alma mater Vídeňská univerzita
Titul kanovník
Postavení prefekt a duchovní Generálního semináře ve Vídni
Náboženství Ukrajinská řecko-katolická církev
Otec Ivan
Příbuzní vnuk Bohdan Piurko
Manželka Marie Rudnická
Děti syn Michal

kněz Theodor/Bohdan Piurko (znám také jako Bilokernyckyj, Bilokernyckij Bohdan, Piurko Bohdan, Piurko B .; 15. února 1847, Bilokrynycja - 28. října 1906, Lvov) - náboženský, kulturně-osvětový činovník, spisovatel a novinář, řecko-katolický kanovník ve Lvově. Člen společnosti "Prosvit" a "Vědecké společnosti Ševčenka".

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Původ a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve vesnici Bilokrynycja, v rodině kováře Ivana Piurka, který tam byl opakovaně volen starostou[1]. Měl mladšího bratra Pantelejmona, který studoval práva na Lvovské univerzitě a stal se soudcem.

Do základní školy (3 třídy) chodil v rodné vesnici a 4. třídu ukončil v německé církevní škole při Řádu sv. Basila Velikého v Bučači, kde byl učitelem bratr jeho dědy, kněz Apolonij Pračkovskyj, absolvent univerzit ve Vídni, Lvově a Černovcích[1]. V letech 1860 - 1864 Bohdan pokračoval ve studiu na nižším gymnáziu v Bučači, provozovaném rovněž Řádem sv. Basila Velikého. Vyšší gymnaziální studium ukončil na gymnáziu v Berežanech (1864 - 1868). V Berežanech Piurka uchvátila poezie - právě v tomto období došlo k jeho prvním literárním snahám a prvním publikacím tištěným v tiskárně bratří Bilousív, v Kolomyii[2].

V časopise "Národní hlas" (ročník 1866, čís. 10), pod pseudonymem Bohdan Bilokernyckij, byla otištěna jeho báseň, věnovaná Tarasu Ševčenkovi, u příležitosti pátého výročí jeho smrti, pod názvem „Bříza na hrobě Tarase Ševčenka“, která se stala prvním publikovaným básnickým útvarem v Haliči, oslavujícím Tarase Ševčenka.

Společně se svými stejně smýšlejícími přáteli Sylvestrem Lepkým, Lvem Džulynským, Oleksandrem Ohonovským a dalšími se aktivně zapojoval do činnosti břežanské společnosti „Громадa" ("Komunita", Hromada“) a do mládežnických kulturně-vzdělávacích akcí města.

V letech 1868–1872 studoval Piurko na Řeckokatolickém ústředním semináři ve Vídni a na Vídeňské univerzitě, kde kromě teologických studií navštěvoval i další 4 fakulty, včetně lékařské. Renomovaný slovinský profesor na univerzitě Franc Miklošič ho povzbudil ke studiu ukrajinského jazyka a literatury prostřednictvím překladů z němčiny. Následně Piurko napsal svůj pravopisný projekt, vytvořil mapu jazykových dialektů a pracoval na slovníku ukrajinštiny[2].

Po ukončení studií ve Vídni (1872) se vrátil do Lvova, kde se stal redaktorem časopisu "Pravda". Korespondoval s Michailem Drahomanovem, Ivanem Nečuj-Levickým, Melitonem Bučinským a dalšími známými osobnostmi.

Kněžská služba[editovat | editovat zdroj]

28. srpna 1873 se oženil s Marií Rudnickou (* 1854), dcerou děkana v Pomořanech (děd Mileny Rudnickej a jejich ne méně význačných bratří) a téhož roku byl vysvěcen na kněze. Následující rok se narodil syn Michael a o šest měsíců později (20. prosince 1874) se Theodor Piurko stal vdovcem[2].

Od roku 1873 působil jako učitel ukrajinštiny na Lvovské státní střední škole a od roku 1874 byl prefektem Lvovského teologického semináře. V roce 1876 vydal na vlastní náklady, ve vydavatelství "Tarase Ševčenka", pod pseudonymem "Syrota", svoji povídku «Спочатку Мізерівка, потім Гараздівка» („Nejprve Mizérie, potom Vše v pořádku/Spokojenost”)“, napsanou na bolestivé téma boje za střízlivost, která se stala velmi populární - celé vydání předal «Просвіті» („Osvícení“). Značně vysoko ji ohodnotil tehdy ještě zcela mladý Ivan Franko. Věnoval ji samostatný článek, kde kromě dalších pochvalných ocenění napsal: „S opravdovou rozkoší jsme četli tuto nevelkou, ale velmi cennou knížku Siroty, která se nedávno objevila ve vydavatelství Ševčenka. Tato knížka má krásnou skladbu, je napsána čistým národním jazykem, je velmi žádoucím a cenným obohacením naší národní literatury“[1].

Na doporučení metropolity Josyfa Sembratovyče, byl Piurko v roce 1877 jmenován farním spolupracovníkem v kostele sv. Barbory ​​ve Vídni, v roce 1888 duchovním ve Vídeňském řeckokatolickém semináři a tuto povinnost vykonával až do jeho uzavření v roce 1893. Vytvořil učebnici náboženství pro 7. ročník gymnázií, za kterou obdržel titul poradce Lvovské metropolitní konsistoře, včetně kanovnických insignií a skutečného rady Stanislavské konzistoře. V roce 1895 se přestěhoval do Lvova a v letech 1896–1897 vykonával povinnosti farního kněze v katedrále sv. Jiřího, ve Lvově. S postem farního kněze obdržel titul kanovníka lvovské kapitoly, funkci poradce a referenta Metropolitní konsistoře, členem synodní zkušební komise a poradcem biskupské Stanislavské konzistoře.

Po odchodu z pastorační práce se Theodor Piurko zaměřil na plnění administrativních povinností v rámci církevní hierarchie. Podílel se na přípravě oslav 300. výročí Brestlitevské/Brestské unie, přednášel projevy jménem vyššího duchovenstva, stal se jedním ze zakladatelů stran a sdružení katolické víry. Během tohoto období intenzivně pracoval na studiu duchovní literatury, editoval, publikoval vlastní kázání a články o náboženských a etických tématech. Jeho poslední činností byla účast ve výboru pro organizaci pouti do Svaté země (5. – 28. září 1906), v jehož čele stál metropolita Andrej Šeptyckij, ale neodvážil se jet na tak dalekou cestu, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu.

Popis činností[editovat | editovat zdroj]

Přestože Bohdan Piurko nezastával žádné politické pozice, byl vlivem svého politického přesvědčení ukrajinofilem, členem společnosti Prosvit, Vědecké společnosti Tarase Ševčenka a Společnosti sv. Apoštola Pavla (katolická společnost, založená v roce 1891 ve Lvově s cílem organizovat rekolekce pro kněze a rozšiřovat náboženství mezi lidmi).

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Lvov, Lyčakivskyj hřbitov, hrobka haličských metropolitů a kanovníků, pole č. 6

Zemřel 28. října 1906, v nedožitých 60 letech, je pochován ve Lvově na Lyčakivským hřbitově, v hrobce haličských metropolitů a kanovníků.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Svou první literární tvorbu (poezii) publikoval v «Голосі Народному» ("Národní hlas") a v kalendáři «Дністрянка» ("Dněsterka"). V roce 1872 byl redaktorem časopisu "Pravda". Publikoval v časopisech «Руський Сіон» ("Ruský Sion"), „Mír“, „Základ“, „Pastor“, „Theologický bulletin“, „Poznámky NTŠ“, „Pole“.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Bříza na hrobě Tarase Ševčenka (1866, Береза на могилѣ Тараса Шевченка) // Národní hlas (Голосъ Народный. ― 1866/čís. 10)
  • Sestrám Rusínským (1866, До сестеръ Русинокъ) // Národní hlas (Голосъ Народный. ― 1866/čís. 14)
  • Zamyšlení nad pádem kozáků. Z úst podolského lidu. (1866, Думка про паденіє козачества. Изъ оустъ народа подôльского) // Národní hlas (Голосъ Народный. ― 1866/čís. 18)
  • Při měsíci (1867, При мѣсяцю) // Národní hlas (Голосъ Народный - 1867/čís. 2)
  • Dárek (1867,Одарка) // Národní hlas (Голосъ Народный ― 1867/čís. 3, 4)
  • Mladý filozof. S Gellertem (1867, Молодый философъ. Съ Геллерта) // Národní hlas (Голосъ Народный. ― 1867/čís. 17)
  • Návrat Igora a radost Rusi. Hořkost ze slova o Igorově pluku (1867, Возворотъ Игоря и радôсть Руси. Кусникъ изъ: слова о полку Игоря) // Národní hlas (Голосъ Народный. ― 1867/čís. 23)
  • Mladé Rusi (1877, Молодôй Руси) // Dněsterka, Almanach s kalendářem na běžný rok (Днѣстрянка. Альманахъ съ календаромъ на рôкъ звычайный - 1877/strana 32-33)
  • Ohlédnutí za Schillerem (1877,Сподѣванка За Шиллеромъ) // Dněsterka, Almanach s kalendářem na běžný rok (Днѣстрянка. Альманахъ съ календаромъ на рôкъ звычайный 1877/strana 50-51)
  • Ó, vítejte milí hosté [báseň] (1884, О витайте мили гостѣ [стихъ]) // Ruský Sion (Рускій Сіонъ - 1884/čís. 11)

Církevně-náboženská tématika a jiná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Taras Grigorjevič Ševčenko, malý ruský básník, v. J.G. Obrist (recenze) (1872, Taras Grigoriewicz Schewczenko, ein kleinrussischer Dichter, v. J. G. Obrist [рецензія]) // Základ (Основа - 1872/čís. 14, 15)
  • Gramatika ruského jazyka (1876, Граматика руского языка Дра Осадци) // Pravda (Правда - 1876/čís. 24)
  • Slovo o pluku Igorově (1876, Слово о Пълку Игоревѣ Дра Ом. Огоновского) // Pravda (Правда - 1876/čís. 20, 21)
  • Církev a devatenácté století: Pastýřský list kardinála-biskupa Joachima Peči, současného papeže Lva XIII. (1879, Церков і вік девятнайцятий: Пастирскоє посланіє Кардинала-Єпископа Іоахима Печі, теперішнього Папи Леона ХІІІ) // Ruský Sion (Рускій Сіон - 1879/svazek 9., část 1., strana 15-17; část 2., strany 38-41; část 3. strany 87-93; část 4. strany 105—110; část 6. strany 164—166
  • Пюрко Богданъ. Въ справѣ школныхъ книжокъ Дра Переша // Рускій Сіонъ. ― 1880. ― ч. 2
  • Пюрко Богданъ. Новости въ богословскôй нашôй литературѣ. Письма Дра Юліяна Пелеша // Рускій Сіонъ. ― 1880. ― ч. 8, 9, 10, 13-15, 17-18
  • Пюрко Б. Гамбета // Рускій Сіон. ― 1883. ― т. 11. ― ч. 1. ― С. 25-26
  • Пюрко Б. Крижовацька гр. к. Дієцезія і єї новоіменований Епископ Преосв. Ілія Гранилович // Рускій Сіон. ― 1883. ― т. 11. ― ч. 3. ― С. 79-85
  • Пюрко Б. Церков і культура або цивілізація // Рускій Сіон. ― 1883. ― т. 11. ― ч. 13. ― С. 409—412; ч. 14. ― С. 443—447; ч. 15. ― С. 473—477; ч. 16. ― С. 504—508; ч. 17. ― С. 537—539; ч. 18. ― С. 569—571; ч. 19. ― С. 600—602; ч. 20. ― С. 632—636; ч. 21. ― С. 663—666
  • Пюрко Богданъ. Учебникъ христіяньско-католицкой етики…, рецензує авторъ самъ // Миръ.  ― 1885. ―ч. 101, 102, 107, 108—118
  • Пюрко Богданъ. Учебник христіяньско-католицкой Етики для висшихъ клясъ середныхъ шкôлъ. Посля Д-ра А. Ваплера переложивъ на рускій языкъ Богдан Пюрко, духовникъ руской семинаріѣ в Вѣдни. У Львоѣ. Накладомъ фонду краєвого. З друкарнѣ Товариства имени Шевченка. ― 1885.  ― С. VIII+264+1
  • Пюрко Б. Засади доброго душпастиря (Після листів о. Лібермана (D. Ideal der Priestertum. Paderborn, 1893) // Душпастир. ― 1897. ― т. 11. ― ч. 2. ― С. 33-36; ч. 3. ― С. 54-58; ч. 4. ― С. 78-81; ч. 5. ― С. 100—105
  • Пюрко Б. Душпастирство: Обовязки к духовним нашим Настоятелям // Душпастир. ― 1897. ― т. 11. ― ч. 8. ― С. 178—185
  • Богдан Пюрко. «Тевло». Етимольоґічна розвідка // Записки НТШ. ― 1897. ― т. XVII. ― вип. 3. ― Miscellanea. ― C. 1-4
  • Пюрко. Памяти покійного Кардинала Сильвестра Сембратовича // Душпастир. ― 1898. ― т. 12. ― ч. 13-14. ― С. 306—316
  • Пюрко Б. Задача христіяньскої демократії в світлі енцикліки «Graves de communi» // Богословський вісник. ― 1901. ― т. 2. ― ч. 3. ― С. 157—163

Projevy[editovat | editovat zdroj]

  • Пюрко Б. Проповідь в другій день Зелених Свят // Рускій Сіон. ― 1878. ― т. 8. ― ч. 11. ― С. 333—338
  • Пюрко Б. Проповідь на Неділю Фомину // Рускій Сіон. ― 1878. ― т. 8. ― ч. 10. ― С. 300—306
  • Пюрко Б. Із Страсних Проповідей // Рускій Сіон. ― 1879. ― т. 9. ― ч. 5. ― С. 134—142; ч. 6. ― С. 166—172
  • Пюрко Б. Проповідь Страстна // Рускій Сіон. ― 1880. ― т. 10. ― ч. 8. ― С. 237—243
  • Пюрко Б. Проповідь в день Покрова Пр. Богородицї і двісталїтного ювілея св. Унії: р. 1900 виголошена а Архикатедр. храмі св. Георгія // Нива. ― 1904. ― т. 1. ― ч. 1. ― С. 1-8.
  • Пюрко Б. Наука на празник св. о. нашого Николая: Образ св. Николая // Нива. ― 1904. ― т. 1. ― ч. 17. ― С. 447—454

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c STULKIVSKYJ, Michajlo. Трудився на ниві українства. Svoboda. 10.2.2017, roč. 2017, čís. 11 (3151), s. 4.. 
  2. a b c STULKIVSKYJ, Michajlo. Піонер коломийської шевченкіани. Галичина. 3 березня 2016, roč. 2016, čís. 18 (5167), s. 11. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku П'юрко Теодор Іванович na ukrajinské Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • STULKIVSKYJ, Michajlo. Піонер коломийської шевченкіани. Галичина. 3 березня 2016, roč. 2016, čís. 18 (5167), s. 11
  • STULKIVSKYJ, Michajlo. Трудився на ниві українства. Svoboda. 10.2.2017, roč. 2017, čís. 11 (3151), s. 4.
  • Енциклопедія українознавства : Словникова частина : [в 11 т.] / Наукове товариство імені Шевченка ; гол. ред. проф., д-р Володимир Кубійович. — Париж ; Нью-Йорк : Молоде життя ; Львів ; Київ : Глобус, 1955—2003.
  • Я. Мазурак, М. Стульківський. П'юрко Богдан-Теодо́р Іванович // Тернопільський енциклопедичний словник : у 4 т. / редкол.: Г. Яворський та ін. — Тернопіль : Видавничо-поліграфічний комбінат «Збруч», 2008. — Т. 3 : П — Я. — С. 161—162. — ISBN 978-966-528-279-2.
  • Дмитро Блажейовський. Історичний шематизм Львівської архієпархії (1832—1944). — Том ІІ. — Духовенство і Релігійні Згромадження: англійською мовою. — Львів–Київ: КМ Академія, 2004. — 570 С. — ISBN 966-518-225-0
  • Dmytro Blažejovskyj. Byzantine Kyivan rite students in Pontifical Colleges, and Seminaries, Universities and Institutes of Central and Western Europe (1576—1983). — AOSBM, Sectio I. — Vol. 43. — Rome, 1984. — 366 P. (англ.).
  • Микола Васильчук. Українська видавнича справа в Коломиї (друга пол. ХІХ — ХХ ст.): Монографія. — вид. 2-ге, переробл. і доп. — Коломия: Вік, 2012. — 224 С. — ISBN 966-550-041-4
  • Наталія Колб. «З Богом за Церкву і вітчизну»: греко-католицьке парафіяльне духовенство в Галичині у 90-х роках ХІХ століття. — Жовква: Місіонер, 2015. — 372 С. — ISBN 978-966-02-7230-9
  • Якъ то Русь ходила слідами Данила. Пропамятна книга першого руско-народного паломництва въ Святу Землю вôдъ 5 до 28 вересня 1906. — Жовква 1907. — 379 С., І, 9, 13, 367.