Wikipedista:Sjelod Rtep/Pískoviště/5
| Josef Jeřábek (člen odboje) | |
|---|---|
| Josef Jeřábek (1892-1967) Josef Jeřábek (1892-1967) | |
| Povolání | Kostelník, laický pracovník Církve československé husitské. |
| Nábož. vyznání | Církev československá husitská |
.jpg){kind=link}
Josef Jeřábek (18. února 1892 Běštín, okres Hořovice – 31. března 1967 Litoměřice), laický pracovník, kostelník Církve československé husitské.[p 1]
Život[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z dělnické rodiny Josefa a Anny Jeřábkových, kteří vychovávali celkem šest dětí. Vyučil se strojníkem. V listopadu 1918 se přihlásil jako dobrovolník do československé armády. S 38. pěším plukem v Berouně byl poslán do severních Čech a následně se účastnil bojů na Slovensku. Již jako člen sanitní služby zde byl opakovaně raněn.
Od konce 30. let pracoval jako kostelník, matriční úředník, výběrčí církevní daně a úřední doručovatel v náboženské obci Církve československé na pražském Novém Městě. Od počátku okupace se zapojoval do protinacistické rezistence. Účastnil se demonstrace po pohřbu Jana Opletala, napomáhal přepadeným studentům v Hlávkově koleji k útěku, patřil k okruhu pomocníků pravoslavného kaplana Vladimíra Petřka, spolupracoval se skupinou kpt. Miloslava Šáry. V květnových dnech 1945 se přihlásil k pomocné zdravotnické službě a byl přidělen na bojové stanoviště v úseku Vratislav – Praha II, kde konal službu až do 17. května 1945.[1]
Ke konci roku 1952 opustil ze zdravotních důvodů místo správce sboru v československém kostele knížete Václava Na Zderaze a odešel do důchodu. Nadále však byl s manželkou Alžbětou, která začala pracovat jako pomocná sborovnice, ubytován v kostele. V průběhu padesátých a šedesátých let se aktivně účastnil legionářských setkání a stal se jednatelem I. sboru vojenských záložníků v Praze. V této souvislosti ho od r. 1956 v rámci akce „Legionář“ sledovala Státní bezpečnost. Vyšetřován byl též v souvislosti s politickým procesem „Pejša Rudolf a spol.“ V roce 1961 na něho byla pro podezření z údajné špionáže již podruhé vypracována tzv. ustanovka, ale souzen nakonec nebyl. Vážně nemocen – dlouhodobě se léčil s tuberkulózou – se na sklonku života odstěhoval s manželkou do Litoměřic, kde 31. března 1967 zemřel.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Charakteristika „husitská“ byla k názvu církve přičleněna z rozhodnutí VI. řádného sněmu v roce 1971.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ JINDRA, Martin. Biografický slovník Církve československé husitské.. Praha: Církev československá husitská, 2020. 198 s. ISBN 9788070001677. S. 136.
- ↑ Biografický slovník Církve československé husitské.. Praha: Církev československá husitská, 2020. S. 199.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JINDRA, Martin: Nepostradatelná úloha domácích podporovatelů operace Anthropoid. Kaplan ThDr. Vladimír Petřek a jeho známí i neznámí spolupracovníci. Paměť a dějiny, 2012, roč. 6, č. 2, s. 33–47.
- JINDRA, Martin: Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945. Ústav pro studium totalitních režimů – Církev československá husitská, Praha 2017.
- JINDRA, Martin – SLADKOWSKI, Marcel (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. Církev československá husitská, Praha 2020, s. 198–199. (ISBN 9788070001677)