Wikipedista:Im Espe/Pískoviště
Kooperativní učení[editovat | editovat zdroj]
Chápe pojem kooperace jako cílovou strukturu vyučování, jako povahový, osobnostní rys žáka (kooperativnost), podstatný k přijetí kooperativní cílové struktury žákem a jako charakteristiku chování žáků ve školních situacích (pro-skupinové chování).[1]
Znaky kooperativního učení[editovat | editovat zdroj]
Výukový proces zahrnující kooperativní učení se vyznačuje těmito znaky:
- Pozitivní vzájemná závislost - uspěji v případě, že uspějí všichni ze skupiny a vytyčeného cíle dosáhne celá skupina
- Interakce tváří v tvář - žáci se učí v malých, kooperujících skupinách
- Osobní odpovědnost, osobní skládání účtů – výkon každého jedince je využit celou skupinou, všichni členové skupiny mají z kooperativního učení užitek.
- Formování a využití interpersonálních a skupinových dovedností - žáci se musí znát a věřit si navzájem, přesná komunikace, řešení konfliktů konstruktivním přístupem.
- Reflexe skupinové činnosti - efektivita společné činnosti je dána schopností reflektovat činnost a rozhodovat o vlastních krocích ve skupině.[2]
Cíle výuky [editovat | editovat zdroj]
Stanovení cíle vyučování, napomáhá zvyšování efektivity vyučování. Při stanovení cíle skupinové aktivity, můžeme posuzovat efektivitu diskusí a produktů.
Cíle kooperativního učení, zahrnují i cíle základního vzdělání. [1]
Cíle základního vzdělání:
- základy gramotnosti
- rozvoj kritického myšlení opírajícího se o informovanost
- rozvoj imaginativního a kreativního myšlení
- rozvoj uvědomění zájmů a potřeb jiných
- rozvoj smyslu pro vědeckou přesnost
- kultivace emocionálních potřeb
- rozvoj sociálního svědomí
- rozvoj schopnosti a požitku z celoživotního učení[1]
Dále zahrnuje cíle „úkolové“ a „socio-emocionální“, dané charakteristikou úkolů a technik, které jsou ve skupině aplikovány. [1]
Příklady cílů úkolových a socioemocionálních:[editovat | editovat zdroj]
Úkolové cíle | Socio-emocionální cíle |
---|---|
|
|
Interpretace kooperativního učení[editovat | editovat zdroj]
Kooperativní učení je koncept přenesený k nám z edukačních věd ze zahraničí, s původem v USA. Problematika kooperativního učení je provázána v té, které oblasti s předchozím pohledem na učení ve skupinách. (v anglosaské především s odkazem J. Deweye, ve frankofonní s odkazem C. Freineta apod.).[3] V zahraniční literatuře se objevuje od první poloviny 70. let 20. století. Koncept kooperativního učení se přenáší do Českého edukačního prostředí až od konce devadesátých let 20. století. Mezi nejvýznamnější autory v Česku publikující v této oblasti patří Skalková, Stračár a Kasíková.[4]
V pedagogických souvislostech je interpretováno v různých rovinách:
- jako teorie vzdělávání - Yves Bertrand
- jako uspořádání sociálních vztahů v učebních situacích - Jerome Kagan, Slavin, Johnson & Johnson
- jako soubor vyučovacích a učebních strategií a praktik - Henry A. Murray[3]
Přístupy ke kooperativnímu učení[editovat | editovat zdroj]
Jsou popsány také různé přístupy ke kooperativnímu učení:
- přístup prostřednictvím principů - D. a R. Johnsonovi
- strukturální přístup – tj. kooperativní učení jako strukturování interakcí - Jerome Kagan
- přístup týmových učebních metod - Slavin
- přístup skupinové investigace - Shlomo Sharan
- přístup komplexního vyučování - Julie E. Cohen[3]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 1952. 151 s. s. ISBN 9788073677121. OCLC 655144311
- ↑ VALIŠOVÁ, Alena; KASÍKOVÁ, Hana. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. vyd. Praha: Grada 456 s. s. ISBN 9788024733579. OCLC 697267012
- ↑ a b c KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení na školách: tři pohledy, tři výhledy. Pedagogika. 2017, roč. 2, čís. 67. Dostupné online.
- ↑ KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení ve výuce: teorie – výzkum – realita. Pedagogika. Roč. 2017, čís. 2, s. 106-125. Dostupné online.