Wikipedista:FTomasek/Veřejné finance v Česku
Hned na začátek veřejných výdajů:
Veřejné výdaje můžeme charakterizovat jako finanční prostředky, které činitelé veřejných rozpočtů alokují na uskutečnění fiskálních politik, přičemž jsou brány v potaz principy nenávratnosti a neekvivalence. Typickým účelem veřejných výdajů je financování aktivit vlády státu, ať už se jedná o výdaje na obranu, soudnictví, vzdělávání či regulační aktivity.[1]
Po Vládní výdaje, které nejsou nákupy zboží a služeb, ale představují pouze převody peněz – jako jsou platby sociálního zabezpečení – se nazývají transfery
Spotřební i investiční vládní výdaje mohou sloužit k financování samotných institucí nebo projektů a programů, které mohou vedle státních institucí uskutečňovat i soukromé organizace prostřednictvím ku příkladu veřejných zakázek či spolufinancováním. Z ekonomického hlediska má užívání veřejných statků a služeb vlastní náklady obětované příležitosti ve formě ušlého výstupu v ostatních sektorech ekonomiky, jelikož využití těchto statků ve veřejném sektoru znemožňuje jejich využití v soukromém sektoru.[1]
Transfery jsou charakteristickou ukázkou principu neekvivalence ve veřejných financích. Jsou to veřejné prostředky poskytované s daným účelem různým subjektům, přičemž není vyžadované žádné protiplnění. Zajímavostí je, že transfery nejsou narozdíl od spotřebních a investičních veřejných výdajů takzvané ujídající výdaje, tedy že transfery nezatěžují produkční kapacitu státu, neboť nespotřebovávají různé komodity. Naopak transfery zvyšují důchody veřejnosti, díky čemuž mohou lidé nakupovat více statků a služeb, aniž by bylo omezeno disponibilní množství statků a služeb pro soukromé užití.[1]
Dále můžeme rozlišit tzv. daňové výdaje, mezi které se řadí slevy na daních. V tomto případě se vláda typicky zřekne části svých daňových příjmů ve prospěch jiných subjektů.
Problémy veřejných financí[editovat | editovat zdroj]
Hlavním problémem veřejných financí je jejich sklon k rozpočtovým deficitům. To má patrně 3 zásadní důvody:
- Voliči politických stran přirozeně upřednostňují krátkodobý užitek ze zvýšených vládních výdajů či nižší míry zdanění. Nemusí si avšak být vědomi dlouhodobých nepříznivých následků, které tyto politiky zanechávají na rozpočtech, a tak nemají v úmyslu za tyto následky vládu „potrestat” například zvolením jiných stran při následujících volbách. V závěru vede tento stav vlády k fiskálním politikám, které jsou procyklické.
- Případní voliči současných politických stran jsou vždy současná generace občanů. Ta přirozeně preferuje odsouvání břemene nákladů státního dluhu na následující generace a čerpání politik s krátkodobým užitkem zmíněných výše.
- Neoprávněné požadování společných zdrojů lobbistickými skupinami.[1]
Řešením problému rozpočtových deficitů může být změna podnětů pro vládu či centrální banku a uvedení určitých restrikcí při provádění rozpočtové politiky:
- Rozpočtový systém by měl být v zásadě transparentní, spolehlivý a komplexní, přičemž je potřebné konkrétně rozdělit pravomoci během rozpočtového procesu mezi vládu a jiné legislativní orgány.
- Zavedení limitů na statní deficit nebo jiných pravidel pro fiskální politiku může podpořit budoucí jistotu v tuto politiku a také její konzistentnost.
- Eventuální vytvoření nezávislých veřejně financovaných institucí, které by měly za cíl připravovat prognózy týkající se stavu makroekonomického vývoje nebo důsledků fiskální politiky. Mohly by také nést odpovědnost za předem stanovené nástroje rozpočtové politiky.[1]
Jiným řešením problémů veřejných financí může být tzv. reforma veřejných financí, tedy změny v aktuálním fungování veřejných financí, které přinesou kvalitativní změny podmínek pro jejich budoucí lepší fungování. Pro úspěšné realizování jakékoliv reformy veřejných financí je důležité provést systémové změny v nastavených parametrech veřejných financí.
Důležitou součástí reformy veřejných financí musí být bezesporu reforma samotné výdajové strany rozpočtů. Fundamentální změna by měla přijít ve způsobu nahlížení na rozpočtování, je totiž důležité si uvědomit, že spotřebitelem veřejných statků a služeb, které jsou financované z veřejných výdajů, je veřejnost. Alokační efektivnost nastává v případě rovnováhy nabídky a poptávky a v případech mnoha trhů se nabídka odvozuje až od samotné poptávky a nachází ekvilibrium. Avšak to není případ veřejných statků a služeb, jelikož poptávka po nich nebývá předem zjišťována. Tvůrci rozpočtů tak sami iniciují nabídku bez předem stanovené poptávky. Tento problém můžeme nazvat jako institucionální financování. Jelikož skutečné potřeby veřejnosti nejsou sledovány, není ani možné zpětně určit, zda je nastavená alokace optimální a splňuje své cíle.[1]
Za účelem efetkivní alokace omezených zdrojů veřejných financí by reformním cílem měla být proměna tohoto nabídkového způsobu sestavování rozpočtu na určitou formu poptávkového přístupu, který bude prostřednictvím různých zjišťovacích metod brát ohledy na poptávku veřejnosti po veřejných statcích a službách tak, aby jejich nabízené množství bylo obrazem právě poptávky veřejnosti. Následně je důležité přetransformovat preference veřejnosti do cílů veřejných politik takovým způsobem, aby byla splněna podmínka ohleduplnosti k budoucím generacím. Zamezení nadužívání spotřeby veřejných statků současnou generací lze pouze pomocí nalezení souladu poptávky nynější generace s předpokládanou budoucí poptávkou následných generací. Pokud je tato transformace splňená, stačí už jen sestavit rozpočet takovým způsobem, aby měly prioritu alokace, které uspokojí nejintenzivější veřejné potřeby.[1]