Na tomto místě je uveřejněno několik postřehů o fungování Wikipedie, zejména té české, které se pohybují jednak v rovině toho, co je, i toho, co by mělo být.
Licenční politika by krom základního rámce měla být věcí konkrétních projektů, ne být do detailů diktována Wikimedia Fundation.
Obrázky momentálně nepotřebné, ale potencionálně využitelné na některém z projektů, by neměly být mazány, ale nahrávány na Commons.
Fair use je na Wikipedii zlo, oproti tomu povolení pouze pro Wikipedii ničemu neškodí. Wikipedie není totiž pouze něčím, co možná někdo vydá na DVD, ale má hodnotu sama o sobě.
Ideální by bylo jen jedno centrální úložiště souborů s tím, že by se různé projekty mohly technicky znemožnit zobrazování souborů podle jednotlivých licencí
Na Commons jdou v některých otázkách často do zbytečných krajností. Typickým příkladem jsou restrikce proti evidentně anonymním fotkám starším 70 let a zejména pak mazání fotek trojrozměrných věcí v zemích, kde není plně "freedom of panarama". Lze se oprávněně domnívat, že někteří z tamních správců nemají nic jiného na práci, než hledat všemožné důvody, proč všechny fotky smazat.
Požadavky na zdroje nesmí narušovat nezaujatý úhel pohledu tím, že se zdroje zastánců některých názorů označí za nevěrohodné a skupiny s odlišným názorem za věrohodné.
Zdrojovat se mají jen věci, které nejsou zřejmé. Co je zřejmé však mnohdy budí spory.
I při kvantitativní převaze kritických zdrojů by neměl být článek zaujatý jedním směrem. Příkladem problémů může být i pokud někdo publikuje na svém webu informace, jeho encyklopedická významnost je na první pohled zřejmá, ale jako sekundární zroje jsou dispozici pouze stránky kritiků, kteří se s dotyčným nesnesou.
Triviálnost by neměla být poměřována délkou vyjádření informace.
V současnosti je na Wikipediích patrná převaha on-line zdrojů. Na jednu stranu je to dobré, kvůli rychlé ověřitelnosti obsahu, ale v důsledku této skutečnosti dochází i k obsahovým deformacím.
Lze předpokládat, že zdroje ze zemí s nejširší mírou svobody slova budou nejméně obsahově (auto)cenzurované. Svobodu slova nelze poměřovat jen trestně-právní restrikcí, ale i rizikem vyhazovu z práce, šikanózními občansko-právními žalobami, rizikem násilných útoků od mimostátních subjektů či systematických masmediálních politických kampaní. Míra svobody projevu je různá nejen podle místa a času, ale i podle jednotlivých témat.
U zjevných překlepů a omylů, které jejich autor neprezentuje jako revoluční názor, by se mělo postupovat se zdavím rozumem a ne např. tvrdit, že Doc. XYZ došel ve své knize o první republice k závěru, že Antonín Švehla zemřel v roce 1923.
Různé "ref", "ref name" atd. musí být co možné nejjednodušší. Složitost komplikuje editování nejen stávajícím editorům, ale zejména pak nováčkům, kteří nejsou informatické typy.
V současnosti není zásadního rozdílu mezi věrohodností celostátného deníku, nezávislého zpravodaje a zavedeného blogu.
Na jednu stranu je třeba chápat, že Wikipedie se musí chránit před manipulacemi, ale na druhou stranu se nelze divit, že v zemích, kde hrozí v různé míře perzekuce za práci na svobodné encyklopedii, může mít někdo potřebu chránit si své soukromí a to i před checkusery, kterým nemá důvod věřit.
Masivní preventivní blokování open proxy je nevhodné.
Blokování open proxy by mělo probíhat až v případě zneužití a to ne na neurčito, ale na dlouhý časový úsek.
Loutkové účty by neměly být zneužívány. Je třeba si uvědomit, že i podobný způsob editace a vedení argumentace (i v rozdílných sporech) jednoho člověka ze dvou účtů vytváří kulturu Wikipedie a je proto manipulativní. Loutkové účty by měly být proto používány jen ve zvláštních případech a pokud možno být jako loutkové označeny.
Ne každé uživatelké jméno je přijatelné; typicky mezi nevhodná patří otevřené nadávky, napodobování cizího jména, jméno v písmu odlišném od latinky atd.
Na české Wikipedie platí až přílišná tvrdost v této věci a jsou preferováni ti, kteří mají či mohou osobní problém s cizím uživatelským jménem.
Je každého věcí, zda si zvolí přezdívku či pravé jméno. Zkušenosti ukazují, že v činnosti na Wikipedii není mezi první a druhou skupinou zásadnějších rozdílů.
Přiznání odbornosti a osobní zaujatosti je vysoce žádoucí.
Měla by pro ni platit některá obecná pravidla, např. o osobních útocích, ale na druhé straně nezaujatý úhel pohledu se týká obsahu článků, nikoliv uživatelských stránek.
Nezaujatost v přístupu k uživatelským stránkám (tj. jedné z forem v rovnosti přístupu k wikipedistům) by měla spočívat v tom, že bude k vyjádřením různých osobních názorů přistupováno stejně bez ohledu na osobní sympatie či nesympatie s nimi.
Uložení některých encyklopedických textů pod uživatelskou stránku čas od času nevadí, ale nemělo by se to přehánět.
Pokud si dá někdo opravdovou práci se zanášením obsahových nesmyslů, pravděpodobně se mu to podaří.
Wikipedii lze brát obvykle orientačně jako věrohodnou pro základní seznámení se s tématem, o kterém píše. Pro podrobnější a přesnější informace je vždy nutné jít jinam.
Wikipedie je z hlediska Google rankingu mor a při vyhledávání se cpe až moc dopředu.
Snaha mazat články, které projdou hlasováním o smazání. V lepších případech se jedná o slučování s jiným článkem, které vlastně žádné slučování není, v horších případech pak o různé vkládání šablon "urgentně cosi" a následné smazání.
Zamykání stránek ve vlastním sporu o obsah ve verzi, do které správce článek jako účastník sporu, mnohdy dokonce těsně před zamknutím, sám revertuje.
Nazývání účtu, se kterým je někdo ve sporu, loutkou. Netýká se pochopitelně žádosti o ověření uživatele, ale soustavného urážení oponenta.
Blokování osobně nesympatických wikipedistů na základě zástupných důvodů.
Rádobyvtipné poznámky vůči blokovaným wikipedistům.
Psaní o svých známých, učitelích, příbuzných, spolužačkách atd. není samo o sobě nic špatného. Je třeba však psát neutrálně a nezaujatě, nikoliv třeba soustavně propagovat svou spolužačku.
Sekce kritika a negativní informace odpůrců jsou vždy nafouklé u lidí jako Paul Cameron a Richard Lynn, ale u autorů, kteří hlásají nepodložené fantazie ve stylu: Butlerové psychoanalytický přístup je krom polemiky s Freudem vymezen také její polemikou s Jacquesem Lacanem, na nějž navázala především. Lacan tvrdil, že vstup dítěte do jazyka je podmíněn přijetím genderu ("jednoho z pohlaví"), jinak u dítětě dojde k psychóze a k nemožnosti stát se sociální bytostí. Klíčovým je přitom falus, neboť přijetí genderu znamená přijmout buď ideu že falus mám (mužský gender), nebo že falem jsem (ženský gender). Jedinou možností, jak žena dle Lacana může falus mít, je, že se identifikuje s hrozivou figurou "falické matky" (což se na rovině perverze může vyjevit například rolí "dominy"). Ovšem Butlerová, ač přijímá prakticky celý Lacanův model, s ním polemizuje právě v názoru, že identifikace s falickou matkou je jediným způsobem, jak se žena může k vlastnictví falu dopracovat (falem není míněn fyzický penis, ale idea Zákona, s níž je penis spojen). Butlerová věří, že může vzniknout i jiný typ falické ženy: "Falická dívka", která není mocnou matkou, jež učiní falus ze svého dítěte. Falická dívka je tak podle Butlerové jediná alternativa k moci kultury v oblasti genderu. nic takového v zásadně není.
