Stará bydliště

Stará bydliště
Autor	Ivan Blatný
Původní název	Být s matkou
Jazyk	čeština
Literární forma	poezie
Literární druh	lyrika
Žánr	sbírka básní
Vydavatel	’68 Publishers
Datum vydání	1979
Český vydavatel	Petrov
Česky vydáno	1992

Stará bydliště je básnická sbírka, sepsaná Ivanem Blatným v exilu v Anglii mezi lety 1969 a 1977. Jednotlivé básně sesbírala Blatného pečovatelka Frances Meachamová, která je zaslala Josefu Škvoreckému. Sestavením byl pověřen Antonín Brousek, díky němuž vyšla sbírka roku 1979 v ’68 Publishers. Po vydání sbírky se zvedla vlna popularity Ivana Blatného nejen ve světě, ale i v tehdejším Československu, kde byl považován za již zesnulého. Druhé vydání, obohacené o dvě básně (Podzim III. a Sonety), vydalo nakladatelství Petrov v Brně.

Obsah

Sbírka obsahuje celkem 77 básní, které jsou rozděleny do čtyř částí – „Ohrady“, „Odkud jsme přišli“, „Jména“ a „Azurové prádlo“. Básně v první části („Ohrady“) Blatný umisťuje do Anglie a prostředí léčebny, kde básně psal. Druhá část se přesouvá do rodné země, třetí část („Jména“) se ve vzpomínkách vrací k pobytu ve Francii. V této části Blatný vzpomíná na přátele, zážitky a své mládí. V poslední části se na rozdíl od prvních tří propojuje současná a minulá časová rovina, stejně tak prostorová.

Témata a motivy

Blatný ve sbírce tematizuje vzpomínky na domov a přátele. Leitmotivem je tedy vzpomínání a minulost. Dále zpracovává motivy samoty, opuštění, smrti, stesku a nostalgie. Ačkoli se na základě těchto témat zdá, že je sbírka pochmurná, není tomu tak. Lyrický subjekt láskyplně vzpomíná na domov a zážitky, přesto je stesk znatelný. Dále se vyskytují prvky nostalgie, optimismu, nadpřirozena i magického realismu.

Rodné Brno, na které Blatný vzpomíná v některých svých básních

Významnou roli hraje v této Blatného sbírce čas. V básních autor reflektuje jak minulost, tak současnost svého života, a často v nich lze pozorovat prvky nostalgie a optimismu. Čas se však stává absolutním, což je patrné například v titulní básni Stará bydliště, kde lyrický subjekt oslovuje svého kocoura. Připouští si, že kocour už nemusí být živý, přesto k němu hovoří, jako by byl.

„	„Maqui, kocourku můj, co dělíš, ještě žiješ? Musíš být velmi stár a znaven, jak je ti? Je ještě v knihovně ta krásná poezie, jsou ještě v knihovně Štolbovy paměti?“	“
— Ivan Blatný, Stará bydliště