Přeskočit na obsah

Třída G 7

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída G 7
SMS G 7
SMS G 7
Obecné informace
UživateléVlajka Kaiserliche Marine Kaiserliche Marine
Reichsmarine
Kriegsmarine
Sovětské námořnictvo
Typtorpédoborec
Lodě6
Zahájení stavby1911
Spuštění na vodu191–1912
Uvedení do služby1912
Osud4 ztraceny
2 vyřazeny
Předchůdcetřída V 1
Nástupcetřída S 13
Technické údaje po dokončení
Výtlak573 t (standardní)
719 t (plný)
Délka71 m (na vodorysce)
71,5 m (celková)
Šířka7,56 m
Ponor3,01 m
Pohon4 kotle, 2 parní turbíny
16 000 hp
Rychlost32 uzlů
Dosah1150 nám. mil při 17 uzlech
Posádka74
Výzbroj2× 88mm kanón (2×1)
4× 500mm torpédomet (4×1)
18 min
Technické údaje po modernizaci (1921–1922)
Výtlak660 t (standardní)
775 t (plný)
Pohon3 kotle, 2 parní turbíny
Rychlost31,5 uzlu
Dosah1800 nám. mil při 17 uzlech
Výzbroj2× 105mm kanón (2×1)
2× 500mm torpédomet (2×1)

Třída G 7 byla třída torpédoborců německé Kaiserliche Marine z období první světové války. V Německu byly kategorizovány jako velké torpédové čluny. Celkem bylo postaveno šest jednotek této třídy. Společně představovaly jednu půlflotilu torpédoborců. Německé námořnictvo plavidla provozovalo v letech 1912–1945. Dva byly ztraceny za první světové války. Ostatní provozovala poválečná německá Reichsmarine a později nástupnická Kriegsmarine. V době mezi válkami byly dvakrát modernizovány a v průběhu třicátých letech převedeny k výcviku. Dva byly potopeny na konci druhé světové války a zbývající dva po druhé světové válce získal SSSR a Velká Británie. Sovětské námořnictvo svůj torpédoborec několik let provozovalo. Britský byl rovnou sešrotován.

Německé námořnictvo v programu pro rok 1911 objednalo stavbu flotily dvanácti torpédoborců, přičemž po šesti jednotkách měly dodat loděnice AG Vulcan Stettin ve Štětíně a Germaniawerft. Trupová čísla torpédoborců měla původně navazovat na existující číselnou řadu (od čísla 198), avšak protože námořnictvo požadovalo menší torpédoborce, od kterých očekávalo větší obratnost, byla nová plavidla číslována od jedničky. Plavidla loděnice AG Vulcan představují třídu V 1 a Germaniawerft následující třídu G 7. Zkoušky přitom později prokázaly, že zmenšení plavidel naopak vedlo ke zhoršení jejich nautických vlastností.[1] Stavba torpédoborců byla zahájena roku 1911. Torpédoborce byly do služby přijaty roku 1912.[2]

Jednotky třídy G 7:[2]

Jméno Zahájení stavby Spuštění na vodu Zařazena do služby Status
G 7 1911 7. listopadu 1911 duben 1912 Od roku 1936 cvičná loď. Od dubna 1939 T107. Roku 1945 předán SSSR jako Poražajuščij. Od roku 1950 hulk.[3]
G 8 1911 21. prosince 1911 srpen 1912 Od roku 1936 cvičná loď. Od dubna 1939 T108. Roku 1946 předán Velké Británii, sešrotován.
G 9 1911 31. ledna 1912 září 1912 Dne 3. května 1918 v Severním moři potopen minou.
G 10 1911 15. března 1912 srpen 1912 Od roku 1936 cvičná loď. Od dubna 1939 T110. Dne 5. května 1945 potopen vlastní posádkou v Travemünde.
G 11 1911 23. dubna 1912 srpen 1912 Od roku 1936 cvičná loď. Od dubna 1939 T111. Dne 3. května 1945 potopen při náletu na Kiel.
G 12 1911 15. července 1912 říjen 1912 Dne 8. září 1915 se v Severním moři potopil po kolizi s torpédoborcem SMS V 1.

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
T110 (ex SMS G 10)

Hlavní výzbroj představovaly dva 88mm/27 kanóny SK L/30 C/08, čtyři jednohlavňové 500mm torpédomety a až osmnáct námořních min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Marine a dvě parní turbíny Germania o výkonu 16 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Měly dva komíny. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů. Dosah 1150 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů.[2]

Modernizace

[editovat | editovat zdroj]
Základní uspořádání plavidla T107 (ex SMS G 7)

Německá plavidla byla roku 1916 přezbrojena dvěma 88mm/42 kanóny TK L/45 C/14.[2]

V letech 1921–1922 proběhla modernizace přeživších torpédoborců. Jejich výzbroj tvořily dva 105mm/42 kanóny SK C/06 a dva 500mm torpédomety. Původní kotle nahradily tři nové, spalující uhlí a topný olej (neseno bylo 156 a 80 tun). Nejvyšší rychlost mírně poklesla na 31,5 uzlu. Dosah plavidel byl 1800 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů. Plavidla měla standardní výtlak 660 tun a plný 775 tun.[2]

V letech 1928–1931 byly torpédoborce znovu modernizovány. Standardní výtlak narostl na 772 tun a plný na 884 tun. Trup byl prodloužen na 75,7 metru na vodorysce a 76,1 metru celkem. Kotle byly upraveny pro spalování topného oleje. Nejvyšší rychlost dosahovala třicet uzlů. Neseno bylo 220 tun paliva. Dosah byl 1900 námořních mil při rychlosti sedmnáct uzlů.[2]

Roku 1937 byl jeden 105mm kanón nahrazen dvěma 20mm/65 kanóny C/30. Jeden jednohlavňový 500mm torpédomet nahradil dvojitý.[2]

  1. GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1906–1921. London: Conway Maritime Press, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 167. (anglicky) 
  2. a b c d e f g G7 large torpedo boats (1912) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. PORAZHAYUSHCHIY destroyer (1912 / 1946) [online]. Navypedia.org [cit. 2022-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]