Třída Sella

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Sella
Obecné informace
Uživatelé Regia Marina
Švédské námořnictvo
Typ torpédoborec
Lodě 4
Zahájení stavby {{{zahájení stavby}}}
Spuštění na vodu {{{spuštění na vodu}}}
Uvedení do služby {{{uvedení do služby}}}
Osud 2 potopeno
2 vyřazeny
Předchůdce třída Leone
Následovník třída Sauro
Technické údaje
Výtlak 985 t (standardní)
1503 t (plný)
Délka 84,9 m
Šířka 8,6 m
Ponor
Pohon 2 turbíny, 3 kotle
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 35 uzlů
Dosah
Posádka 253
Výzbroj 3× 120mm kanón (1×1, 1×2)
2× 40mm kanón (2×1)
2× 13,2mm kulomet (1×2)
4× 533mm torpédomet (2×2)
32 min
Pancíř {{{pancíř}}}
Letadla {{{letadla}}}
Radar
Sonar {{{sonar}}}
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Třída Sella byla třída torpédoborců italského námořnictva. Celkem byly potopeny čtyři jednotky. Dvě jednotky byly prodány Švédsku. Dvě byly nasazeny do druhé světové války a v ní potopeny.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy, zařazené do služby v letech 19261927.

Jednotky třídy Sella:

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Osud
Francesco Crispi Po italské kapitulaci ukořistěn Němci a přejmenován na TA 15. Dne 8. března 1944 potopen náletem.
Quintino Sella Dne 11. září 1943 potopen německými torpédovými čluny.
Bettino Ricasoli Roku 1940 prodán Švédsku, sloužil jako Puke.
Giovanni Nicotera Roku 1940 prodán Švédsku, sloužil jako Psilander.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj tvořily tři 120mm kanóny v dvoudělové a jedné jednodělové věži, dva 40mm protiletadlové kanóny, dva 13,2mm kulomety a dva dvojhlavňové 533mm torpédomety. Plavidla rovněž mohla naložit až 32 min. Od roku 1929 byla výzbroj zesílena nahrazení jednohlavňové věže za dvouhlavňovou. Nejvyšší rychlost dosahovala 35 uzlů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky)