Plichta ze Žerotína

Plichta ze Žerotína (14.12. 1291 - 28.9. 1322) byl český rytíř. pravděpodobně nejstarší syn Habarta ze Žerotína, zakladatele Panenského Týnce.

Plichta proslul zejména jako turnajový rytíř, jehož věhlas dosáhl až do Anglie. Bylo to údajně právě jeho umění na kolbištích ve Francii, co učarovalo mladého krále Jana Lucemburského, který ho prý díky tomu přijal do své osobní družiny, což ovšem nelze doložit fakty a jedná se pravděpodobně o smyšlenku. Nicméně pravdou zůstává, že mladý Plichta se účastnil bojů s Habsburky, kteří si po vymření Přemyslovců činili nárok na českou korunu. A že si v bojích vedl statečně potvrzuje i Dalimilova kronika.

" Jindřich z Korutan pak českou zemi řídil… To římskému králi (Albrechtovi I) dobře poslouží, až před Kutnou Horou vojsko rozloží. Plichta ze Žirotína dá se na pochod a nadělá jeho šikům mnoho škod …."

Dalimil dále zmiňuje, že roku 1316 Plichta opustil Čechy a společně se svým bratrem Jaroslavem se ve vojsku Německých rytířů zúčastnil křížové výpravy proti pohanským Prusům. Kam zamířil po jejím skončení není známo a jsme odkázáni opět na starou českou kroniku.

"Rok tisící tří stý šestnáctý byl právě… V těch letech nám také pověst připomíná statečného muže Plichtu ze Žirotína. Ten opustil Čechy, odjel do dálavy, bil se v každém boji jako rytíř pravý. Ten římskému králi pomoh v každé srážce, králi anglickému často dělal strážce a zvítězil všude, kde se vojska střetla. Na hrdinstvích měl vždy největší podíl. Dvěstě let se lepší rytíř nenarodil.."

Bitva u Mūhldorfu (28.9. 1322)

V bitvě na rakousko-bavorském pomezí se utkala vojska Fridricha I. Habsburského, řečeného Sličný a Ludvíka Bavora z rodu Wittelsbachů a v boji se mělo rozhodnout o tom, který z obou rivalů se bude napříště titulovak králem Svaté říše římské, protože v té době si na korunu činili nárok oba. Fridrich Habsburský shromažďoval své vojsko nedaleko vesničky Mühldorf na levém břehhu řeky Inn. Kromě rytířů a ozbrojenců z alpských zemí mohl počítat i s podporou uherského krále Karla Roberta, který mu poskytl pětitisícovou posilu, jíž dominovala obávaná kumánská jízda. I přesto měl Ludvík Bavorský početní převahu. Jádro jeho vojska tvořily oddíly českého krále Jana, dále se k vojsku přidali dolnobavorský vévoda Jindřich, strýc Jana Lucemburského Balduin, slezský vévoda Bernard Fürstenberský či norimberský purkrabí Fridrich Hohenzollernský. Armáda se shromáždila u Pasova a vyrazila k ležení habsburských sil. V tu chvíli už velitelé měli zprávy o tom, že Fridrichův bratr Leopold sbírá ve Švábsku vojsko a je pouhých pár dnů pochodu od Mühldorfu. Za této situace měl Ludvík Bavorský na výběr ze dvou možností: buď svést co nejrychleji bitvu ještě před Leopoldovým příchodem, aneb ustoupit. On sám se klonil spíše k druhé variantě, ale nakonec podlehl tlaku svých velitelů v čele s králem Janem. Zbývalo tedy donutit Fridricha Habsburského, aby sešikoval své muže a postavil se Bavorovu vojsku. Ten pochopitelně otálel, protože i on věděl, že se jeho bratr blíží a jako zkušený voják věděl, že při současném rozložení sil je výsledek bitvy značně nejistý. A právě v tu chvíli vstupuje na scénu Plichta ze Žerotína. Toho král Jan pověřil, aby doručil Habsburkovi výzvu v bitvě. Král Jan věděl, že tváří v tvář proslulému turnajníkovi a válečníkovi Fridrich neodmítne, protože pak by se na něj evropské rytířstvo dívalo jako na zbabělce. A věděl to i Fridrich.

Bitva se odehrála na louce nazývané Gickel nedaleko vesnice Erharting. Nevíme přesně, jak početné byly obě armády, ale je známo, že na straně Ludvíka Bavora bojovalo asi 1800 rytířů, zatímco na straně Fridricha Habsburského o 400 méně. Jinak se soudobé prameny liší. Kupříkladu jedna z německých kronik hovoří o 30 000 pěšácích na straně Bavora a jeho spojenců, tak zbraslavská kronika uvádí 4000. Nicméně všechny kroniky se shodují na mírné převaze Ludvíkova vojska. Bitva začala hned po ranní bohoslužbě. První útok vedl král Jan Lucemburský v čele české šlechty a hned napoprvé se mu podařilo prorazit nepřátelské řady. Vzápětí se ale české oddíly musely stáhnout, protože Habsburští zkonsolidovali své řady a hrozilo obklíčení. Navíc pod králem padl kůň. Bitva pak probíhala neobyčejně krutým způsobem, navíc byla bitva velmi dlouhá. Bojovat se začalo za brzkého svítání a vpoledne stále nebylo jasné, ke komu se přikloní štěstí. Vše nakonec rozhodl manévr Fridricha Hohenzollernského, který zaútočil s útvarem čerstvých rytířů. Ke své smůle si je Fridrich spletl s posilami svého bratra a nevydal rozkaz k jejich zastavení. Když si svůj omyl uvědomil, bylo již pozdě. Kumáni jeho chování naopak pochopili jako zradu, zabili své rakouské velitele a začali z bojiště prchat. V nastálém zmatku byla velká čás Fridrichova vojska pobita a on sám s dalším bratrem Jindřichem padl do zajetí. Na bojišti zůstalo přes tisíc mrtvých a na tři tisíce zabitých koní.

Plichta ze Žerotína se zúčastnil prvního útoku s králem Janem. Dostal se ovšem moc hluboko do nepřátelských řad a už nestačil ustoupit s ostaními a zůstal odříznutý uprostřed nepřátel. I přesto se mu podařilo několikrát si prosekat cestu skrze nepřátelské řady, dokud pod ním nepadl kůň. Opěšalý nezmohl nic ani takový rytíř, jakým byl Plichta ze Žerotína. Pochován je s největší pravděpodobností v podzemí kláštera v Panenském Týnci.