Billie Holiday

Šablona:Infobox Hudební umělec Billie Holiday (7. dubna 1915 – 17. července 1959), dříve také známá pod pseudonymem Lady Day byla americká jazzová zpěvačka s emotivním, dojemným hlasem. Společně se Sarah Vaughan a Elou Fitzgerald je označována jako jedna z největších jazzových zpěvaček všech dob.

Život

Mládí

Billie Holiday měla těžké dětsví, které později ovlivnilo její pozdějsí kariéru i soukromý život. Mnoho z jejího dětství je nejasné a opředeno legendami, část byla zveřejněna v jejích autobiografii Lady sings the blues z roku 1956. Ovšem v tomto zdroji je spoustu nepřesností. Svůj umělecký pseudonym si vybrala podle herečky Billie Dove a podle svého pravděpodobného otce Clarence Holiday. Na začátku své kariéry vyslovovala své příjmení jako „Halliday“, zřejmě proto, aby se odlišila od svého otce, který ji zanedbával. Později se opět četla jako „Holliday“.

Její otec by jedním ze 17 dětí černého otroka z Virginie a bílého irského majitele plantáže. Údajně bylo její matce teprve 13 let, když se Billie narodila, jejímu otci bylo 16 let. Vyrůstala v chudé baltimorské chudé čtvrti ve státě Maryland. Její rodiče se vzali, když jí byli tři roky, ale velmi brzy se rozvedli. Billie také přiznala, že když jí bylo 11 let, byla znásilněna. Nejen to, ale i její život na ulici vedl k tomu, že byla v roce 1925 poslána do katolického nápravného ústavu. S pomocí rodinného přítele se odtud o dva roky později dostala. Na konci 20. let se společně se svou matkou přestěhovala do New Yorku.

Začátkem třicátých let pracovala jako prostitutka. Přivydělávala si také zpíváním v různých harlemských nočních klubech. Kromě spropitného za to ale nedostávala žádné peníze. Traduje se, že sama téměř bez peněz a vyhozená z bytu zpívala píseň „Trav'lin All Alone” tak, že to obecenstvo dohánělo k slzám. V roce 1933 ji objevil hledač talentů John Hammond.

Hlas

Její zpěv se dá poznat téměř okamžitě. V průběhu doby se ale měnil. Na prvních nahrávkách z poloviny 30. let je slyšet živý dívčí hlas plný energie. Její hlas postupně dozrával a už začátkem 40. let nebylo pochyb, že Billie je skutečný unikát. V té době vznikly písně Strange Fruit and I Cover the Waterfront. Její zpěv v té době dostával přívlastky jako sladký, vdušný, zkušený, smutný či důmyslný. Ovšem s přibývájícími léty si postupně začala brát svou daň její láska k tvrdým drogám. Drogy ničily nejen její osobnost, ale především její hlasový rozsah. Poslední nahravací session bylo při nahrávání Lady in Satin v roce 1958. Billie přišla o značnou část svého rozsahu, ovšem smysl pro frázování neztratila, spíše naopak. Nahrávalo se se 40ti členným orchestrem, který vedl Ray Ellis. Ten v roce 1997 o tomto albu řekl:

„

Musím říct, že nejemotivnější moment byl, když si poslechla nahrávku písně „I'm Fool to Want You“. Rozplakala se… Když jsme skončili nahravání, šel jsem do režie, abych si všechno poslechl. Musím přiznat, že jsem nebyl s jejími výkony spokojený. Ale poslouchal jsem tehdy jen jako dirigent, ne srdcem. To se změnilo, až když jsem o několik týdnů později slyšel finální nahrávku. Byl jsem tehdy překvapený, jak skvělý výkon to byl.

“

Studiové nahrávky

• Lady Day: The Complete Billie Holiday on Columbia (1933–1944)
• The Complete Commodore Recordings (1939, 1944)
• The Complete Decca Recordings (1944–1950)
• The Complete Billie Holiday on Verve (1945–1959)

Další studiové nahrávky:

• Lady in Satin (Columbia, 1958)
• New Orleans: Original Motion Picture Soundtrack (1946) (Giants of Jazz, 1983)
• The Sound of Jazz (Columbia, 1958)

Živé nahrávky

• At Monterey 1958
• Billie Holiday in Europe 1954-1958
• The Complete 1951 Storyville Club Sessions
• Lady Day: The Storyville Concerts [Vol. 1 and 2] (1951, 1953, 1959)
• A Midsummer Night's Jazz at Stratford '57
• Summer of '49