Čeština: Sluneční záření dopadající na Zemi (krátkovlnné, polovina z toho je světlo) je většinou pohlceno, část již v ovzduší, vice pak zemským povrchem. Povrch Země ale vyzařuje mnohem více záření, a to dlouhovlnného (s 20× delšími vlnovými délkami, protože má tolikrát nižší absolutní teplotu než Slunce). Malá část tohoto záření pronikne až do vesmíru, valná většina je pohlcena v ovzduší - skleníkovými plyny a mraky. Tytéž složky ovzduší pak také vyzařují, ale méně než povrch Země, protože jsou chladnější. Přesto je úhrn jejich sálání (čili vyzařování vlivem teploty) na zemský povrch větší než oslunění povrchu, navíc je takové dlouhovlnné záření téměř všechno povrchem pohlceno. Velké tepelné toky mezi povrchem a teplým přízemním ovzduším bývaly vyrovnané, vyrovnané bývaly i mnohem nižší tepelné toky mezi vysokou atmosférou a vesmírem. Nyní je vlivem vyšší koncentrace skleníkových plynů tok do vesmíru snížen a bilance toků mezi ovzduším a povrchem o totéž množství zvýšena. Země tak do vesmíru nevrací téměř 1 W/m². Čísla ukazují globální hustoty toků energie ve wattech na metr čtvereční v období let 2000-2005, tloušťka šipek je symbolizuje také. Jednotlivé toky mají nejistoty ma úrovni několika procent, nejistota jejich udané celkové bilance je dle autorů 0,5 W/m².