Skalka (přírodní památka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zdroje k infoboxuPřírodní památka
Skalka
Výchozy řevnických křemenců v PP Skalka
Výchozy řevnických křemenců v PP Skalka
Datum vyhlášení 29. dubna 1968
Kód ÚSOP 387
Lokalita Praha
Výška 260 - 305 m n. m.
Výměra 9 ha
Seznam chráněných území v Praze
Skalka (hora)
Vrchol 305 m n. m.

Pohoří Pražská plošina
Souřadnice 50° 4′ 17″ s. š., 14° 21′ 48″ v. d.
Skalka
Fire.svg
Skalka
Hornina břidlice, křemence

Skalka je přírodní památka, která byla vyhlášena v roce 1968 vyhláškou č.5/1968 Sb. NVP. Území se nachází na levém břehu řeky Vltavy, mezí pražskými čtvrti Motol a Smíchov. Patří do katastru části Smíchov. Ochranné pásmo pro přírodní památku není vyhlášeno, proto podle §37 zákona č.114/1992 Sb. platí, že jím je 50 metrů od hranice území.[1]

Předmětem ochrany je lom v západní části přírodní památky, jde o otevřeny hřbet řevnických křemenců, umožňující studovat litologický vývoj této části pražské pánve.[2]

Lokalita[editovat | editovat zdroj]

Celková rozloha přírodní památky je 9,82 ha a leží v nadmořské výšce 250-308 m n. m. Území se nachází uprostřed městské zástavby. Hranicemi ochranného pásma jsou na jihu - Plzeňská ulice, na západě - Pod Kotlářkou, ze severní a východní části přírodní památka obklopená rodinnými domy.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kozi hřbety

První připomínky o využití území přírodní památky se objevují jíž od 10. století. V té době zde se začala objevovat  průmyslová činnost a to zejména pro těžbu opuky. Pozůstatky dřívějšího lomů lze vidět  na západním okraji  přírodní památky. V roce 1688 toto území koupil italský generál Filip Ferdinand de la Crone, před tím území patřilo baronu Švihovskému. Obyvatele Prahy komolili jméno itala na Ladrone, díky tomu lom se nazývá u Ladronky .[3]

Ve 19. století století zde probíhala intenzivní těžba křemenců. Křemen se zde těžil zejména jako stavební materiál. Josef Kořenský v roce 1877 zmínil o těžbě řevnických křemenců na výrobu dlažebních kostek, tzv. „kočičích hlav“. Těžba probíhala do konce roku 1913. V roce 1957 Pavel Röhlich a kolektiv zpracovali pro Přírodovědeckou fakultu UK geologickou exkurzi do Motolského údolí. V tomto díle lom řevnických křemencích popisuje jako zastávku „Lom v drabovských křemencích u Ladronký.“ Zajímavosti je, že tento lom nebyl uveden v rejstříku lomů, a proto v následujících letech se objevoval několikrát. Zděnek Pouba v letech 1949 uvádí Lom Kotlářka, Bedřich Bouček v roce 1951 Lom na Zámečnici, Ivo Chlupáč v roce 1988 Lom na Ladronce.[2]

Přírodní památka Skalka byla vyhlášena 29. dubna 1968 Magistrátem hlavního města Prahy.

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Skalka Infotab

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Nejcennějším prvkem na území přírodní památky je lom v její západní části. V lomu na vrstevních plochách křemenců byli objeveny fosilní stopy. Na povrchu nejmocnější lavice, asi 5 mm velké jamky, postupující do nitra lavice jako rourky. To jsou pozůstatky činností mořských organismů, zejména po červech druhu Skolithos sp.[2]

Severní část přírodní památky je tvořena břidlicemi šáreckého souvrství ordoviku (černé břidlice), tady mocnost lavic dosahuje přibližně 70 m. Ve směru na jih nadloží jíž tvoří skalecké křemence a černé břidlice doubrotivského souvrství, o mocnosti 100 m. Do nadloží pokračují řevnické křemence. Ve skutečností jde o vertikální posun jednotlivých vrstev, který se na povrchu objeví jako horizontální posunutí. Křemence o mocností kolem 45 m tvoří geomorfologický významný útvar "kozí hřbety".[4]

Klimatologie[editovat | editovat zdroj]

Oblast leží v teplé klimatické oblasti – T2. Pro tuto oblast jsou běžná dlouhá suchá léta a krátké mírně teplé suché až velmi suché zimy s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Nejčetnějšími směry větrů jsou západ a jihozápad.[1]

  • počet letních dnů: 20–30
  • počet dnů se sněhovou pokrývkou 80–100
  • srážkový úhrn v zimě: 200–300 mm
  • srážkový úhrn za vegetační období: 350–400 mm
  • průměrná teplota v dubnu 6–7 °C
  • průměrná teplota v říjnu 6–7 °C
  • průměrná teplota v červenci 16–17 °C
  • průměrná relativní vlhkost vzduchu v roce 81%

Pedologie[editovat | editovat zdroj]

Na území se vyvinuly oligobazické hnědé půdy a rankery na chudém substrátu.[1]

Flora[editovat | editovat zdroj]

Většina území přírodní památky zarostla acidofilní doubravou s velmi chudým bylinným podrostem. Nachází se zde dub zimní (Quercus petraea), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), bez černý (Sambucus nigra). Běžné vyskytují metlička křivolaká (Avenella flexuosa), kostřava ovči (Festuca ovina L.). Bělozářka liliovitá (Anthericum liliago L.) a skaník celokrajný (Cotoneaster) byli objeveny na výchozech křemencových skalek. Ve spodní části lesa se druhotně vyskytuje kokořík vonný (Polygonatum odoratum).[5]

Evernia prunastri

Z lišejníku je na lokalitě běžný větvičník slívový (Evernia prunastri).

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Území je velice chudé ze zoologického hlediska. Z plžů se zde nachází běžná sítovka suchomilná (Aegopinella minor) a vzácná keřovka plavá (Fruticicola fruticum). Z fytofágních brouků vyskytují zejména nosatcovití (Apion corniculatus) a (Sitona striatellus). Jinak žádné reliktní druhy brouku tady nenajdeme. Ze ptactva tady jsou běžné drozdovití, konkrétně drozd zpěvný (Turdus philomelos), dále kos černý (Turdus merula) a hrdička zahradní (Streptopelia decaocto) z čeledi holubovitých. Dříve byly zaznamenaný dudek chocholaty (Upupa epops) a syček obecný (Athene noctua). Jinak se zde vyskytuje strakapoud malý (Dendrocopos minor) a strakapoud velký (Dendrocopos major), budniček lesní (Phylloscopus sibilatrix), pěnice slavikova (Sylvia borin), sykora modřinka (Cyanistes caeruleus).[1]

Na lokalitě se vyskytuje 601 druhů motýlů. Z toho indikátory 2 stupně 17 druhu zeleněnka dubová (Bena bicolorana), hřbetozubec jižní (Drymonia velitaris), osenice třezalková (Chloantha hyperici). Ale s ohledem na stálé velký antropogenní tlak tady chybí řada citlivějších druhu, proto i motýli fauna je druhově chudá.[5][6]

Hospodaření[editovat | editovat zdroj]

Lesni porost

V minulostí území přírodní památky bylo zcela odlesněno. Současný les je tvořen druhotnou výsadbou, a to zejména dubem zimním (Quercus petraea), javorem mléčem (Acer platanoides) a habrem (Carpinus L.).[1]

Dneska je přírodní památka silně využívaná jako rekreační oblast a plní úlohu městského parku pro okolní obyvatele. Tím dochází k výrazným erozním procesům díky sešlapu.[1].

Jíž 2 rok se tady provádí maraton pod názvem Běžecky kros, ročně ho zúčastní kolem 250 závodníku.[7]

Ochrana[editovat | editovat zdroj]

Ochrana spočívá v odstraňování náletových dřevin a porostu na skalních výchozích. Dlouhodobým cílem plánu péče je zajištění obnovy lesního porostu. Na tento plán bylo z rozpočtu vyhrazeno 28 000 Kč. Z toho 8000 korun na instalaci tabule s kompletními informacemi o přírodní památce.[1]

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h http://envis.praha-mesto.cz/planypece_ozchu/PP_Skalka_2010_2019/Plan_pece_PP_Skalka_2010_2019.pdf
  2. a b c Jiří Kříž: Geologické památky Prahy (Praha 1999), str. 206.
  3. http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=14442
  4. http://lokality.geology.cz/952
  5. a b http://www.wmap.cz/opk/vmp/htm/pp_skalka.htm
  6. http://www.wmap.cz/opk/mot/metodika.htm
  7. http://www.htriatlon.cz/kros-skalka/

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KŘÍŽ, Jiří. Geologické Památky Prahy. Praha : Český geologický ústav, 1999. 280 s. ISBN 80-7075-345-5. Kapitola PP Skalka, s. 203-206. (česky)