Raná nová horní němčina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Raná nová horní němčina (německy Frühneuhochdeutsch, fnhd.) označuje historickou fázi němčiny, tedy jakýsi mezistupeň během kterého probíhaly změny vedoucí od střední horní němčiny k současné němčině (nové horní němčině). Časově se vymezuje lety 1350–1650. Na jazyk působil Martin Luther a jeho Bible patří k nejzajímavějším úkazům rané nové horní němčiny.

Mezi charakteristické změny probíhající v jazyce na přelomu středověku a novověku patřila novohornoněmecká diftongizace, novohornoněmecká monoftongizace a změna diftongu zapisovaného ei ve výslovnost /aj/.

Periodizace[editovat | editovat zdroj]

Vývojovou fázi rané nové horní němčiny zavedl Wilhelm Scherer v době, když byla již od Grimma němčina dělena na starou, střední a novou horní němčinu, proto název v sobě obsahuje jistou přechodnost, byť zde nepanuje zcela shoda a někteří jazykovědci často přiznávají této fázi stejnou svébytnost jako zbylým třem fázím.

Fáze zahrnující období 1350-1650 se může ještě vnitřně dělit na tři části:

  • 1350-1450 – představuje období převládajících rukopisů a listin
  • 1450-1550 – je ve znamení jazyka tiskařů a působení Martina Luthera
  • 1550-1650 – doba vstřebávání Lutherova působení, nově se objevující činnost gramatiků a jazykových společností. Do této doby spadá činnost vynikajících spisovatelů jako byl Martin Opitz, Angelus Silesius, nebo Grimmelshausen.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Boková, Hildegard; Spáčilová, Libuše. Stručný raně novohornoněmecký glosář k pramenům z českých zemí = Kurzes frühneuhochdeutsches Glossar zu Quellen aus den Böhmischen Ländern. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0737-X.
  • MASAŘÍK, Zdeněk. Historická němčina pro archiváře. Brno: Masarykova univerzita, 1993. ISBN 80-210-0807-5.