Portál:Sexualita/Článek měsíce/2010/06

Podle učení římskokatolické církve je pohlavní styk považován za Boží dar manželům, dobro, které je zdrojem velké radosti a velkého potěšení. Jako jiná dobra je ho však nutno užívat správným způsobem. Jako takový má dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku spojivou a složku plodivou. Za hříšné chování je pak považovaný pohlavní styk, který některou ze dvou složek násilně odmítá či jinak narušuje.

Církev tedy netvrdí, že pohlavní styk je mravně přípustný pouze za účelem zplození potomka, ač se v historii v katolickém prostředí tyto názory také vyskytovaly. Vidí ho jako vzájemné spojení dvou základních principů – sebedarování a plození, z nichž se žádný nemá vylučovat. Toto sebedarování pak musí být úplné, definitivní, které se uskutečňuje v manželství. Volnou lásku církev odmítá. Církev zároveň označovala za heretické ty skupiny, které sexuální život odmítaly jako hřích. Celibát je chápán jako dobrovolné zřeknutí se určitého dobra (v tomto případě manželství a tedy i sexu) pro dobro vyšší. Mluví-li se o tzv. čistotě, myslí se tím způsob žití v souhlasu s mravními požadavky sexu. Rozlišují se tedy tři druhy čistoty: panenská, manželská a vdovská. Žádný z těchto druhů by neměl být vychvalován na úkor jiného. (více…)