Podhozenec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Henry Fuseli, Der Wechselbalg (Podhozenec), 1780

Podhozenec či podvrženec je v pověstech dítě nadpřirozené bytosti, které je vyměno za dítě lidské. Víra v podvržence je rozšířena po celém světě, typická je však především pro severní, západní a střední Evropu.[1]

Slované[editovat | editovat zdroj]

V českém folklóru existuje řada pojmenování pro podvržence, nejčastější jsou podhozenec a divous, či takové odkazující na jeho pravou matku.[pozn. 1] Lidské dítě je nejčastěji ukradeno divou ženou, ale únoscem může být také tajemný muž, typicky čert, nebo zvíře, zpravidla černý pes, ale také žid.[2] Podvrženec se od lidských dětí liší například velkou hlavou a očima, zakrslostí, nemluvností, neklidností, zlou povahou, nenasytností, plačtivostí či častým onemocněním. Věřilo se že jsou důsledkem božího trestu, uhranutí či kletby.

Před podvržením dítěte měla chránit koutnice, plachta zdobená vyšitými ochrannými symboly, oddělující postel matky a novorozence od světnice.[3](Alena Vondrušková, Jařmo, parkán, trdlice, s. 74) Opuštění koutu s postelí, případně světnice je v pověstech tradiční příčinou podvržení. V mnoha oblastech však mohlo být s podhozencem zaměněno pouze nepokřtěné dítě. K podvrženci se doporučovalo dobře chovat, aby se divá žena také chovala dobře k lidskému dítěti. Jindy naopak vedlo špatné zacházení k tomu že únoskyně děti vyměnila zpět, jinou metodou byly projevy zbožnosti, například pouť, protože tu si divoženky oškliví. Podvržence lze odhalit vařením vody ve vaječných skořápkách v přítomnosti osamělého dítěte, což je mezinárodně rozšířená víra. Podhozenec je poté tajně pozorován a z jeho podivného chování zjištěna jeho pravá povaha. Nakonec je rodiči šlehán šípkovými či lískovými pruty tak dlouho dokud neuteče či se neobjeví divá žena a nevymění jej za lidské dítě.[1]

Víra v podhozence vznikla z vysokého počtu tělesně a mentálně postižených dětí, především v zaostalejších oblastech, který byl důsledkem špatné hygieny, nedostatečné lékařské péče, alkoholismu nebo endogamních sňatků. To že dítě je podvržencem mohly tvrdit i samotné matky, aby se vyhnuly posměchu za to že se jim narodilo nevzhledné dítě. V některých oblastech se víra v podhozence zachovala až do 19. století.[4]

Na Slovensku byli podhozenci zvaní premieň, jindy zase odplata, což vychází z představy že výměna dítěte je trestem za špatnost rodičů. V Polsku podvrhují svoje děti, zvané odminok, bytosti zvané boginje či bogieńki, na Ukrajině podobně mění bogunki děti za stvoření zvané odminnik či vidminnik.[5]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Mezi další označení patří podhoděnec, podvrženec, podvržéňa, podvrženče, proměnče, podhodek, podtěpa, srastek, škrček, divúch, divous, divoženče, věštík, věštek, věščák, měchura, zrazek, srastek, spratek, nestatek, zmetek, zásnět, snětek, ženská koule, zlé břemeno. Na Chodsku se užívalo označení hlavatyj Kuba, ještě v 50. letech 20. století doložené pro pojmenování dítěte trpícího křivicí.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3. S. 119.  
  2. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3. S. 120.  
  3. VONDRUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice. Praha : Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3946-5. S. 74.  
  4. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3. S. 118.  
  5. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 125.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]