Pas de Quatre (balet)
| Pas de Quatre | |
|---|---|
 Pas de Quatre, Lithografie od A.E. Chalona. Odleva: Carlotta Grisi, Marie Taglioni, Lucile Grahn, Fanny Cerrito | |
| Originální název | Pas de Quatre |
| Žánr | romantický balet |
| Choreograf | Jules Perrot |
| Skladatel | hudba: Cesare Pugni |
| Jazyk | francouzština |
| Premiéra | 12. červenec 1845 Londýn, Her Majesty's Theatre |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pas de Quatre (z francouzštiny: tanec pro čtyři osoby) je baletní divertissement v choreografii Julese Perrota uvedený v roce 1845 v Londýně na návrh Benjamina Lumleyho, ředitele Divadla Jejího Veličenstva, v choreografii Julese Perrota na hudbu, kterou složil Cesare Pugni.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Pas de Quatre zachycuje podstatu romantického stylu, baletky tančily s ostýchavou lehkostí, jemností a vyrovnaností. Kroky vyžadují, aby byla provedena každá oblast klasické baletní techniky. Tyto oblasti zahrnují pohyby adagio, petite allegro, grand allegro, rychlou práci nohou, ladné změny polohy a elegantní a plynulé pohyby paží, které se staly charakteristickým prvkem Pas de Quatre. Každá baletka má individuální variace, které se předvádějí postupně mezi zahájením a finále, jež tančí všechny baletky společně. Variace byly vytvořeny pro baletku, která měla premiéru v každé roli, a byly navrženy tak, aby zobrazovaly ty nejlepší vlastnosti každé z nich.
Premiéra[editovat | editovat zdroj]
Londýnská premiéra 12. července 1845 byla senzací veřejnosti i tisku. Důvodem bylo, že původní obsazení díla spojovalo na jevišti čtyři nejslavnější baletky romantického období. Byly to Lucile Grahn, Carlotta Grisi, Fanny Cerrito a Marie Taglioni. Aby se předešlo konfliktům mezi tanečnicemi, stanovil Perrot pořadí vystoupení pro sóla tanečnic podle jejich rostoucího věku, a tím i pro pořadí potlesku. Toto prominentní obsazení tančilo pouze čtyři představení, včetně jednoho pro královnu Viktorii a prince Alberta. Představení se měla původně zúčastnit slavná baletka Fanny Elssler, ale odmítla. Její místo převzala mladá Lucile Grahn.[1]
Další provedení[editovat | editovat zdroj]
Film byl vynalezen mnohem později, z baletu nezůstaly žádné záznamy. Představení nebylo repertoárové a primabaleríny ani netoužily po kontinuitě baletu inscenovaného speciálně pro ně.
Nicméně v roce 1936 představení nastudoval Keith Lester a baletní soubor Markova–Dolin v Manchesteru.[2]
Tuto variantu inscenace v úpravě Keitha Lestera uvedla Alicia Alonso také v roce 1946 na scéně Covent Garden[3] s N. Kay, B. Follis a L. Chase. Poté byl balet uveden ještě v Boston Ballet, Pařížské opeře, Den Kongelige Ballet, Het Nationale Ballet, National Ballet of Canada a Washington National Ballet.
Nová verze[editovat | editovat zdroj]
O téměř sto let po premiéře, v roce 1941, nastudoval choreograf Anton Dolin novou verzi baletu Pas de Quatre. Tanečnice vystupovaly opět v pořadí podle stáří: Nathalie Krassovska jako Lucile Grahn, Mia Slavenska jako Carlotta Grisi, Alexandra Danilova jako Fanny Cerrito a Alicia Markova jako Marie Taglioni. Od té doby mělo tento kus v repertoáru mnoho baletních souborů.
Jediná a výhradní práva na provedení Dolinových Pas de Quatre byla ponechána tanečníkům Festival Ballet (nyní English National Ballet) manželům Belindě Wright a Jelkovi Yureshovi. Wright a Dolin se znali od doby, kdy byla Wright mladou tanečnicí. Získala cenu na mezinárodní baletní soutěži IBC Anna Pavlova a upoutala tím Dolinovu pozornost. Po letech v Royal Ballet se stala primabalerinou souboru Dolin's Festival Ballet a její manžel Yuresha byl sólistou. Když Dolin zemřel, jeho pozůstalost spravovaná jeho synovcem Phillipem udělila výhradní práva na Pas de Quatre Wrightové a Yureshovi. Dolinův balet Pas de Quatre nesmí být nastudován, proveden, produkován ani nahrán bez jejich souhlasu a provedení.[4]
Hudba[editovat | editovat zdroj]
Původní hudbu složil Cesare Pugni, ale byla použita pouze pro čtyři představení v červenci 1845 v Divadle Jejího Veličenstva se slavnými baletkami Grahn, Grisi, Cerrito a Taglioni. V dalších desetiletích se žádná další představení nekonala.
Nakladatel Julien vydal Pugniho hudbu ihned po premiéře. Původní Pugniho orchestrální party jsou zachovány v archivech Francouzské národní knihovny v Paříži.
Nová choreografie Antona Dolina však využila orchestrální aranžmá připravené skladatelem Leightonem Lucasem z původní klavírní partitury.[5]
Od té doby vytvořilo orchestrální verze z klavírní partitury Cesare Pugniho několik dalších skladatelů, jako William McDermott, Daniel Stirn nebo Peter March.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Pas de Quatre na německé Wikipedii, Pas de Quatre (Perrot) na anglické Wikipedii a Па-де-катр (балет) na ruské Wikipedii.
- ↑ Moore, Lillian. (1965). Images of the dance : historical treasures of the Dance Collection 1581-1861. New York Public Library. OCLC 466091730.
- ↑ SURITS E.Ya. Vše o baletu = slovník-příručka / redakce Yu.I. Slonimsky. - Heslo .: "Hudba", 1966. - S. 389. - 454 s. — 28 000 výtisků. Суриц Е.Я. Всё о балете = словарь-справочник / под редакцией Ю.И.Слонимского. — Л.: «Музыка», 1966. — С. 389. — 454 с. — 28 000 экз.
- ↑ Балет. Энциклопедия. Redakce Ю.Н.Григоровича. [s.l.]: Советская энциклопедия, 1981. 624 s.
- ↑ archives.nypl.org -- Jelko Yuresha papers. archives.nypl.org [online]. [cit. 2022-04-18]. Dostupné online.
- ↑ DOLIN, Anton. Pas de Quatre [online]. New York: ABT American Ballet Theatre1941, 1941-02-16 [cit. 2022-04-19]. Dostupné online. (angličtina)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pas de Quatre na Wikimedia Commons
