Novorozenecký a kojenecký pláč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Novorozenecký a kojenecký pláč (lidově fňágot, řvaní) je jeden z projevů dítěte v období od narození až po konec 1. roku. Můžeme jej charakterizovat jako „hlasové vyjádření emocí a behaviorálního stavu”.[1] Podle Brazeltona je to jeden ze šesti stavů kojenců (mezi které patří například i hluboký spánek či klidový bdělý stav), přičemž je považován právě za nejvyšší stav vzrušivosti a zahrnuje vysokou motorickou aktivitu.[2] Protože se děti rodí nezralé a jsou maximálně závislé na svém okolí, pláč je často jejich jedinou možností, jak vyjádřit své potřeby.[3][4] Oznámení potřeby pomoci, podpory či ochrany je přitom základní evoluční funkcí pláče, protože pomáhá v přežití, a tím i k budoucí reprodukci.[5] Během prvních měsíců se při pláči neobjevují slzy.[4]

Nejprve je pláč pouze expresivní, což znamená, že není diferencovaný a pouze signalizuje určitou nespecifickou potřebu. Teprve později se stane záměrným a může být považován za určitý projev komunikace.[1][6] Pomocí tzv. zvukové spektrografie bylo zjištěno, že pláč, který se liší příčinou (např. bolest, hlad, osamocení), se liší i ve své celkové kvalitě.[4] Mladí dospělí rozeznají již malé odchylky ve zvuku pláče, a to bez ohledu na zkušenost s péčí o dítě.[7]

Plačící dítě

Typy pláče[editovat | editovat zdroj]

Pláč není náhodný zvuk bez informační hodnoty. Vždy upozorňuje na distress, dává informaci o stupni distressu a naléhavosti potřeby.[8] Wood a Gustafson rozlišují dětský pláč podle druhů signálů:

1) Prvním z nich je tzv. povyk (fussing), kdy je dítě mírně sklíčené. Projevuje se tichým naříkáním s pauzami a dlouhými nádechy. Může se rozvinout do plného pláče v případě, kdy z okolí nepřichází odezva.

2) Druhým typem je tzv. zlostný pláč (anger cry), který je velmi hlučný a děti při něm nadměrně vydechují vzduch.

3) Bolestný pláč (pain cry) se objevuje náhle a po velkém nádechu. Dítě podrží vzduch v plicích a poté jej prudce vydechne.

4) V případě, že je dítěti zima, má hlad, cítí se osaměle či unaveně apod., jedná se o tzv. základní či frustrační pláč (basic/frustration cry).[3]

Jiné dělení odlišuje pláč od povyku a tzv. koliky charakterizované jako záchvat neutišitelného intenzivního pláče souvisícího s bolestí břicha.[9] Barr přišel s tzv. pravidlem tří, které poukazuje na přítomnost koliky – pláč více než tři hodiny denně, více než tři dny po dobu tří týdnů.[3] Protože však pojem kolika zahrnuje právě příčinu v gastrointestinálních potížích, je pro označení dlouhotrvajícího neutišitelného pláče používán pojem „excesivní pláč” poukazující pouze na projev pláče.[1]

V raných měsících věku dítě může plakat, i když proto není žádný zřejmý důvod. Barr použil zkratku PURPLE pro popis vlastností právě tohoto pláče, který je v období od 2 týdnů do 3-4 měsíců věku běžný. P (peak pattern) znamená, že vrchol celkového úhrnu plačtivosti dítěte je typicky ve dvou měsících. U (unpredictable) značí, že pláč přichází nepředvídatelně bez zřejmého důvodu. Pláč může pokračovat, i když se jej rodič snaží co nejlépe utěšit (R – resistant to soothing). P (pain-like face) znamená, že dítě může vypadat jako by ho něco bolelo. L (long lasting) hovoří o délce pláče v prvních měsících, a to 30-40 minut nebo i déle. E (evening crying) označuje odpoledne či večer jako dobu, kdy dítě pláče nejvíce.[3][10]

Vývojová křivka pláče[editovat | editovat zdroj]

V prvních 3 měsících se množství pláče za den mění. Celkový průběh lze popsat křivkou, která má tvar písmene n. V prvních pár týdnech se míra pláče zvyšuje, vrchol křivky je ve dvou měsících a do 4. měsíce se množství sníží na stabilnější úroveň. Tento průběh platí univerzálně.[3][6] Výzkumy dětského pláče, tj. jeho frekvence a trvání v průběhu hodin, dní a měsíců, se shodují nejen v ustanovení křivky a jejího vrcholu ve druhém měsíci života. Lze u nich taktéž nalézt shodu v tom, že se pláč objevuje nejčastěji večer, což je nejvíce patrné právě v období vrcholu. Je zde současně určitá proměnlivost mezi jedinci, taktéž především právě ve 2. měsíci, i v rámci jednotlivých dnů u jednoho jedince. Shoda ve výzkumech je i v tom, že plačtivost v prvních měsících nesouvisí s různými typy péče.[11]

Utěšování[editovat | editovat zdroj]

Nejprve je nutné zaměřit pozornost na potřeby dítěte, tzn. hlad, únava, zima, zranění apod.[3] Ty je nutné uspokojit. Podle Bellové a Ainsworthové[12] je konzistentnost a pohotovost odezvy pečující osoby spojována s poklesem frekvence i trvání pláče. Častými utěšovacími metodami jsou držení dítěte, zpěv a interakce, krmení, blízkost a doteky, dudlíky a hračky, odstranění škodlivých stimulů, příchod do místnosti, apod.[12]

Klidné dítě

Podle Harveyho Karpa se děti rodí předčasně a chybí jim 4. trimestr. Způsob, jakým utišit dítě, je podle něj napodobení prostředí děloze – houpavé pohyby, stísněný prostor, tzv. „bílý šum”. Jednou z metod je tedy zavinování, které zabraňuje pohybu končetin. Plačící dítě, které je položeno na záda, může být stále aktivizováno Moroovým reflexem, a tudíž nedochází k uklidnění. Poloha na boku tento reflex zastavuje. Další nápodoba spočívá v houpavých pohybech, které dítě v prenatálním vývoji pociťovalo. Poslední metodou je napodobení zvuků v děloze, tedy navození bílého šumu. Dítě je v děloze zvyklé na zvuky, které produkuje matčino tělo (krev proudící tepnami, trávicí ústrojí), proto jej dle Karpa šumění uklidní.[13] Je však nutné brát v potaz vedlejší účinky. Bylo zjištěno, že některé z přístrojů, které mají dítě tímto způsobem uspat, mohou být příliš hlasité a zvyšovat tak riziko ztráty sluchu.[14] Již u dospělého může být 85 decibelů po dobu 8 hodin škodlivé. Přístroj by měl být proto co nejdále od miminka a po usnutí má být vypnut. Zároveň je však nutné zamyslet se i nad tím, zda je vhodné mírnit pláč, který je sám o sobě vysokým stupněm aktivity, jiným rušivým zvukem.

Jako utišující prostředek se jeví taktéž různé druhy šidítek. Výsledky výzkumu naznačují, že se zvyšující se zkušeností s dudlíky (šidítky) se děti uklidní s dudlíkem mnohem rychleji a naopak také rychleji pláčou, pokud je jim dudlík odebrán.[15] Podobným způsobem utišuje i sání prstu a některé matky používají taktéž bylinkové čaje.[16]

Brazelton uvádí, že faktorem vyvolávajícím pláč může být i „přestimulovanost”. Dítě se pláčem snaží vymanit z nadměrné stimulace, aby jeho nervový systém dosáhl homeostázy.[17] Výzkum taktéž prokázal, že pláč novorozence je efektivním podnětem v podpoře pláče jiného novorozence. Tato reakce se nazývá empatická odpověď.[18][19] K utišení tedy může pomoci zaměřit se taktéž na tyto oblasti a případně odstranit podněty z blízkosti dítěte.

Problematické jsou případy tzv. syndromu třeseného dítěte, kdy násilné třesení dítětem (i ve snaze jej utišit) způsobuje subdurální hematomy, otok mozku či retinální krvácení.[20]

Už po několik desetiletí se stále objevuje debata, zda na dětský pláč reagovat, nebo dítě nechat plakat, dokud samo nepřestane. Např. Gewirtz tvrdí, že pokud se nejedná samozřejmě o situaci, kdy se dítě dožaduje pláčem uspokojení konkrétní potřeby, ignorování pláče není špatný nápad. Dítě si jinak zvykne na to, že po pláči se objeví pečující osoba, a podpoří ho to v tom, aby příště plakalo ve snaze přivolat pozornost. Naopak např. Bellová a Ainsworthová zastávají ten názor, že dítě by se nemělo ignorovat, protože bude plakat stále více.[3]

Kulturní rozdíly[editovat | editovat zdroj]

Wang ve svém výzkumu porovnával 3 různé kultury a zjistil významné rozdíly mj. v blízkosti, chování, utěšování.[16]

Pláč je mnohem intenzivnější a delší v těch kulturách, kde rodiče nechávají po většinu dne novorozence samotné a je věnováno relativně málo času jejich nošení. Hunziker a Barr udělali experiment, ve kterém byly matky v jedné skupině požádány, aby chovaly své novorozence více než tři hodiny denně. Děti těchto matek poté v 8 měsících sice plakaly stejně často, ale trvala až o polovinu kratší dobu v porovnání s dětmi matek, které nedostaly žádné pokyny. Protože v tradičních kulturách matky své děti drží po většinu dne (např. klokánkování) a v případě pláče je jim okamžitě nabídnut prs, popř. jsou zavinuty, děti zde pláčou méně.[3] Ukázalo se, že melodie pláče novorozenců ovlivněná zvukovými vlastnostmi jazyka, kterým se mluví v jejich okolí. Francouzské děti naříkají na vzestupné notě, zatímco německé upřednostňují klesající melodii.[21]

Reakce na dětský pláč[editovat | editovat zdroj]

Reakce pečující osoby na pláč dítěte je obvykle tím rychlejší, čím je výška tónu pláče vyšší a čím je pláč hlasitější.[8] Rychlost reakce může ovlivnit mimo jiné i pohlaví dítěte. Ukázalo se, že matky dráždivých kojenců mají tendenci reagovat rychleji na pláč dítěte ženského pohlaví než na pláč potomka mužského pohlaví.[22] Reakce na pláč je ovlivněna i tím, jestli pláče vlastní nebo cizí dítě. Rodiče jsou schopní pláč svého vlastního dítěte rozpoznat a jejich fyziologická odezva na pláč vlastního dítěte se liší od odezvy na pláč cizího dítěte.[23]

Dětský pláč u dospělých může vyvolávat pocity selhání, viny, úzkosti, frustrace, nebo i pocity, že je dítě nemá rádo.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Masopustová, Z. (2011). Kojenecký pláč. Brno: Masarykova univerzita.
  2. Price, D. L., & Gwin, J., F. (2012). Pediatric Nursing: An Introductory Text. (11. vyd.). St. Louis: Elsevier Health Sciences. Dostupné z: https://books.google.cz
  3. a b c d e f g h Arnett, J. (2014). Human development: a cultural development. Harlow: Pearson.
  4. a b c Valman, H. B. (1980). The first year of life. Crying babies. British Medical Journal, 280(6230), 1522-1525.
  5. Miceli, M., & Castelfranchi, C. (2003). Crying: discussing its basic reasons and uses. New Ideas In Psychology, 21, 247-273. doi:10.1016/j.newideapsych.2003.09.001
  6. a b Barr, R. G. (1998). Crying in the first year of life: Good news in the midst of distress. Child: Care Health And Development, 24(5), 425-439. doi:10.1046/j.1365-2214.2002.00092.x
  7. Zeskind, P. S., Klein, L., & Marshall, T. R. (1992). Adults' perceptions of experimental modifications of durations of pauses and expiratory sounds in infant crying. Developmental Psychology, 28(6), 1153-1162. doi:10.1037/0012-1649.28.6.1153
  8. a b c Michelsson, K. (2001). Why do infants cry? The Lancet, 358(9290), 1376-1377. Dostupné z: http://search.proquest.com
  9. St James‐Roberts, I., Conroy, S., & Wilsher, K. (1998). Links between maternal care and persistent infant crying in the early months. Child: Care, Health & Development, 24(5), 353-376. doi:10.1046/j.1365-2214.2002.00089.x
  10. Barr, M. (n.d.). What is the Period of PURPLE Crying? Dostupné 26. 11. 2015 z http://purplecrying.info/what-is-the-period-of-purple-crying.php
  11. Barr, R. G. (1990). The normal crying c2urve: What do we really know?. Developmental Medicine & Child Neurology, 32(4), 356-362. doi:10.1111/j.1469-8749.1990.tb16949.x
  12. a b Bell, S. M., & Ainsworth, M. D. (1972). Infant crying and maternal responsiveness. Child Development, 43(4), 1171-1190. Dostupné z: https://www.ebscohost.com
  13. Karp, H. (2005). Nejšťastnější miminko v okolí. Praha: Ikar.
  14. Anderson, K. (2015). White noise machines: Safe for babies? Retrieved November 26, 2015, from http://www.todaysparent.com/baby/baby-sleep/white-noise-machines/
  15. Cohen, D. J. (1967). The Crying Newborn’s Accommodation to the Nipple. Child Development, 38(1), 88-100. Dostupné z: https://www.ebscohost.com
  16. a b Abdulrazzaq, Y. M., Al Kendi, A., & Nagelkerke, N. (2009). Soothing methods used to calm a baby in an Arab country. Acta Paediatrica, 98(2), 392-396. doi:10.1111/j.1651-2227.2008.01029.x
  17. Brazelton, T. B. (1985). Application of cry research to clinical perspectives. In Lester, B.M., & C.F.Z. Boukydis (Eds.), Infant Crying: Theoretical and Research Perspectives. (pp. 325-340). New York: Plenum Press.
  18. Simner, M. L. (1971). Newborn's response to the cry of another infant. Developmental Psychology, 5(1), 136-150. doi:10.1037/h0031066
  19. Field, T., Diego, M., & Hernandez-Reif, M. (n.d). Depressed mothers' infants are less responsive to faces and voices. Infant Behavior & Development, 32(3), 239-244. doi: 10.1016/j.infbeh.2009.03.005
  20. Faase, E. (2015). Shaken baby syndrome. Salem Press Encyclopedia Of Science. Dostupné z: https://www.ebscohost.com
  21. Mampe, B., Friederici, A. D., Christophe, A., & Wermke, K. (2009). Newborns' cry melody is shaped by their native language. Current biology, 19(23). doi:10.1016/j.cub.2009.09.064
  22. Crockenberg, S. B., & Smith, P. (2002). Antecedents of mother–infant interaction and infant irritability in the first 3 months of life. Infant Behavior And Development, 25(25th Anniversary Special Issue), 2-15. doi:10.1016/S0163-6383(02)00088-7
  23. Wiesenfeld, A. R., Malatesta, C. Z., & Deloach, L. L. (1981). Differential parental response to familiar and unfamiliar infant distress signals. Infant Behavior and Development, 4, 281-295. doi:10.1016/S0163-6383(81)80030-6