Nábytek italské renesance
Nábytek italské renesance - trecento, quattrocento
V 15. století ještě v italských interiérech moc nábytkového vybavení nenajdeme. K základním a zároveň nejdražším kusům nábytku patřily: truhly "cassoni" a postele s baldachýny z vyšívaného hedvábí, stylově byly tyto dvě části nábytku většinou sladěny, poněvadž se často jednalo o svatební dar. [Rileyová, Noël, ed., Dějiny užitého umění, Vývoj užitého umění a stylových prvků od renesance do postmoderní doby, Slovart, 2004, str. 14] V italských domácnostech najdeme kabinety, příborníky, stolky, skříně a židle.
Základní pojmy
Trecento- vývojové období italského umění (14. století) [Zdroj: Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot m/ž, str. 1513, Diderot, 1999]
Quattrocento [kvatročento]- označení pro italské renesanční umění 15. stol. Jeho vývoj probíhal ve znamení nového životního ideálu (renesance) a nové orientace myšlení (humanismus). [Zdroj: Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot m/ž, str. 1207, Diderot, 1999]
Intarzie- dekorativní vykládání dřeva dřevem jiné barvy (eben, mahagon, palisandr, růžové a jiné dřevo), kovem (cín, mosaz), slonovinou, želvovinou nebo perletí; může mít i reliéfní charakter, užívá se hlavně k ozdobě nábytku} [Zdroj: Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot a/l, str. 611, Diderot, 1999]
marketerie- druh jemně provedené intarzie [Zdroj: Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot m/ž, str. 873, Diderot, 1999]
inkrustace- vykládání materiálu materiálem jiného charakteru a barvy do jeho vyhloubeného povrchu. např. kámen kamenem jiné barvy, mramorem, kov kovem (tausování) nebo jinou hmotou (niello), dřevo kovem, dřevem (intarzie, marketerie) [Zdroj: Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot a/l, str. 609 , Diderot, 1999]
certosina [čertosína]- vykládání nábytku ploškami slonoviny, ebenu, světlého dřeva a podobnými materiály, které vytváří jednoduché geometrické vzory, ornamenty, podobné mozaice. Rozšířeno v renesanci v severní Itálii. [Zdroj: Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot m/ž, str. 238, Diderot, 1999]
Technologické objevy a inovace v oblasti vytváření intarzie
Koncem 15. století se objevuje typicky italský motiv, tzv. prospetto, intarzie má motiv perspektivního pohledu na architekturu, věže, městské veduty. Výrobu intarzie příznivě ovlivnil vynález stroje na řezání dýh, jehož autorem byl bednář Jiří Renner z Řezna. [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005, str. 9] O řezání dřeva na slabší pláty dýh se pokoušel i Pompeo Salvo z Bologne. Pokud se dřevo rozřízlo na dvě či tři tenké dýhy, umožňovalo to řemeslníkům opakovat tutéž kresbu na dvou nebo třech sousedních plochách nábytku.
Dalším inovátorem v této nábytkové oblasti byl Fra Giovanni da Verona, ten údajně jako první použil techniku moření. [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005, str. 9 ] Bratři Lendinari v Benátkách docílili různé odstíny dřev tím, že kousky dřev namáčeli do horkého oleje, posléze dřevo stínovali žhavým železem nebo v rozpáleném písku. [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005] K možnosti používání cizokrajných dřev přispěl koncem 15. století rozvoj mořeplavby. [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005]
Zdobné techniky
Italský renesanční nábytek, zejména renesanční kabinety, byl zdoben vloženými intarziemi , marketeriemi. Kousky dřeva a slonoviny zadlabané do masivní desky označujeme jako inkrustace. Mistrem tohoto umění v Sieně byl Antonio Barili, [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005] Umění se dědilo z generace na generaci, takže se v Itálii při životě uchovalo nejméně sto let, a posléze se rozšířilo do jiných zemí. Dřevěná "mozaika" (tarzia a secco) sloužila jako lemování hlavního motivu a vyvinula se z mramorové mozaiky. Technologie "certosina", pojmenovaná podle lombardských klášterů (certose) a zvaná též "opere di Damasco)", zabývali se jí mniši v klášterech, odkud se dále rozšířila. Středisky inkrustační techniky byly města Sieana, Miláno a Cremona. [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005] V roce 1478 bylo ve Florencii nejméně 84 dílen, zabývajících se intarzováním. Motivy se vyvíjely od prvotních geometrických vzorů, přes heraldická témata k využití perspektivy podle Brunelleschiho a Paola Uccella, [Zdroj: Intarzie, královna uměleckých nábytkových technik, Novák Petr, foto: Hladká Eva, Oblastní muzeum v Mostě, 2005] V 16. století se italské domácnosti stávají komfortnějšími a nábytkové vybavení je početnější a zdobnější. Zdobné techniky byly v renesanci obohaceny ještě o zlacení, štukový ornament a malbu. Uměleckému řemeslu té doby se věnovali i umělci velkých jmen, například Michelangelo navrhl stojany na knihy a sedadla pro laureciánskou knihovnu. [Ravik, Slavomír: Svět starožitností, Mladá fronta, 1972, str. 96]
Do nábytku se přenesly architektonické prvky jako pilíře, sloupky a arkády.
Nábytkové typy
Truhla
Základní typ nábytku truhla, používaná již v minulých epochách (k uchovávání vzácných věcí a šatstva, k sezení, ke stěhování...), se v renesanci stává okázalým a monumentálním kusem nábytku. Truhla je zdobena zlatým dekorem, intarziemi a inkrustacemi. Její konstrukce je řešená podobně jako architektura, pomocí pilastrů a sloupů je plocha truhly dělena na několik polí. [Ravik, Slavomír: Svět starožitností, Mladá fronta, 1972, str. 97] V druhé polovině 15. století a počátkem 16. století se stává hlavní výplní truhly malovaný obraz, na jeho vzniku se podílejí přední malíři renesanční doby jako například Botticelli a Cosimo a další. Malované obrazy z truhel jsou později často vyjmuty za účelem obchodu s uměleckými díly. [Ravik, Slavomír: Svět starožitností, Mladá fronta, 1972, str. 98] V 16. století se truhla více podobá bronzové rakvi nebo sarkofágu, stojícím na nohách, nejčastěji zdobených lvími tlapami. nebo antický motiv voluty. [Ravik, Slavomír: Svět starožitností, Mladá fronta, 1972, str. 103] Při zdobení truhel se v této etapě uplatňují řezbářské techniky a reliéfní řezba pokrývá téměř celou plochu. Plastickou řezbu můžeme sledovat v podobě profilovaných štítů a říms, ve formě atlantů a kyryatid. Náměty řezeb vycházejí z mytologie, alegorických a někdy biblických témat. Ravik, Slavomír: Svět starožitností, Mladá fronta, 1972, str. 103]
Italský příborník
V Itálii vznikl svébytný příborník zvaný credenzone, jde nábytkovou formu, která už není truhlou (ač z ní částečně vychhází), ale zatím není ani skříní. později často vyjmuty za účelem obchodu s uměleckými díly. [Ravik, Slavomír: Svět starožitností, Mladá fronta, 1972, str. 103] Příborník bývá vybaven dveřmi, zdobenými řezbou, dále zásuvkami pod deskou, v horní části bývají police, které sloužily k jisté reprezentaci domácnosti, bývaly v nich vystaveny vzácné druhy nádobí.
Florentinská truhlová lavice zvaná cassapanca Jedná se o protáhlou lavici se zadními a postranními opěradly. Cassapanca je jakýmsi předstupněm sofa, které bylo už pohodlně čalouněné.
Literatura:
- Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot m/ž, str. 1207, Diderot, 1999
- Velký slovník naučný, Encyklopedie Diderot a/l, Diderot, 1999
- Novák Petr, foto: Hladká Eva, Intarzie, královna uměleckých nábytkových technikOblastní muzeum v Mostě, 2005
- Ravik, Slavomír, Svět starožitností, Mladá fronta, 1972
- Rileyová, Noël, ed., Dějiny užitého umění, Vývoj užitého umění a stylových prvků od renesance do postmoderní doby, Slovart, 2004
- Kaesz, Gyula, Möbelstile, Koehler & Amelang, Liepzig, 1976.
- Morant de, Henry, Dějiny užitého umění, Od nejstarších dob po současnost, Odeon, 1983.
- Cimburek, František, Dějiny nábytkového umění, Brno, 1948.
- Katalog Moravská galerie v Brně
Internetové zdroje: