Muzikofiletika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Muzikofiletika je tvořivé, reflektivní a zážitkové pojetí expresivní výchovy založené na užití hudebních a jiných uměleckých výrazových prostředků směřujících k rozvíjení potenciálu osobnosti člověka, jeho emočních, kognitivních, sociálních a uměleckých schopností a dovedností, zahrnujících také všeobecně kulturní a spirituální rozměr lidského bytí.

Vznik muzikofiletiky[editovat | editovat zdroj]

Vznik oboru muzikofiletiky navazuje na českou tradici artefiletiky, založené Janem Slavíkem v 80. letech 20. století. Termín muzikofiletika poprvé použila Svatava Drlíčková[1] v roce 2007, paralelně a nezávisle na sobě začala termín používat v roce 2007 Jana Weber.

Pojem muzikofiletika je složen z řeckých slov músikos nebo latinského musica a filein nebo Filétos. Músikos z řečtiny znamená hudební, řecky moisika znamená hudba, latinsky je to musica. Pojem filetika je odvozen z řeckého slova filein – milovat, mít v oblibě, nebo Filétos (Philétas z Kósu) – jméno řeckého dramatika, spisovatele, filozofa a učitele, který žil kolem roku 320 př. n. l. v Alexandrii. Filetický přístup ve výchově označuje přístup, který je tvůrčí, výrazový, emocionální, smyslový i duchovní.[2]

Charakteristika a využití muzikofiletiky[editovat | editovat zdroj]

Muzikofiletika je umělecko-pedagogická disciplína, která svou povahou stojí na pomezí muzikoterapie, hudební výchovy a osobnostní a sociální výchovy.

Muzikofiletické postupy mají základ v muzikoterapii, jsou orientovány na zážitkový a tvůrčí proces, při němž využívají hudební i jiné expresivní činnosti (výtvarné, taneční, dramatické). Cíle i vedení hudebně prožitkového procesu jsou však udržovány ve výchovně vzdělávací rovině. Cílem muzikofiletiky je rozvíjení psycho-emočního, intelektuálního, uměleckého a všeobecně kulturního potenciálu dětí nebo dospělých, potencování jejich sociálních dovedností a kompetencí a prevence psychosociálního selhávání prostřednictvím muzikofiletických aktivit.[3]

Metodicky je muzikofiletický přístup postaven na spojení exprese s reflexí, konkrétně na spojení hudebního zážitku s jeho reflexí a reflektivním dialogem. Hudební zážitek otevírá člověka novým zkušenostem a přináší impulzy k poznávání jeho vnitřního světa, světa druhých i širšího kontextu života, ve společné reflexi a dialogu s druhými člověk získává na svůj zážitek nový náhled, hlubší pochopení a zhodnocení, poznává prožívání druhých a objevuje širší souvislosti utvářející jeho existenci.[4]

Muzikofiletika a muzikofiletické aktivity mají široké možnosti využití, lze je užívat v rámci výchovně vzdělávacího procesu u dětí i dospělých. Muzikofiletické postupy mohou být součástí vzdělávací nabídky škol i náplní volnočasových aktivit, muzikofiletické postupy jsou vhodné pro všechny věkové kategorie, mohou z nich čerpat obohacení žáci a dospívající, nejmenší děti i senioři, i skupiny se specifickým zaměřením nebo požadavky.

Muzikofiletika tak může být využita jako významný prostředek osobního nebo profesního růstu, ale i prevence psychických, zdravotních nebo sociálních obtíží.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://svatavadrlickova.cz/index.php/o-muzikofiletice/
  2. Drlíčková, S. Muzikofiletika. In Friedlová, M., Lečbych, M. eds. Společný prostor Common Space 2014. Olomouc: Filozofická Fakulta, Katedra Psychologie, 2014. ISBN 978-80-244-4411-6
  3. Drlíčková, S. Muzikofiletika. Arteterapie, 2014, č. 34.
  4. Počtová, L. Muzikofiletika jako prostředek primární prevence ve školní a zájmové výchově. In Jedlička, R. a kol. Poruchy socializace u dětí a dospívajících. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-5447-5