Lex Ogulnia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Lex Ogulina, česky Ogulniův zákon, byl antický římský zákon, přijatý roku 300 př. n. l. za konzulů Marka Valeria Corva a Quinta Appuleia Pansy, jehož rogatorem (navrhovatelem) byl tribun lidu Qunitus Ogulnius Gallus. Tímto zákonem byli plebejové uvedeni do vysokých kněžských úřadů – do sboru pontifiků a augurů. Ve sboru pontifiků napříště usedali čtyři pontifikové plebejští vedle pěti patriciů, k dosavadním čtyřem augurům bylo přibráno dalších pět plebejských. Tím byl tedy zároveň navýšen počet kněží v těchto sborech. Titus Livius jako prvé zvolené plebejské pontifiky uvádí Publia Decia Mura, Publia Sempronia Sopha, Gaia Marcia Rutila a Marka Livia Dentera, jako prvé plebejské augury Gaia Genucia, Publia Aelia Paeta, Marka Minucia Faesa, Gaia Marcia a Tita Publicia.[1] Prvním plebejským pontifikem maximem se stal roku 254 př. n. l. Tiberius Coruncanius.[2]

Tento zákon představuje, společně se zákonem Canuleiovým, zákonem Liciniovým a Sextiovým, zákonem Hortensiovým a dalšími, jeden z milníků zákondárství zrovnoprávňujícího plebeje s patricii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. TITUS LIVIUS: Ab Urbe condita, Kniha X 9
  2. SKŘEJPEK, Michal. Ius et religio. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. ISBN 80-901064-8-X. 

Související články[editovat | editovat zdroj]