Kraton

Kratón (z řeckého κράτος kratos „síla“) či tabule je stará a stabilní část litosféry. Kratóny obvykle tvoří jádro tektonických desek a mnohé z nich přežily opakované spojování a dělení kontinentů. Typicky jsou tvořeny velmi starými krystalickými horninami, které mohou být pokryty mladšími sedimenty. Mají tlustou kůru a hluboké litosférické kořeny, které sahají až několik set kilometrů do zemského pláště.

Pojem kratón se používá k odlišení stabilní části pevninské zemské kůry od geologicky aktivnějších a nestabilnějších oblastí. Kratóny lze chápat jako štíty, ve kterých se krystalická hornina dostává na povrch, a platformy, ve kterých jsou krystalické horniny překryty sedimenty.

Pojem poprvé použil německý geolog L. Kober v roce 1921 jako kratogén, označující stabilní pevninské platformy, v protikladu k orogénu, označujícímu horská neboli vrásná pásma. Pozdější autoři ho zkrátili na kratón.

Příklady kratónů jsou Otročí kratón v Kanadě, Wyomingský kratón ve Spojených státech, Amazonský kratón v Jižní Americe a kratón Kaapvaal v Jižní Africe.

Provincie

Kratóny se geograficky člení na geologické provincie. Geologická provincie je prostorová jednotka se společnými geologickými vlastnostmi. Provincii může tvořit jediný dominantní strukturní prvek jako třeba kotlina, nebo několik souvislých příbuzných prvků. Sousední provincie mohou mít podobnou strukturu, ale přesto mohou být považovány za samostatné provincie s ohledem na odlišný vývoj.