Klementina (opera)
| Klementina | |
|---|---|
| Žánr | opera (rozhlasová opera) |
| Skladatel | Jiří Smutný |
| Libretista | Jiří Smutný |
| Počet dějství | 2 |
| Originální jazyk | čeština |
| Literární předloha | Vercors: Clémentine |
| Premiéra | 5. listopadu 1969, Praha, Československý rozhlas |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Klementina je opera (autorským označením „hudební drama“) o dvou dílech českého skladatele Jiřího Smutného na vlastní libreto podle stejnojmenné novely francouzského spisovatele Vercorse s použitím veršů Vítězslava Nezvala a Guillauma Apollinaira. Premiéru opery uvedlo 5. listopadu 1969 pražské studio Československého rozhlasu.
Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]
Bezprostředně po dvou zhudebněných rozhlasových hrách Friedricha Dürrenmatta, Noční rozhovor a Dvojník, napsal skladatel Jiří Smutný další rozhlasovou operu na vlastní libreto, které připravil z novely Klementina francouzského spisovatele Vercorse (vl. jm. Jean-Marcel-Adolphe Bruller, 1902–1991), která vyšla česky roku 1962 v překladu Luďka Kárla.[1] Na osudu hrdinky této novely, „děvky s velkým srdcem“ Klementiny, v době okupace a v poválečné době podrobuje Vercors podobně jako ve svých jiných knihách soudobou francouzskou společnost sociální kritice; Klementinina přitažlivá osobnost a strastiplný osud se poskytly Smutnému podklad pro hudebně-dramatické zpracování jejího příběhu.
V celostátní soutěži umělecké rozhlasové tvorby k příležitosti 50. výročí vzniku Československa, probíhající roku 1968, získala hudba Klementiny z celkem 90 příspěvků hlavní cenu, ex aequo s operou Ať žije mrtvý! Zdeňka Lukáše; vedle toho získal Jiří Smutný v téže soutěži i čestné uznání za libreto ke Klementině.[2]
Dne 5. listopadu 1969 byla Smutného Klementina provedena na třetím programu Československého rozhlasu;[3] reprízována byla v bezprostředně následující době vícekrát, například v letech 1970 (společně právě s operou Ať žije mrtvý!)[4], 1971[5] a 1973[6]. V dobovém tisku ani odborné literatuře však prakticky nenašla ohlas.
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (5. listopadu 1969)[7] |
|---|---|---|
| Klementina | mezzosoprán | Ivana Mixová |
| Klaudie | soprán | Jadwiga Wysoczanská |
| první židovka | soprán | Marcela Machotková |
| druhá židovka | soprán | Alena Míková |
| stará žena | alt | Štěpánka Štěpánová |
| stará dáma | soprán | Jaroslava Procházková |
| lodník Exu | bas | Jaroslav Horáček |
| děda | bas | Vladimír Jedenáctík |
| chlapec | tenor | Oldřich Lindauer |
| amant, pozdější státní podtajemník | tenor | Miroslav Frydlewicz |
| obhájce | baryton | Jindřich Jindrák |
| druhá svědkyně / jiná žena | alt | Libuše Salabová |
| první svědkyně | … | Věra Starková |
| třetí svědkyně | … | Hana Hronová |
| advokát, dříve soudce | mluvená role | Jiří Němeček |
| policista | mluvená role | Artur Šviha |
| policista | mluvená role | Karel Kastner |
| policista | mluvená role | Artuš Kalous |
| Dirigent: František Vajnar (Orchestr rozhlasového operního studia Praha) | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
Skončil soud nad ženou, která byla odsouzena k osmnácti měsícům vězení; advokát – bývalý soudce – vypráví její příběh.
Klementina pocházela z vesnice, z nejchudších poměrů. Již ve čtrnácti letech byla znásilněna bratrem Pavlínem, který ji pak odvedl do Marseilles a využíval k prostituci. Když se po pádu Francie roku 1940 její bratr zapletl do kšeftů a byl zabit, utekla Klementina do Paříže, kde se opět živila prostitucí. Tam poprvé viděla persekuci židů. Jeden večer strávila u lodníka Exua, a když se vracela domů – dávno po zákazu vycházení – byla zatčena. Nejprve ji drželi s jinými prostitutkami, ale když mezi nimi došlo ke konfliktu, přeložili ji do internačního tábora Drancy mezi politické vězeňkyně – ženy s muži v odboji, židovky a podobně. Brzy byla spolu s řadou z nich transportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Za cesty v dobytčím voze se seznámila s jednou ze spoluvězeňkyň, Klaudií. Ale také ona, která se považovala za poslední z posledních, poznala své pravé poslání. Spolu s Klaudií pomáhaly nejrůznějším způsobem, hmotně i psychologicky, spolutrpícím ženám a staly i v táboře legendou. I když Klaudie později podlehla tyfu, zůstala Klementina svým spoluvězeňkyním oporou a dokázala zachránit mnoho životů.
Po válce a repatriaci byla dalšími ženami přivítána a začala vést spolek bývalých účastnic odporu nazvaný „Svépomoc“. Ale tento spolek začal později živořit a Klementinu vyčerpaly různice mezi členkami. Pokoušela se najít si zaměstnání, ale bez vzdělání a se špatnou minulostí se jí to nepodařilo; vrátila se k prostituci. Když hledala lodníka Exu, ten byl od války nezvěstný, ale ujala se přitom sedmnáctiletého chlapce, kterého vzala k sobě. Pasák, který ji chtěl vyštvat ze svého rajónu, na ni pohnal mravnostní policii, a když se bránila, neúmyslně rozbitým džbánem jednoho z policistů vážně zranila. Při soudu za ohrožování mravní výchovy mladistvých a ublížení na zdraví se sešla řada svědků na její podporu, avšak alespoň minimálnímu trestu přece jen neušla.
Advokát uzavírá vzpomínky stížnostmi na justici a společnost, které dokázaly zničit tak ryzího člověka.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ VERCORS. Zbraně noci. Překlad Ludvík Kárl. Praha: Naše vojsko, 1962. 231 s. Dostupné online. Kapitola Klementina, s. 195–231.
- ↑ Zprávy z domova. Hudební rozhledy. 1969-02-14, roč. 22, čís. 5, s. 152. Dostupné online [cit. 2022-11-10]. ISSN 0018-6996.
- ↑ Rozhlas. Rudé právo. 1969-11-05, roč. 50, čís. 260, s. 8. Dostupné online [cit. 2022-11-10]. ISSN 0032-6569. (omezený přístup)
- ↑ Rozhlas. Tvorba. 1970-01-07, roč. 29, čís. 1, s. 14. Dostupné online [cit. 2022-11-10]. ISSN 0139-5513. (omezený přístup)
- ↑ Rozhlas. Rudé právo. 1971-06-07, roč. 51, čís. 133, s. 8. Dostupné online [cit. 2022-11-10]. ISSN 0032-6569. (omezený přístup)
- ↑ Rozhlas. Rudé právo. 1973-01-27, roč. 53, čís. 23, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-11-10]. ISSN 0032-6569. (omezený přístup)
- ↑ Hudební snímky – Klementina [online]. Praha: Český rozhlas [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 117.