Jóga (umělecký směr)
Jóga (japonsky 洋画, zkráceno ze 西洋画, seijóga, doslova západní umění) byl umělecký směr v Japonském císařství konce 19. století a první poloviny 20. století s počátky v období Meidži. Během omezeného styku Japonska se západním uměním vznikala po krátkou dobu díla inspirovaná jezuitskými misionáři v 16. století a v 18. století obyvateli nizozemské enklávy Dedžima.[1] S otevřením země světu se začali akademičtí malíři zajímat o evropské olejomalby, které shledali technologicky vyspělejšími než místní obrazy tvořené minerálními, vodorozpustnými barvami a inkoustem na hedvábí a lépe uzpůsobenými k přesnému zachycení reality.[2] Kromě materiálů přebírali také perspektivu a náměty – například autoportrét nebyl do té doby v Japonsku běžný.[3] Směr byl podporován státními institucemi, sloužil propagandě a byl exportován do japonských kolonií. Evropskou destinací pro malíře tohoto směru byla hlavně Paříž.[1]
Moderní směry jóga a více tradicionalistický nihonga („japonské umění“) dominovaly japonskému uměleckému světu druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Tato distinkce byla formalizována v roce 1907 na národní umělecké výstavě, která měla pro „západní“ a „japonské“ umění vlastní kategorie.[4] Ve 30. a 40. letech byla olejomalba používána pro heroické výjevy japonských vojáků, nihonga k malbě přírody a idylických scén.[2] Po druhé světové válce styl jóga převládl a přestalo se mluvit o dvou směrech současného japonského umění.[5]
Mezi nejvýznamnější malíře směru patřili Seiki Kuroda (1866–1924), Takedži Fudžišima (1867–1943), Narašige Koide (1887–1931), Rjúzaburó Umehara (1888–1986) či Rjúsei Kišida (1891–1929). V dominantně mužském směru se z žen nejvíce prosadila Haruko Hasegawa (1895–1967).[6] Olejomalbu v mládí studoval také Akira Kurosawa.[1]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Maiko, olej na plátně, Seiki Kuroda, 1893 -
U jezera, olej na plátně, Seiki Kuroda, 1897 -
Autoportrét, Rjúsei Kišida, 1914 -
Orchidej, olej na plátně, Takedži Fudžišima, 1926 -
Postava (autoportrét), olej na plátně, Šunsuke Macumoto, 1942
.jpg)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c WINTHER-TAMAKI, Bert. Maximum Embodiment: Yōga, the Western Painting of Japan, 1912–1955. Honolulu: University of Hawai‘i Press, 2012. 216 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8248-3537-8. S. 1–5. (anglicky)
- ↑ a b WINTHER-TAMAKI, Bert. 洋画 Yōga/The Western Painting, National Painting, and Global Painting of Japan. S. 127–136. Review of Japanese Culture and Society [online]. University of Hawai'i Press, 2013. Čís. 25, s. 127–136. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Winther-Tamaki (2012), s. 25
- ↑ Winther-Tamaki (2012), s. 7
- ↑ LARKING, Matthew. Death and the Prospects of Unification: Nihonga’s Postwar Rapprochements with Yōga. S. 161–190, na s. 168. Japan Review [online]. International Research Centre for Japanese Studies, National Institute for the Humanities, 2019. Čís. 34, s. 161–190, na s. 168. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Winther-Tamaki (2012), s. 67
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu jóga na Wikimedia Commons
