Hlavice (architektura)

Hlavice je architektonické zakončení horní části sloupu, pilíře nebo pilastru. V řezu je hlavice zpravidla širší než je průřez dříku sloupu. Původně sloužila k navázání kladí, případně klenby a žeber na sloup, později se stala převážně dekorativním prvkem.

Historie

Její podoba se vyvíjela po staletí a nejstarší hlavice, egyptské i řecké, prozrazují původ z architektury dřevěných staveb.^[1] V kamenné architektuře spočíval na hlavici spoj dvou sousedních kvádrů kladí. Výzdoba hlavic charakterizuje různá období a slohy. Z egyptského stavitelství jsou známé formy, kde základním zdobným prvkem byl list či květ, a to parysu, lotosu či palmeta, a figurální hlavice v podobě hlavy bohyně Hathor. Z Přední Asie jsou známé hlavice zoomorfní - převážně lví a býčí hlavy. V klasické řádové architektuře byla hlavice charakteristická pro určitý řád - dórská, iónská, korintská, kompozitní a toskánská. Kompozitní hlavice je tvarově nejčlenitější, v dalším období dochází k výraznému tvarovému zjednodušování hlavic; z doby románské známe hlavice kalichové, jehlancové, krychlové, košové, poštářové, ale také figurální. V gotice se tvar hlavic přizpůsobuje gotickému tvarosloví - např. hlavice kružbová, opět se objevují hlavice vegetabilní (listové), zoomorfní (fantazijní zvířata) a antropomorfní (maskaron). V pozdní gotice ztrácejí hlavice význam a z architektury ustupují. Nemizejí však definitivně, objevují se v čisté nebo modifikované formě i v následujících slozích, většinou jako repliky antických řádů, ovšem bohatě zdobené, někdy zlacené a podobně. V renesanci a v baroku často na polosloupech a pilastrech, v klasicismu jako návrat ke starověkým vzorům.