Frenologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Frenologická mapa lebky z roku 1894
Typologický nákres ženy-vedoucí z roku 1894

Frenologie byl obor, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Byl populární zejména v 19. století, do začátku 20. století však byl zavržen jako pseudověda. Některé představy o funkční specializaci jednotlivých částí mozku však od ní úspěšně převzala moderní neurověda. [zdroj?]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Za zakladatele oboru, původně (od roku 1786) pod názvem kraniologie a kranioskopie,[1] je považován rakouský lékař, anatom a patolog Franz-Joseph Gall (1758–1828).[1] Termín frenologie zavedl roku 1805 Gallův žák Johann G. Spurzheim.[1] Systém byl založen na empirickém zkoumání trestanců a chovanců z blázinců (psychiatrických azylů).[1]

V Německu byla na podnět církevních představitelů frenologie roku 1802 zakázána císařským patentem.[1] Rozšířila se však do Francie a Itálie[1] a ovlivnila teorii degenerace.[1]

V New Yorku vycházel v letech 1826–1881 časopis American Phrenological Journal,[1] roku 1847 byl založen Frenologický ústav a Frenologické muzeum.[1]

Francouzský fyziolog François Magendie v roce 1843 označil frenologii za pseudo-vědu (tehdy ještě se spojovníkem).[2] Studie, které jsou považovány za vyvrácení předpokladu, že vnější povrch lebky odpovídá topografii mozku, byly provedeny počátkem 20. století.

U nás byl obor populární počátkem 20. století v řadách spiritistů, články o něm se objevovaly v jejich tiskovinách a z per představitelů tohoto hnutí vzešlo i několik "zasvěcených" brožurek na toto téma (např.: Hlavní základy frenologie (1922), K. Sezemský: Praktická frenologie Spiritická knihovna, Nová Paka 1909).

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Frenologie vycházela z pěti předpokladů:[1]

  • mozek je orgánem mysli
  • lidské duševní schopnosti sestávají z určitého počtu navzájem nezávislých vloh
  • vlohy jsou vrozené a každé z nich přísluší určitá oblast na povrchu mozku
  • velikost určité oblasti mozku odpovídá míře nadání jedince určitou vlohou
  • velikosti oblastí mozku odpovídá vnější tvar lebky, takže mohou být podle něj zvenku posuzovány

F. J. Gall označil na povrchu mozku 26 orgánů oddělených prázdnými místy.[1] J. G. Spurzheim a skotský anatom G. Combe přizpůsobili vymezení lokalizovaných vloh tak, aby více vyhovovaly morálním konvencím.[1] Elementárními vlohami, které měly mít své orgány, byly například vůle, paměť, intelekt, morálka, odvaha, náboženské cítění atd.[1]

Objev řečového centra v mozku roku 1861 francouzským chirurgem P. Brocou představu o lokalizovaných mozkových funkcích podpořil.[1]

Ačkoliv byl odmítnut předpoklad souvislosti vnějšího tvaru lebky s topografií mozku, Gallovy teorie o rozdělení funkcí šedé hmoty mozkové a bílé hmoty mozkové i koncepci funkční specializace jednotlivých oblastí mozku moderní neurologie převzala a rozvinula.[1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník, Portál, Praha, 2000, heslo frenologie, str. 171
  2. François Magendie: An Elementary Treatise on Human Physiology., 1843 (5. vydání Tr. John Revere. New York: Harper, str. 150).

Externí odkazy a literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník, Portál, Praha, 2000, heslo frenologie, str. 171