Falzifikace

Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Falzifikace (z lat. falsum facere, doslova "učinit nepravdivé") lze chápat několika způsoby:

• podvod
• napodobení či padělání něčeho, vytvoření falsifikátu
• ve filozofii může znamenat vytvoření vyvratitelné (falzifikovatelné) hypotézy, nebo metodu vyvrácení takové hypotézy.

Slovo falzifikace pochází z latinského falsus (podvodný, lživý) a facere (činit, konat). Znamená tedy falšování, padělání, podvrh, v logice známý jako výraz pro vyvracení výroku. Je opakem verifikace (lat. verus = pravý, facere = činit), což znamená potvrzení, ověření správnosti výroku nebo předpokladu.

Problematikou falzifikace se nejvíce zabýval rakouský filozof Karl Raimund Popper (1902–1994), který sám sebe řadil do směru kritického racionalismu. Narodil ve Vídni v bohaté a vzdělané židovské rodině. V jeho myslitelském vývoji ho ovlivnilo setkání s členy Vídeňského kruhu, ve kterém ovšem nikdy nebyl členem. Před Anschlussem Rakouska Hitlerem odešel Popper na Nový Zéland na univerzitu Cristchurch. Od roku 1945 vyučoval na London School of Economics.

Ve svém díle Logik der Forschung (Logika vědeckého bádání) ukazuje, proč dal přednost falzifikaci před verifikací. Popper se totiž obával, že nezpochybnitelnost vědeckých výroků by mohla v budoucnu vést k podobným neštěstím, jako byl holocaust. Jakmile by totiž byla nějaká vědecká teorie verifikována, stala by se z vědeckého hlediska imunní vůči vší kritice (viz bod 7. a.).

Nahrazení verifikace falzifikací naopak otevírá neustálou možnost, že se dotyčná vědecká teorie ukáže jako nesprávná.

Indeterminismus (Popper)

Prosazuje takzvaný indeterminismus, ze kterého vyplývá, že veškeré naše vědění má provždy provizorní, hypotetický charakter. Z tohoto základního postoje zasáhl Popper do sporu o to, lze-li vědecké hypotézy či teorie definitivně zabezpečit verifikací. Verifikace založena v indukci (např. fyzikální zákony jsou odvozeny z mnoha případů pozorování určitého jevu, z něhož vědci vyvodili obecný předpoklad, že k dotyčnému jevu dojde vždy za týchž stanovených podmínek).

Podle Poppera je však problém v tom, že indukce sama není důkazem, neboť nemůže potvrdit sama sebe (vlastně se točíme v kruhu -– z induktivního myšlení vyvozujeme důkazy, které mají potvrdit správnost induktivního systému). Popper řeší tento problém tedy požadavkem falzifikace, což znamená, že na celou věc nahlíží z opačného pohledu – používáním dedukce. Hypotéza je podle něj vědecké jen tehdy, jestliže ji lze falzifikovat (vyvrátit) nějakým možným pozorováním. To znamená, jestliže je vědecká, musí se vystavovat riziku. (viz bod 7. b.)

Falzifikace a verifikace

„(…) místo kritéria verifikovatelnosti, které je charakteristické pro pozitivistické pojetí vědy, zavádí Popper kritérium falzifikovatelnosti. Kritérium falzifikovatelnosti je založeno na přesvědčení, že teorie patří k empirické vědě jen tehdy, je-li v rozporu s možnými zkušenostmi, je-li tedy principiálně zkušenostně falzifikovatelná.“

Problém demarkace: rozdíl mezi vědou (práce Einsteina) a pseudovědou (marxismus, Freudova psychologie)

Empirici měli kritérium verifikovatelnosti (charakteristické pro pozitivní pojetí vědy) Popper místo toho zavádí kritérium falzifikovatelnosti = je založeno na přesvědčení, že teorie patří k empirické vědě tehdy, když je v rozporu s možnými zkušenostmi, je-li tedy principálně zkušenostně falzifikovatelná (Kubátová).

Místo empirické indukce prosazoval dedukci → žádnou teorii nelze nikdy potvrdit (konfirmovat) nebo jinak ustavit na základě shody predikce s pozorováním.

Falzifikace vs. empirismus

Východiskem poznání podle Poppera je vždy problém nebo problematická situace. „V tomto ohledu se Popper staví proti pozitivistickému pojetí vědy, proti empirismu, který vychází z toho, že východiskem vždy je naše smyslové vnímání či smyslové pozorování. To je podle Poppera zcela nesprávné, protože nemůžeme pozorovat bez toho, že by existoval problém: bez problému není pozorování.“

Z Popperova hlediska tedy nejde empirickým vědám o pravdu a nepravdu, nýbrž o míru pravděpodobnosti.

Metoda pokus omyl dle Kubátové

1. Život je pro Poppera řešení problému
2. Používá zdravý lidský rozum: metoda pokusu omylu
3. Trojstupňové schéma:

• i. problém (ten vznikne, nastane-li nějaká porucha v očekávání)
  
• ii. pokus o řešení (pokusy vyřešit problém)
  
• iii. eliminace (vylučování neúspěšných řešitelských pokusů)
  

4. Problém je vždy jeden, ale pokusů o řešení několik (pluralistické schéma)

Čtyřstupňové schéma dle Kubátové

1. starší problém
2. pokusné tvoření teorií
3. eliminační pokusy prostřednictvím kritické diskuze, včetně experimentálního přezkoumání
4. nové problémy, které vyplývají z kritické diskuze o našich teoriích

Příklady

a. Příklad ze současnosti může být neoprávněná generalizace Romů. Obecně se o nich říká, že jsou líní, nepracují, chovají se neřádně, kradou etc. To je výsledek nepřiměřené generalizace, kterou lze však verifikovat, protože se tak skutečně určité procento Romů chová (což ale neznamená, že se tak chovají všichni, nemluvě o tom, že se tak chovají i členové většinové společnosti). Z Popprova hlediska falzifikace však stačí jediný slušný, poctivý, vzdělaný etc. Rom (či příslušník jiné menšiny), který již svou existencí zcela vyvrátí pravdivost této teorie, neboť prokázal opak, než tato teorie tvrdí.

b. Všechny labutě jsou bílé, protože to tak určuje jejich genetický kód. To znamená, že mám důkaz, že teorie je správná. Popper by však místo toho řekl, že věta „Všechny labutě jsou bílé.“ je vědecky platná, jestliže ji nebudu schopen falzifikovat, tj. dokud ji nevyvrátím (Jinak řečeno, dokud nenajdu nějakou černou labuť, která vyvrátí předchozí tvrzení.).

Literatura

• POPPER, K. R.: Logika vědeckého bádání, Praha 1997, ISBN 80-86005-45-3
• OCHRANA, František: Metodologie vědy, Karolinum, 153 str., ISBN 9788024616094
• KUBÁTOVÁ, Helena: Metodologie sociologie, Univerzita Palackého Olomouc 2007, 197 str., ISBN 8024415496
• ŘEHOŘ, Antonín: Metodologie, Institut mezioborových studií, 2004, 76 s.
• STÖRIG, Hans Joachim: Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, r. 2007, ISBN 978-80-7195-206-0
• BAKEŠOVÁ, Alena, Filosofický slovník, Universum, r. 2009, ISBN 978-80-242-2582-1
• HAŠKOVEC, Vít, Ondřej Müller, Galerie géniů aneb kdo byl kdo, Albatros, r. 2003, ISBN 80-00-01230-8
• POPPER, Karl R. Bída historicismu. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994, 130 s. ISBN 80-85241-75-7.