Berezina (154)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Berezina (154) v roce 1988
Základní údaje Vlajka
Typ: zásobovací tanker
Třída: Projekt 1833
Číslo trupu: 154
Zahájení stavby: 18. srpna 1972
Spuštěna na vodu: 20. dubna 1975
Uvedena do služby: 30. prosince 1977
Osud: vyřazena 2002
Předchůdce: Projekt 1559V
Následovník: třída Komandarm Fedko
Takticko-technická data
Výtlak: 15 460 t (standardní)
24 565 t (plný)[1](jinde uvedeno 35 000 t[2])
Délka: 209,84 m
Šířka: 25,1 m
Ponor: 7,7 m
Pohon: 2 plynové turbíny
33 000 hp
Rychlost: 22 uzlů
Dosah: 9180 nám. mil při 18 uzlech
Posádka: 389 + 178
Výzbroj: 4× 57mm kanón AK-725 (2×2)
4× 30mm AK-630M (4×1)
Osa-M (20 střel)
RBU-1000
Letadla: vrtulník Ka-25PS

Berezina (154) byl největší zásobovací tanker sovětského námořnictva od počátku stavěný pro vojenské účely.[3] Jednalo se o jedinou postavenou jednotku plánované třídy projekt 1833. Úkolem plavidla bylo zásobovat sovětské válečné lodě a ponorky palivem, municí, pitnou vodou, dalším materiálem a potravinami.[2] Plavidlo bylo v aktivní službě v letech 1977–2002.[4] Předpokládá se, že loď byla prototypem, sloužícím k získání zkušeností s touto kategorií zásobovacích lodí, přičemž cílem bylo zajistit logistiku pro plánované (a nikdy nedokončené) sovětské velké letadlové lodě (viz Projekt 1143.7).

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Berezina s torpédoborcem Projektu 61

Tanker Berezina byl postaven loděnicí v Nikolajevu. Stavba byla zahájena 18. srpna 1972, trup byl spuštěn na vodu 20. dubna 1975 a do služby byla loď uvedena 30. prosince 1977.[1]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Detail hangáru s vrtulníkem Ka-25PS a kanóny AK-630M

Kromě 389 členů posádky mohla loď ubytovat až 178 dalších osob (např. náhradních posádek ponorek, nebo kadetů). Elektroniku plavidel tvořily dva navigační radary Don Kay, dva navigační radary Don-2, námořní a letecký vyhledávací radar Strut Curve, radar pro řízení palby Muff Cob, radar pro řízení protiletadlových střel Pop Group, dva radary pro řízení palby Bass Tilt, jeden trupový sonar a dva odpalovače klamných cílů PK-16.[2]

Odhadovaná kapacita nákladu byla 16 000 tun paliva, 500 tun pitné vody a 2000 tun munice, náhradních dílů a potravin (dle jiného pramene to bylo pouze 5615 tun zásob[1]). K zásobování palivem sloužily čtyři zásobovací stanice rozmístěné na obou bocích. Překládání zásob zajišťovaly čtyři jeřáby s nosností 10 tun a dva manipulační prostředky. Další zařízení byla určena pro zásobování ponorek.[2]

Hlavňovou výzbroj tvořily dva 57mm dvoukanóny AK-725 a čtyři 30mm systémy bodové obrany AK-630M. Proti napadení ze vzduchu sloužilo dvojité odpalovací zařízení ZIF-122 pro protiletadlové řízené střely Osa-M se zásobou 20 střel. Protiponorkovou výzbroj tvořily dva vrhače raketových hlubinných pum RBU-1000. Na zádi se nacházela přistávací plocha a hangár pro dva zásobovací vrtulníky Kamov Ka-25PS.[1]

Pohonný systém tvořily dvě plynové turbíny T-1, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 22 uzlů. Dosah byl 9180 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[1]

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Berezina

Plavidlo bylo zařazeno do stavu černomořské flotily.[1] V roce 1996 byla odstraněna veškerá výzbroj.[1] Dne 1. března 2002 byla loď vyřazena ze služby.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h Complex Supply Ship Project 1833 Pegas [online]. Russianships.info, [cit. 2015-11-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha : Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 190.  
  3. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha : Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 156.  
  4. Class Berezina (Project 1833) Replenishment Ship [online]. Worldwarships.com, [cit. 2015-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha : Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240. (česky)  
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha : Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]