Amorfní jazyk

Lingvistická typologie
	Strukturní typologie;
	Analytický (izolační);
	Syntetický;
	Flektivní;
	Introflektivní;
	Aglutinační;
	Polysyntetický (Afixální; Kompozitní);

Amorfní jazyk je v typologické klasifikaci jazyků jazyk, ve kterém je každé slovo tvořeno jediným morfémem (tj. poměr morfémů na slovo je 1:1) a který nemá žádné ohýbání slov (vůbec nepoužívá flektivní morfologii). V extrémním případě je každé slovo tvořeno jediným morfémem. K rozšířeným izolačním jazykům patří jorubština v západní Africe a vietnamština (zvláště její hovorový styl) v jihovýchodní Asii.

Amorfním jazykům se blíží analytické jazyky, které pro vyjádření gramatických funkcí používají minimální nebo žádnou flektivní morfologii. Protože izolační a analytické jazyky mají k sobě blízko, jsou oba termíny často zaměňovány. Analytické jazyky jako například angličtina však mohou stále obsahovat vícemorfémová slova částečně díky přítomnosti derivačních morfémů.

Izolační jazyky tvoří protiklad k syntetickým jazykům, v nichž se slovo často skládá z více morfémů.^[1] V této lingvistické klasifikaci se jazyky dále dělí na flektivní (anglicky fusional), aglutinační a polysyntetické, podle toho, jakým způsobem kombinují jednotlivé morfémy.

Vysvětlení

Ačkoli jazyky byly historicky rozděleny do tří základních typů (izolační, flektivní, aglutinační), tradiční morfologické typy lze klasifikovat dvěma různými parametry:

poměr morfémů na slovo (kolika morfémy je tvořeno slovo)
stupeň fúze mezi morfémy (jak oddělitelné flektivní morfémy slova jsou reprezentovány podle jednotek významu)

O jazyku říkáme, že je více izolační než jiný, pokud má nižší poměr morfémů na slovo.

Vztah mezi slovy a morfémy lze ilustrovat na anglickém slově „rice“, které obsahuje jediný morfém (rice), tedy jeho poměr morfémů na slovo je 1:1. Naproti tomu slovo „handshakes“ se skládá ze tří morfémů (hand, shake, -s) a má poměr morfémů na slovo 3:1. Slova v angličtině mají v průměru poměr morfémů na slovo větší než jedna.

Dalším faktem je, že jeden flektivní morfém může nést více jednotek významu. Například ruské slovo víďjat/видят '(oni) vidí' má poměr morfémů na slovo 2:1, protože se skládá ze dvou morfémů: z kořene vid-/вид-, který nese nedokonavý vid význam, a flektivního morfému -jat/-ят, který nese čtyři jednotky významu (3. osoba, množné číslo, přítomný/budoucí čas a oznamovací způsob). Jediný nedělitelný morfém -jat/-ят tak efektivně nese čtyři jednotky významu.

U jazyků, které jsou relativně více izolační, se poměr morfémů na slovo blíží k 1:1. Čistě izolační jazyk by postrádal jakoukoli viditelnou morfologii, protože žádné slovo by nemělo vnitřní strukturu tvořenou morfémy, protože by neměl vázané morfémy v podobě afixů.

Poměr morfémů na slovo je skalární hodnota, která může nabývat hodnot od nízkých (blížících se k 1:1) v blízkosti hypotetického izolačního pólu škály, po vysoké. Čím je tento poměr větší, tím méně je jazyk izolační a více syntetický.^[zdroj?]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isolating language na anglické Wikipedii.

↑ WHALEY, Lindsay J., 1997. Introduction to Typology: The Unity and Diversity of Language. [s.l.]: SAGE Publications, Inc. Dostupné online. Kapitola 7: Morphemes.

Literatura

SAPIR, Edward, 1921. Language: An Introduction to the Study of Speech. [s.l.]: [s.n.]. Kapitola 6: "Types of linguistic structure".
ČERNÝ, Jiří, 1998. Úvod studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: Rubico. ISBN 80-85839-24-5.

Související články

[1] WHALEY, Lindsay J., 1997. Introduction to Typology: The Unity and Diversity of Language. [s.l.]: SAGE Publications, Inc. Dostupné online. Kapitola 7: Morphemes.

[1]