Adrenergní receptor

Jednotlivé typy adrenergních receptorů; vyznačeny jsou způsoby, jimiž je signál z těchto receptorů převáděn dovnitř buňky

Adrenergní receptor čili adrenoreceptor nebo je označení pro skupinu receptorů spřažených s G-proteinem, na které se vážou katecholaminy, např. noradrenalin, adrenalin a dopamin.

Klasifikace

Všechny adrenergní receptory se běžně dělí na alfa-adrenoreceptory a beta-adrenoreceptory. Receptory skupiny alfa jsou citlivější k adrenalinu než izoproterenolu, beta-adrenoreceptory reagují přesně naopak. V těle se v typickém případě váže noradrenalin spíše na alfa-adrenoreceptory, zatímco adrenalin na adrenoreceptory skupiny beta; existuje však mnoho výjimek. Podrobněji se rozlišují ještě α₁ a α₂ adrenoreceptory, stejně tak β₁, β₂ a β₃ adrenoreceptory; každý se specifickou funkcí.

Funkce

Funkce adrenergních receptorů jsou velmi různé a liší se podle konkrétního typu adrenergního receptoru.

• Alfa-adrenoreceptory: obecně zvýšená glykogenolýza v játrech, zvýšená glukoneogeneze, relaxace hladkého svalstva ve střevech;
  • α₁ receptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k IP3/DAG signalizační kaskádě;
  • α₂ receptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k inhibici syntézy cAMP;
• beta-adrenoreceptory: obecně zvýšená svalová glykogenolýza a jaterní glukoneogeneze a glykogenolýza, mobilizace zásobního tuku, zrychlení srdeční frekvence a prohloubení stahu;
  • β₁, β₂, β₃ adrenoreceptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k zvýšené produkci cAMP.