Ælfgifu z Northamptonu
| Ælfgifu z Northamptonu | |
|---|---|
| Narození | Anglie |
| Povolání | aristokratka |
| Choť | Knut II. Veliký[1][2] |
| Děti | Harold I. Anglický[3][1] Svein Knutsson[3] |
| Rodiče | Ælfhelm, hrabě z Yorku a Wulfrun (?)[3] |
| Rod | Jellingové |
| Příbuzní | Ælfwine Haroldsson[3] (vnuk) |
| Funkce | regent |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Elfgifu/Ælfgifu z Northamptonu (asi 990 – po r. 1040) byla první manželka dánského, norského a anglického krále Knuta Velikého a matka anglického krále Harolda I. (vládl v letech 1035–40). Byla rovněž regentkou Norska v letech 1030 až 1035.
Původ
Ælfgifu se narodila ve vlivné šlechtické rodiny v Mercii. Byla dcerou Ælfhelma, hraběte z Yorku, který zemřel v roce 1006.[4] John z Worcester nazývá jeho ženu Wulfrun, ale je možné, že ji zaměnil s jeho matkou toho jména.[5] Datum narození Ælfgifu není známé. Nápovědou může být pouze datum úmrtí jejího otce (rok 1006), přibližné datum zásnub s Knutem a narození jejích synů (u nichž samotných je těžké tyto data přesně určit). Pravděpodobně se však narodila někdy mezi lety 985 a 995.
Manželství s Knutem
V roce 1013 provedl dánský král Sven Vidlí vous invazi do severní Anglie. Tamní obyvatelé, z nichž mnoho mělo skandinávský původ, se mu podřídili. Král tehdy oženil svého mladého syna Knuta s Ælfgifu, aby si zajistil jejich loajalitu. Sven byl nakonec přijat jako anglický král, ale zemřel už v únoru 1014, po pěti týdnech vlády. Ethelred II. vyslal armádu, která donutila Knuta vrátit se do Dánska. Podle historika Ian Howarda zanechal svou ženu a malého syna, Sveina Knutssona, u její rodiny. Ta chtěla s Ethelredem udržet mír, ale zároveň nechtěli, aby bylo Ælfgifu a jejímu synovi ublíženo, a tak oba poslali společně s tělem krále Svena do Dánska. Tam podruhé otěhotněla a v roce 1015 nebo 1016 porodila budoucího anglického krále Harolda.[6]
V následující době zřejmě Ælfgifu spravovala některé dánskem dobyté území. Poté, co Knut v roce 1016 dobyl Anglii, oženil se s Emmou Normandskou, vdovou po Ethelredovi II. V té době bylo přípustné odložit jednu manželku a oženit se s jinou ženou.[7] Synové Emmy s Ethelredem Eduard a Alfred a Hardiknut z manželství s Knutem si také nárokovali trůn. Není přesně známo, jak Knutovo druhé manželství ovlivnilo pozici Ælfgifu, ale nejsou důkazy o tom, že by byla zapuzena.
Regentka v Norsku (1030–1035)
Knut poslal Ælfgifu a jejich staršího syna Sveina v roce 1030 vládnout do Norska. Jejich vláda však byla tak tvrdá, že Norové proti ní povstali. Byli ze země vyhnáni v roce 1034 nebo 1035 a Svein krátce poté podlehl v Dánsku podlehl svým zraněním, zřejmě v roce 1036. V Norsku byla známá jako Álfífa a je známá svou tvrdou vládou a nařízením vysokých daní.
Po smrti Knuta Velikého (1035)
Knut Veliký zemřel v Shaftesbury v roce 1035. Ælfgifu tehdy byla odhodlaná, že její druhý syn Harold se stane novým anglickým králem. Do Anglie se vrátila nejpozději v roce 1036, zatímco syn Knuta a Emmy Hardiknut byl v Dánsku ve válce s norským králem Magnusem a švédským králem Anundem.
Vlivní angličtí šlechtici preferovali ustanovení Harolda jako přechodného regenta, protože se obávali nepřítomnosti Hardiknuta. Přes odpor královny Emmy a hraběte Godwina z Wessexu, se Harold ujal vlády. Harold odolal snaze o jeho svržení roku 1036 Alfrédem Ethelingem a Eduardem, Emminými syny, které měla s Ethelredem II. Roku 1037 byl všemi hlasy zvolen králem. Haroldova postava je zahalena určitým tajemnem a někteří historici se domnívají, že skutečným vládcem byla jeho matka Ælfgifu.[8] I když ho arcibiskup canterburský odmítl korunovat, jeho matka dosáhla stabilizace jeho pozice podplacením vlivných šlechticů.
Ælfgifu mizí z historie po Haroldově smrti v roce 1040, není známo, kdy a za jakých okolností zemřela.
Reference
- ↑ a b Kindred Britain.
- ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
- ↑ a b c d Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Anglo-Saxon Chronicle MSS C, D and E, 1006.
- ↑ John of Worcester, Chronicon, year 1035.
- ↑ Ian Howard, Harthacnut: The Last Danish King of England, The History Press, 2008, pp. 13–4.
- ↑ Howard, op. cit., p. 15
- ↑ Frank Stenton, Anglo-Saxon England, Oxford University Press: Oxford, 1971, p. 421.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ælfgifu of Northampton na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ælfgifu z Northamptonu na Wikimedia Commons
Literatura
- Anglosaská kronika, MSS C, D and E, ed. D. Dumville and S. Keynes, The Anglo-Saxon Chronicle. A Colloborative Edition. Cambridge, 1983; tr. M.J. Swanton, The Anglo-Saxon Chronicles. 2nd ed. London, 2000.
- Encomium Emmae Reginae, ed. and tr. Alistair Campbell, Encomium Emmae Reginae. Cambridge, 1998.
- Vilém z Malmesbury, Gesta regum Anglorum, ed. and tr. R.A.B. Mynors, R. M. Thomson and M. Winterbottom, William of Malmesbury. Gesta Regum Anglorum. The History of the English Kings. OMT. 2 vols: vol 1. Oxford, 1998.
- Symeon of Durham, ed. T. Arnold, Symeonis Monachi Opera Omnia. 2 vols. London, 1885.
- John of Worcester, Chronicle (of Chronicles), ed. Benjamin Thorpe, Florentii Wigorniensis monachi chronicon ex chronicis. 2 vols. London, 1848–9.
- Ágrip af Nóregskonungasögum §§ 27, 32, 35, ed. and tr. M.J. Driscoll, Ágrip af Nóregskonungasǫgum. Viking Society for Northern Research Text Series 10. 2nd ed. 2008 (1995). Available online from the Viking Society for Northern Research
- Theodoricus monachus, Historia de Antiquitate Regum Norwagiensium, chapter 21, tr. David and Ian McDougall. The Ancient History of the Norwegian Kings. Viking Society for Northern Research, 1998.
- 'Ælfgifu 1', 'Ælfhelm 17', 'Wulfrun', 'Wulfric 52', Prosopography of Anglo-Saxon England.
- Campbell, M.W. "Queen Emma and Ælfgifu of Northampton. Canute the Great's women." Medieval Scandinavia 4 (1971): 60–79.
- Rognoni, L., "Presenza e azione di Ælfgifu di Northampton, regina madre e reggente nell'Impero del Nord di Canuto il Grande (1013–1040)" (in Italian) [1]
- Stenton, Frank. Anglo-Saxon England. Oxford, 1971. 397–8.
- Stevenson, W.H. "An alleged son of King Harold Harefoot." English Historical Review 28 (1913): 112–7.
