Přeskočit na obsah

Čínské performanční umění

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Čínské performanční umění odkazuje na formu současného umění, která zahrnuje vytváření živých představení, která jsou často vizuálně ohromující a emocionální. Tento druh umění se objevil v Číně v 80. letech 20. století, kdy umělci začali experimentovat s novými formami vyjádření v reakci na politické a kulturní změny, které v té době v zemi probíhaly.[1]

Často zahrnuje použití umělcova vlastního těla jako média pro vyjádření. Někteří umělci používají svá těla k vytváření fyzických soch nebo instalací, zatímco jiní používají k vyjádření svých myšlenek a emocí pohyb, tanec nebo mluvené slovo. Mnozí čínští umělci do svých děl také začleňují tradiční čínské kulturní prvky, jako je kaligrafie, bojová umění a opera.[1]

Ma Liuming Walks the Great Wall (1998) – Ma Liuming

Historie performančního umění v Číně začíná v 80. letech 20. století, kdy konec kulturní revoluce a politika ekonomických reforem v 70. letech přinesly obnovený vztah se Západem a větší oficiální toleranci, alespoň na čas, k avantgardnímu umění.[2]

V roce 1989, jen několik měsíců před vládním zásahem na náměstí Nebeského klidu, úředníci zatkli několik umělců, jejichž vystoupení bylo součástí výstavy „China Avant-Garde“ v Národním muzeu umění v Pekingu. Na dalších deset let, kdy se rozvíjela méně politicky zatížená malířská hnutí, jako je cynický realismus, se performanční umění dostalo do ilegality.[2]

V 90. letech se čínské performanční umění stalo rozmanitější, umělci do svých děl začleňovali nové technologie, multimédia a kulturní prvky. Mnoho umělců se začalo zabývat otázkami globalizace, konzumerismu a dopadu modernizace na čínskou společnost.[3]

Někteří kritici tvrdí, že čínské performanční umění je příliš zaměřeno na šokování svého obecenstva a postrádá hlubší význam nebo sociální význam. Argumentují také tím, že někteří umělci používají extrémní nebo nebezpečné výkony jako způsob, jak získat pozornost, aniž by poskytovali skutečnou uměleckou hodnotu.[3]

Jiní kritizovali čínské performanční umění za to, že je příliš úzce spjato s politickým a společenským kontextem, ve kterém se objevilo, a že je příliš ovlivněno západními uměleckými tradicemi. Někteří tvrdí, že žánr se příliš komercializoval a ztratil svůj původní podvratný a experimentální charakter. Navíc některé konzervativní prvky v čínské společnosti kritizovaly určitá představení za příliš provokativní nebo sexuálně explicitní prvky a volaly po cenzuře takových děl.[3]

Nejvýznamnější představitelé

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b Bodies in Action: Performance Art in China. arthist.net [online]. [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. 
  2. a b Body, Self, Society: Chinese Performance Photography of the 1990s @Walther Collection. Collector Daily [online]. 2017-05-17 [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c LINCOT, Emmanuel. Thomas J. Berghuis, Performance Art in China, Hong Kong, Timezone 8 Limited, 2006, 310 pp.. China Perspectives. 2008-01-01, roč. 2008, čís. 1, s. 118–119. Dostupné online [cit. 2023-05-12]. ISSN 2070-3449. DOI 10.4000/chinaperspectives.3553.