Wikipedista:Vojtech Roun

1.1 Co je NZDM

Aktuální definice nízkoprahových zařízení pro děti a mládež zní takto: „Nízkoprahové kluby, odborně nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, jsou určeny dětem a mládeži, které tráví svůj volný čas touláním na ulici, v partě či jinak neorganizovaně. Navštěvovat jej mohou všichni - od jedničkářů z gymnázia přes skejťáky, vyznavače alternativního způsobu života až po "průšviháře" ze zvláštní školy. Jsou v podstatě volnočasovou alternativou k různým zájmovým útvarům kroužkům a jiným organizovaným aktivitám, navíc ale poskytují poradenství a sociální servis“.

1.2 Poslání nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM)

Každé sociální zařízení, tedy i nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, má mít písemně stanoveno poslání, cíle a cílovou skupinu, což ukládají Standardy kvality sociálních služeb. Poslání v sobě zahrnuje zdůvodnění a vysvětlení existence zařízení. Standardy kvality sociálních služeb vymezují poslání NZDM následně: „Posláním NZDM je doprovázet rizikové, neorganizované děti a mládež v obtížných životních situacích a dále přispívat ke zlepšení kvality jejich života.“

V pojmosloví NZDM je poslání NZDM formulováno ještě konkrétněji, přičemž jde „o sociální začlenění a pozitivní změnu v životním způsobu dětí a mládeže“. Děti a mládež jsou charakterizovány tím, že se „ocitly v nepříznivé sociální situaci“ a úkolem NZDM je „poskytovat informace, odbornou pomoc a podporu a tím předcházet jejich sociálnímu vyloučení.“

1.3 Cíle nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM)

Rozhodujícím záměrem nízkoprahových zařízení pro děti a mládež je zlepšit životní situaci dětí a mladých lidí. Představy o tom, jak by se měla jejich životní situace zlepšit, je mnohdy ze strany klientů nepřijatelná. Máme tendenci vychovávat a učit je, aby konflikty neřešili fyzickým útokem, aby nepoužívali vulgarismy, nepotlačovali svoje emoce, strach, lítost a přitom si neuvědomujeme, že odborníky na život ve svém prostředí jsou právě oni a takovéto chování je v jejich skupině, popř. v širší komunitě, normou. Vždyť právě to, co bychom na jejich chování chtěli změnit, jim pomáhá a umožňuje, že jsou ve svém prostředí akceptovaní a nezraňovaní. Naše představy jsou jedna věc a jejich realita věc druhá.

alternativní možnosti řešení životních situací, rozšiřovat sociální příležitosti a vytvářet přiměřené podmínky pro jejich zdravý a nekonfliktní růst.

Důležité je dát klientovi šanci poznat alternativní možnosti využívání volného času

primárním cílem není primárně řešit a odstraňovat problémy, které klienti způsobují, ale pomáhat jim řešit problémy, které mají.“

1.4 Cílová skupina

Cílovou skupinou NZDM jsou děti a mládež, v určitých věkových skupinách, do klubu smí v podstatě kdokoliv bez rozdílů sociálních, etnických, duchovních. Vžil se pojem „neorganizovaná mládež“. Neorganizovaná proto, že se nemohou, nebo nechtějí z různých důvodů zapojit do běžných mimoškolních aktivit, nebo žijí rizikovým způsobem. cílová skupina nízkoprahových klubů jsou mladé lidi, kteří „zažívají nepříznivé sociální situace, konfliktní společenské situace, obtížné životní události, omezující životní podmínky. Klienti klubů jsou ve věkových skupinách od 6 do 12; od 13 do 18; od 19 do 26 let.

2. metodika

2.1 Streetwork

Streetwork s prací a fungováním nízkoprahových klubů úzce souvisí. Definujeme-li streetwork, hovoříme „o vyhledávací, doprovodné a mobilní sociální práci s nízkoprahovou nabídkou sociální pomoci zaměřenou na rizikové jednotlivce a neformální skupiny, které kontaktuje v době a v místech, kdy a kde se obvykle zdržují, spontánně scházejí a tráví svůj volný čas, tj. na již na zmíněných ulicích, resp. v restauracích, rockových klubech, hernách, parcích“ .

Stránky streetworku říkají, že další fází práce streetworku respektive streetworkera je monitoring. Jde o mapování terénu, což spočívá v poznávání lokality. Zjišťují se charakteristiky terénu týkající se sociální sítě návazných odborných institucí, možnosti trávení volného času i konkrétní specifika terénu, jako jsou např. pasáže, podchody, parky, hřiště, herny, nádraží apod. Terénní pracovník pravidelným procházením terénu zjišťuje potřebné informace zejména pozorováním.

2.2 Kontaktní práce

kontaktní práce probíhá buď přímo v nízkoprahovém zařízení, nebo v terénu. Základním cílem je navázání kontaktu s klientem a vytvoření komunikace založené na důvěře a otevřenosti. Postupně se buduje důvěra klienta v zařízení či program a k možnosti využití odborné pomoci obecně. Ke kontaktní práci patří i poučení klienta o účinku drog, důsledcích a rizicích aplikace, zneužívání drog a závislosti, informace o relativně bezpečnějších způsobech užívání drog, hygienických návycích, bezpečném sexu, přenosných nemocích atd. Prohloubeného kontaktu lze využít k nastolení otázky změny rizikového chování (výměna injekčního náčiní, motivace k návštěvě odborného zařízení atd.). Kontaktní poradenství, i když často jednorázové nebo nesystematické, pomáhá u konkrétního klienta definovat určitý problém zdravotní, psychologický, sociální či právní, navrhuje možnosti řešení a zajišťuje asistenci směrem ke zdrojům odborné pomoci. Další pohled na kontaktní práci z hlediska jeho obsahu nabízí Klíma, který „vnímá kontakt jak ve smyslu sdělování, ale zejména společného sdílení – sdílení stejného prostoru, času a výseku životního příběhu lidí.“

2.3 Případová práce

Případová práce se vyznačuje třemi základními znaky: je plánovaná, opakovaná a pravidelná. Na klienta klade vyšší nároky (např. včasný příchod na předem domluvené setkání, plnění úkolů, které se na setkání stanoví), čímž se zvyšuje prahovost služby. Nicméně případová práce má své místo v práci s klientem v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež. Lze ji uskutečňovat zejména mimo otevírací dobu klubů v rámci kontaktních hodin, kdy je dostatek klidu, času i prostoru na individuální práci s klientem, lze ji plánovat a stanovovat si úkoly do dalšího setkání. Pokud pracujeme s klientem na změně jeho chování, pak v sociální práci musíme službu zacílit tímto směrem a zároveň se soustředit na vnější aspekty života klienta. Cílem je, aby se klient začal orientovat ve světě a žít v něm kvalitní život. Pro individuální změnu v životě klienta můžeme pracovat s klientem např. na rozvoji sociálních dovedností, na motivaci, poskytovat mu informace, zaměřit se na jeho postoje. Pro změnu skupinovou či interpersonální se lze zaměřit na rozvoj schopnosti vyjednávat a vstupovat do interakcí v reálném světě.

2.4 Kontinuální práce

Podle Klímovy publikace Kontinuální práce se jedná o dlouhodobou práci po celou dobu, kdy s klientem pracujeme. Tato práce má několik fází. Klient nejprve přichází do klubu jako pozorovatel - jen pozoruje, co a jak se v klubu dělá, v této fází jde pouze o nabídku prostoru a aktivit. V další fázi už s klientem pracujeme a klient sám se zapojuje do aktivit, jako jsou výjezdy, akce, kruhy. Poslední fází je individuální zakázka, v tomto bodě už přímo pracujeme s klientem na základě jeho „požadavků“, je možné, že klient přijde do klubu už s jasnou vizí – zakázkou, a tím přeskočí nějaké fáze.

3. Sociální služby v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež (NZDM)

3.1 Prevence

V nízkoprahových klubech se využívají všechny tři typy prevence, tedy primární, sekundární a terciární. U primární prevence jde o to působit na návštěvníky klubu a nabízet jim služby a nerizikové trávení volného času. Tím se předchází právě vzniku rizikového chování a rizikového trávení volného času. Definice primární prevence zní: „primární prevence rizikového chování je soubor jakýchkoli zdravotních, sociálních, výchovných či jiných intervencí a opatření směřujících k předcházení výskytu rizikového chování, zamezujících jeho další progresi, zmírňujících již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhajících řešit jeho důsledky.“

U sekundární prevence jde o to mapovat terén a nacházet klienty, u kterých už problém nastal, preventivně na ně působit a tak předcházet problémům z možného pokračování rizikového chování, nebo alespoň minimalizovat jeho dopady, jak na klienta samotného, tak i na jeho okolí. Sekundární prevence se definuje takto: „je to předcházení vzniku, rozvoji a přetrvání patologického chování u osob, kde už patologické či rizikové chování je. Obvykle je používána jako souborný název pro včasnou intervenci, nabídku alternativy či poradenství popřípadě léčení.“

Terciální prevence dle definice Ministerstva práce a sociálních věcí minimalizuje důsledky rizikového a patologického chování. Na základě svých zkušeností z NZDM se domnívám, že terciární prevence se vyskytuje v menší míře než dvě předchozí. Většina lidí je mladých, a navrátit je zpět je menší problém než u lidí, kteří už 25 let například berou drogy.

3.2 Poradenství

Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že poradenství se v klubech provádí většinou jen rozhovory s klienty, NZDM je totiž - stejně jako jakákoliv jiná sociální služba - povinna nabízet minimálně základní poradenství. V této službě jde o základní informační servis pro klienty, informace z oblasti sociální a zdravotní či právní, ale i o využití volného času atp.

Sociální poradenství je definováno takto: „poskytuje osobám v nepříznivé sociální situaci potřebné informace přispívající k řešení jejich situace. Základní sociální poradenství je součástí všech druhů sociálních služeb. Odborné sociální poradenství zahrnuje občanské poradny, manželské a rodinné poradny, sociální práci s osobami společensky nepřizpůsobenými, poradny pro oběti trestných činů a domácího násilí, sociálně právní poradenství pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Služba obsahuje poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje bezúplatně.“

3.3 Volnočasové aktivity

„Úplně nejzákladnější volnočasovou aktivitou je sám klub, který nabízí prostor a vybavení pro nerizikové trávení volného času. U vybavení se jedná především o fotbálek, hřiště, šipky, kulečník, deskové hry, zkušebna s aparaturou a třeba knihovna.“ Dále sem patří i právě základní aktivity pracovníků směrem ke klientům a to poradenství, doučování a jiné. „Kluby dále nabízejí osvětové a výukové či programy, dále také kulturní programy těmi se myslí například koncerty, videoprojekce, soutěže. 13

hierarchie„Pracovní skupina pro NZDM vytvořila hierarchii volnočasových aktivit, tyto aktivity jsou seřazeny od nejčastěji preferovaných po nejméně realizované.“

v první řadě jde o jednoduché aktivity, zprostředkovanou aktivitu, kterou klient vykonává sám a dobrovolně. – nepř. Fotbálek, pinpong, šachy

druhém stupni aktivit vycházejí z individuálních potřeb klienta či klientů, pracovníci jsou zprostředkovateli, ale navíc mohou poradit nebo podpořit jejich realizaci.

na třetí stupeň, kterým jsou akce, které vymysleli sami klienti, pracovníci pouze pomáhají z realizací. Přístupy ke klientům

4. Přístupy k práci

4.1 Průtokový přístup

„Tento přístup se používá, když má klub široce vymezenou, nebo spíše ještě nevymezenou cílovou skupinu. Nebo ještě nemá klienty a shání je a chce se k nim dostat.Cílová skupina je tudíž těžko definovatelná, protože se klub snaží být dostupný pro většinu cílové populace. V klubu se tak vytváří určitá subkultura a větší míra anonymity, dále je častým problémem: Konflikty mezi subkulturami, hodně klientů málo času věnovat se všem,

4.2 Doprovázející přístup

„Tento přístup se zaměřuje naopak na velmi úzce vymezenou skupinu, tato skupina má jasné definiční znaky.“ tento přístup označuje jako průvodce, pracovník doprovází klienta, pomáhá mu s jeho problémy a vede ho z nich ven. Nabízí mu cestu. Cílová skupina má nastaveny jasné identifikační znaky, a tím je klient i celá cílová skupina velmi lehce identifikována, pracovník ví, kdo je přesně jeho klientem a ví, kdy a kde ho najít. „Významným rysem je, že se tento přístup opravdu úzce zaměřuje na svoji cílovou skupinu, kterou „doprovází“. Zajímá se o svou cílovou skupinu, pro kterou se snaží být přístupný, v co možná největší míře a počtu klientů, ale o ostatní se moc nezajímá a nesnaží se být dostupný pro všechny, protože to není prioritou tohoto přístupu.“

5. zdroje

BEDNÁŘOVÁ Zdena, PELECH Lubomír. Sociální práce na ulici. 1. vyd. Brno. DOPLNĚK 2000. ISBN 80-7239-048-1

BEDNÁŘOVÁ Zdena, PELECH Lubomír. Slabikář Sociální práce na ulici. 1. vyd. Brno. DOPLNĚK 2003. ISBN 80-7239-148-8

KLÍMA Petr, a spol. Kontaktní práce. 2. vydání Praha: Evropský sociální fond. 2008 ISBN: 978-80-254-4001-8

JEDLIČKA, Richard. Děti a mládež v obtížných životních situacích: nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajích profesí. 1. vyd. Praha: Themis, 2004, 478 s. ISBN 80-731-2038-0

Nízkoprahové programy pre deti a mládež: úvod do problematiky. 1. vyd. Bratislava: Nadácia mládeže Slovenska, 2005, 136 s. ISBN 978−80−254−4001−8

Nízkoprahové programy pre deti a mládež: úvod do problematiky. 1. vyd. Bratislava: Nadácia mládeže Slovenska, 2005, 136 s. ISBN 80-969-3480-5.

HERZOG, Aleš. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. In Komunitní spolupráce v ČR - Sborník z mezinárodní konference: Brno, 2003