Wikipedista:Triquelito/Pískoviště 2

Dějiny Ománu

Pravěk

Nejstarší nálezy v Ománu spadají do období pravěkého paleolitu. Objevené kamenné předměty, používané až před 125 000 lety, se nacházely v jeskyních na jihu země a ve vnitrozemí a připomínají dobové nálezy v Africe.

Starověk

Ománská země byla starověkými Sumery pojmenována zemí Magan.

Prosperitu země pozitivně ovlivňoval obchod. Ománci obchodovali se Sumery, díky obchodním cestám pojícím Asii se Středozemním mořem a měl tedy strategický význam. Vládu nad ním v průběhu let získala babylonská i asyrská říše. Naproti tomu Féničané v Ománu údajně založili město Súr, které měli využívat ke kontaktu s loděmi z Afriky a Indie.

Historie Ománu

Dobře umístěn pro obchod: od 6. století př. n. l.

Stejně jako Jemen na jihozápadě těžilo ománské území z příznivé pozice pro obchod na jižním okraji Arabského poloostrova. Odtud mohli obchodníci bez obtíží dlouhých plabeb cestovat do Persie na severu, Indie na východě a Afriky na jihu. Táhlé pobřeží při zálivu tvoří společně s Maskatem na výběžku cenné území.

Územní celky Maskat a Omán byly oba od 6. století př. n. l. do příchodu islámu o přibližně 1200 let později jak pod vládou Persie tak panovníků sousedního Jemenu. V 7. století n. l. přijal Omán novou víru stejně jako zbytek Arábie. Náboženskými vůdci se stali chalífové z Mediny.

Příchod islámu

Příchod islámu do Ománu nevztahují historici ke konkrétnímu datu. Jedním z prvních Ománců, který přijal islám, byl Mazin bin Ghaduba al-Tay. Ten následoval údajné zjevení a putoval za prorokem Mohammedem, aby se začal věnovat nové víře, jejímu dodržování a šíření. Vlivné obchodní cesty pojící Omán s jinými zeměmi byly nápomocny v prudkém islámském rozmachu po Mohammedově smrti.[1]

Od roku 661 do roku 750 byl Omán součástí Umajjovského chalífátu.[?] V letech 750 až 967 patřilo ománské území k Abbásovskému chalífátu s výjimkou let 931 až 934, kdy jej částečně ovládali Qarmatians. Buyids Ománcům vládli mezi lety 967 až 1053. Kirmanští Seldžukové pak od roku 1053 do roku 1154.[?] Odkud to koolwa je?

Islam reached Oman during the life time of Prophet Muhammad. The conversion of Omanis is usually ascribed to Amr ibn al-As, who visited the region by the middle of the eighth century AD.

Abbasids between 750-931, 932-933 and 934-967, Qarmatians between 931-932 and between 933-934, Buyids between 967-1053, Seljuks of Kirman between 1053-1154.

Nabhanovci (Nabahanovci, Bani Nabhan)

Nabhanovci byli vládnoucí dynastií v Ománu přibližně po dobu pěti staletí. Období jejich vlády se dělí na Ranou nabhanovskou éru (1154 — 1500) a Pozdní nabhanovskou éru (1500 — 1624). Nabhanovci čelili rebelujícím ománským kmenům, několika vpádům perských vojsk a příchodu a okupaci ze strany koloniální velmoci Portugalska. Panování dynastie Nabhanovců považovali někteří historici za období tyranie. Současní historici některá tato tvrzení odmítají a staví se k této historické periodě více neutrálně. Mimoto není nabhanovská éra historiky zcela zmapovaná.[?]

Dynastie Nabhanovců držela pod svou kontrolou zejména vnitrozemní oblasti, často však expandovala směrem k přímoří. V některých obdobích nabyly vzdorující ománské kmeny dostatečných sil, aby si udržely kontrolu nad pobřežními regiony. Nabhanovci měli mít údajně jisté vazby se sousedními národy v Perském zálivu, východní Afrikou a některými asijskými královstvími. Vazby s východní Afrikou byly obzvláště silné a podpořené vzájemným obchodem. Dobový básník al-Satali sílu africko-ománských vztahů potvrzuje. Ve východní Africe se postupem času začaly objevovat ománské osady a někteří Ománci zde našli útočiště po opuštění svých domovů z ekonomických, politických či jiných důvodů.[?]

Raná nabhanovská éra (1154 – 1500)

Raná nabhanovská éra začala roku 1154 smrtí imáma Džábira Mousa bin Abi al-Máli bin Mousa bin Nežáda. Co?

V roce 1216 napadl Omán hormuzský král Mahmúd bin Ahmed al-Kouchi a obsadil přístav Kalhat. Nechal poslat pro nabhanského vládce Abiho al-Máli Kahlan bin Nabhana a vyzval jej k výběru pozemkové daně od všech obyvatel. Vybrané peníze z daní měly být odvedeny Mahmúdovi. Abú al-Máli se snažil přesvědčit dobyvatele o chudobě obyvatelstva a odpuštění daně, leč neuspěšně. A jelikož Abú nekontroloval celé ománské území, byl Mahmúdem navržen na velitele výběrčí armády, která měla zaútočit na každého, kdo odmítl zaplatit. Mahmúd se setkal s ománskými beduínskými princi a obdaroval je dary a penězi výměnou za jejich podporu a výběr požadované daně. Když Mahmúd přicestoval do Dafáru, setkal se s místním odporem. Místní utrpěli velké ztráty a jejich domovy a obchody byly drancovány. Mahmúdova armáda se usadila poblíž dafárského pobřeží. Válečná kořist byla naloděna a společně s třetinou armády zamířila zpět do Kalhatu, kde se přeskupila. Mahmúd se vydal na zpáteční cestu po souši.

Ománský dobový básník al-Satali vyzdvihl dva panovníky své doby, a to Abú al-Arab Járub bin Omara a Sultána Thahel bin Omara. Mořeplavec a cestovatel Íbn Battúta při návštěvě Ománu ocenil způsoby tehdejšího vládce Abú Mohameda.[?]

Nabhanovci založili ve východní Africe království Bat (Batské království). Možné zásluhy na tomto aktu připadají Muzafaru bin Sulejmán bin Nabhanovi nebo jeho synovi Sulejmánovi bin Muzafarovi, během jehož vlády vzniklo v Ománu napětí mezi ním a imámy, což vyústilo v několik bitev. Na konci těchto konfliktů Nabhanovci obnovili svoji moc.[?]

Poslední vládcem této epochy byl Sulejmán bin Sulejmán bin Muzafar al-Nabhání, syn Sulejmána bin Muzafara, který se stal známým nejen jako vladař, ale rovněž jako básník. Sulejmán nakonec Omán opustil, neboť jej vypudil hormuzský šáh a uchýlil se do východoafrického království Bat, kde se oženil s dcerou místního krále Išaka. Zde se po čase stal panovníkem.[?]

Pozdní nabhanovská éra (1500 – 1624)

Pozdní nabhanovská éra začala rokem 1500 s nástupem imáma Mohameda bin Ismaela po Sulejmánovi bin Sulejmánovi. Nabhanovci nově museli čelit okupaci přímořských území ze strany Portugalska. Nabhanovská vláda nicméně přestála 16. století a skončila až roku 1624. Koncem nabhanovského období se Omán tříštil na menší státní útvary a celý region tak prožíval politickou nestabilitu.

Portugalská kolonizace

Začátkem 16. století se dostaly některé ománské přímořské regiony s městy pod nadvládu Portugalců. Ti vystavěli pevnosti a začali s výběrem cla od okolo plujících lodí. Nechali místní vládce dál vládnout, ti ale Evropanům za toto privilegium museli platit.

Příchod islámu do Ománu, portugalská éra a vyhnání Peršanů

V 16. století vpadli do Ománu Portugalci, kteří soupeřili s ostatními Evropany o kontrolu nad Indickým oceánem. Okupace trvala přibližně 150 let. Roku 1650 vyhnal Sultan al-Yarubi Portugalce nadobro ze země. Tento rok se považuje za počátek ománské nezávislosti. Ománu začala panovat dynastie Ya'aruba, jež se zasadila o renesanci země a nechala postavit mnoho tvrzí a pevností, z nichž mnohé dodnes stojí.

V roce 1718 vypukla po smrti imáma Sultana bin Saifa II občanská válka kvůli následovnictví a skončila po 18 letech. Během války se utvořily dvě protistrany. Jedni podporovali Saifa bin Sultana, v té době mladého chlapce, a druzí Muhanna bin Sultana.

V roce 1719 se Muhanna vetřel do Rustakské pevnosti. Zde byl ustanoven imámem a po dobu své vlády nebyl oblíbeným panovníkem. Jeho vláda skončila po pouhém roce, když byl poražen a zabit Ya'arubem bin Bal'arabem. Ten ustanovil novým panovníkem - imámem - mladého Saifa bin Sultana. Sám sobě svěřil roli Saifova dozorujícího pobočníka. Ya'arub zneužíval své pozice a dopustil, aby Bal'arab bin Nasir převzal roku 1723 kontrolu nad Saifovým bohatstvím.

V roce 1738 se střetla perská a arabská vojska v bitvě při městě Bahla. Arabské síly podlehly a imám Saif uprchl do Buraimi, odkud pokračoval ve svých záměrech střetnout se znovu s Peršany a svrhnout je. Nepokoje napříč obyvatelstvem umožnili perským vojákům dobýt Maskat. Ománci začali sympatizovat s možným novým imámem Sultanem bin Murshidem. Perská vojska dále zacílila na město Suhár, ale byla poražena místním vládcem Ahmadem bin Saidem. Ahmad Peršany svrhl a vyhnal ze země.

al-Járubovci

Járubovská dynastie zřídila svou vládu v Ománu roku 1624 a nahradila dynastii Nabhanovců.

Téhož roku se objevil první járubovský imám Násir bin Muršíd. Zemi zmítaly občanské války. Násir plánoval sjednotit ománské arabské kmeny dosud neseznámené s konceptem jednotného státu s centrální vládou. Zpočátku operoval v regionu al-Rustak v srdci járubovského imámátu. Postavil se do čela svých následovníků a zaútočil na Rustakskou pevnost svého bratrance, aby ji po krátkém obléhání dobyl. Na obsazených územích prosazoval politiku stavby pevností. Jím dobyté město Nazvá za jeho panování nabylo na významu. Mnohé kmeny si uvědomovaly Násirovu sílu a slíbily věrnost. Když bylo dokončeno sjednocení ománského imámátu, rozhodl se Násir vyhnat portugalské okupanty. Vědom si síly Portugalců na moři, útočil zásadně pozemně, pracoval nicméně na budování flotily.

Násir zaútočil spolu se svým bratrancem Sultánem bin Saífem na města Súr a Kurajat. Rozdíl mezi ománským a portugalským vojskem byl zprvu znatelný, postupem času se ale zmenšoval. Imámův útok na Maskat a odvrácení obléhání Suháru v téže době i přes nikterak přesvědčivý výsledek vyvolali zmatek v nepřátelských řadách. Ománci dále zaútočili i na další portugalské tvrze. Suhár byl dobyt roku 1643. Od Britů Ománci získali lepší lodě, střelivo a střelný prach, a to vedlo k dalšímu zesílení náporu. Množství dodávaných britských prostředků převyšovalo portugalské zdroje.

Obsazení Zanzibaru

Ke konci 17. století dobývala ománská vojska imáma Saífa bin Sultána východní africké pobřeží. Vojska čelila překážce v podobě pevnosti Fort Jesus, kterou obývali vojáci Portugalska. Obléhání pevnosti skončilo po dvou letech Saífovým vítězstvím roku 1698. Ománci vypudili Portugalce z přímořských oblastí severně od Mozambiku včetně Zanzibaru. Právě Zanzibar se stal významnou částí ománské říše, neboť byl důležitým trhem s otroky východní Afriky.

V roce 1837 se Saíd bin Sultán rozhodl přesunout vládu do Zanzibaru. Nechal vybudovat paláce a zahrady a pozvedl místní ekonomiku obchodem s kořením, cukrem a indigem. Na druhou stranu ztratil zisky z trhu s otroky díky úspěšné snaze Britů uzavřít tento trh.

Spojení Zanzibaru s Ománem se narušilo po smrti Saída v roce 1856. S pomocí britské diplomacie byly vyřešeny spory mezi jeho dvěma syny. Zatímco syn Madžid zdědil Zanzibar a mnoho východoafrických regionů, Thuvajni získal Maskat a Omán.

al-Busaidi

Dynastie al-Busaidi vládne Ománu do současnosti. Vládu si zajistila dědičným titulem sultána.

Vláda Ahmeda bin Saída

Prvním ománským panovníkem této dynastie byl Ahmed bin Saíd zvolený imámem v letech 1741 až 1744. Právě v roce 1744 byli Ahmedem ze země vyhnáni Peršané, nicméně ománsko-perské konflikty přetrvaly. Nepokoje vzbuzovali také potomci dříve vládnoucích Járubovců a též někteří kmenoví vůdci. Omán za Ahmeda navázal vztahy s arabskými kmeny na jihu Persie, východní Afrikou a Indií. Mogulský vládce Indie, Šáh Alam, poskytl Ahmedovi podporu v boji s piráty na moři mezi oběma zeměmi. Vztahy mezi Busaidi a Moguly se poté i nadále rozvíjeli. Ománský obchod prosperoval, a to díky stabilním přístavům, jako byl Maskat, pro zahraniční mořeplavce.

Když perský vládce Karim Chán vyzval Ahmeda bin Saída platit daň z hlavy, Ahmed odmítl, neboť považoval Omán za nezávislý na Persii. Hrozba nového perského útoku přiměla Ahmeda spojit se s Osmany, nepřátely Persie. Spojenectví Ománu a Osmanské říše upevnilo neúspěšné perské obléhání Basry, na čemž se Ahmed podílel.

Soupeření Francouzů a Britů probíhalo i nedaleko ománských břehů. Oba státy chtěly včlenit Omán do své sféry vlivu. Jejich boje vyústily v několik ománských útoků na francouzské lodě, které pluly v ománských vodách.

Vláda Saída bin Ahmeda

V roce 1775 začal panovat syn Ahmeda bin Saída, Saíd bin Ahmed.

V roce 1798 se Omán stal britským protektorátem. Pomoc Britů byla potřeba koncem 19. století v boji proti imámům.

[2]

20. století

Na začátku 20. století se sultánem kontrolované pobřežní území Ománu potýkalo s problémy způsobenými ibadíjovskými povstalci ve vnitrozemí. Povstalci totiž uznávali jako svého vládce imáma a nikoliv sultána. Síbská smlouva urovnala konflikt tím, že zajistila vnitrozemnímu imamátu, jehož hlavním městem byla Nizva, samosprávu.

Konflikty po odmlce pokračovaly od roku 1954. Sultán usiloval za pomoci Britů o podmanění imamátu, který se bránil po dobu pěti let. V roce 1959 dobyl sultán imamát a Síbská smlouva byla zrušena. Imám uprchl do sousední Saúdské Arábie, kde získal podporu Saudů a dalších arabských vládnoucích dynastií.

Současnost (21. století)

Zásadní změna nastává ve volebním právu. Sultán Kabús bin Saíd se v roce 2002 zasazuje o jeho rozšíření na všechny Ománce starší 21 let. Do té doby směli volit pouze kmenoví vůdci, obchodníci a inteligence. Následující rok 2003 se konají první volby do poradního shromáždění Madžlis al-Šura. V roce 2004 je sultánem jmenována první žena do ministerského úřadu.

Počátkem roku 2005 zatýká policie okolo stovky podezřelých islamistů a k tomu usvědčuje 31 lidí z pokusu o vládní převrat. Téhož roku je jim prominuto.

V roce 2007 zasahuje zemi cyklon Gonu, způsobuje smrt více jak 50 lidí a narušuje ropnou produkci. Podobně silný cyklon se v regionu nevyskytl po několik desítek let.

V roce 2011 se někteří protestující Ománci dožadují reforem a nových pracovních míst, na což sultán Kabús odpovídá příslibem změn včetně větších práv pro poradní shromáždění. Protesty v dalších arabských zemích, Arabské jaro, inspirují i zdejší nepokoje. Jedinou obětí se stává demonstrující zastřelený ománskou policií. Dalšího roku začínají soudní procesy s aktivisty kritizující režim prostřednictvím internetu. Šesti osobám uděluje soud pokuty a posílá je do vězení na dobu v rozmezí 1-2 let.

Odkazy

• [3]
• [4]
• [5]

Reference

---

---

Sulejmán bin Mudhafar (panovník) - omanet, mofa

Sulejmán bin Mudhafar se dostal do konfliktu s imámy, ale po několika bitvách obnovili Nabhanovci svou moc.

_{Abi Muhammad (panovník) - mofa}

setkání s Batútou

Sultan Thahel bin Omar (panovník) - mofa

zmíněn Al Satalim

Abi Al Arab Yaarub bin Omar (panovník) - mofa

zmíněn Al Satalim

Džábir Moussa bin Abi al-Máli bin Moussa bin Nežád (panovník)

Abi al-Máli Kahlan bin Nabhan (panovník)

Falah bin Mohsin

Ahmed bin Saíd byl ománský panovník – imám – dynastie al-Busaidi. Jeho vláda začala v rozmezí let 1741 až 1744, kdy byl zvolen imámem, a skončila jeho smrtí roku 1775. Imámem se poté stal jeho syn Saíd bin Ahmed.

Ahmed pocházel z arabského kmene, jehož členové se živili jako obchodníci a ani Ahmed nebyl výjimkou. V době vlády Járubovců byl správcem ve městě Suhár. V letech 1741 až 1744 byl zvolen imámem, čemuž napomohl odstraněním svého konkurenta Balaraba bin Humajra. Od začátku své vlády usiloval o jednotnost země, kterou ohrožovala občanská válka. Ta byla způsobena jednak Járubovci, kteří v Ománu ztratili svou moc, a jednak povstáním některých arabských kmenů zejména v ománském regionu A’Dhahira. Manželskými svazky Busaidiů se znepřátelenými kmeny částečně potlačil nepokoje.

Ahmed se zasadil o navázání vztahů s arabskými kmeny v jižní Persii a regionu Khouzistan