Wikipedista:Reumann

Jáhen Mgr. Pavel Reumann je novou tváří v naší farnosti jen zdánlivě. Oficiálně sice působí v našem kostele teprve pár měsíců, ale pamětníci jej znají už z dob dávných. Ačkoliv tu nebyl a přišel až nyní, jako by byl u nás odjakživa..!? Raději jsem ho poprosil, aby nám tu záhadu objasnil a sám řekl, jak to tedy vlastně bylo... Jakou cestou jste přišel až k nám do farnosti jako jáhen? Jsem jedináček a můj tatínek a maminka byli věřící římští katolíci. Jaksi "živější" byl tatínek, takže jsem měl mužský vzor víry. Rozhodnutí k jáhenství přišlo v dospělosti, po vojně, kdy jsem hledal svůj duchovní řád, byl jsem chvíli i v noviciátu u salesiánů, ale to už jsem věděl, že chci být trvalým jáhnem a šel jsem studovat (vzděláním jsem elektrotechnik a mám maturitu na výstavbu, konstrukci a slévání kovů). Prožil jsem pak čtyřletou přípravu, která se studiem souvisí, takže byl relativně dlouhý čas, možná 12 let mezi rozhodnutím a svěcením, dlouhý čas k ověření povolání. Se strašnickou farností jsem byl od mala spjat (pater Klener mě učil jako kluka náboženství a po dostavbě strašnického kostela jsem zde začal učit náboženství já), ale mou domácí farností byla hostivařská farnost, kde jsem vyrůstal od svých dvanácti let. Tehdejší farář, pater Wolf, byl totiž dobrým kamarádem mého tatínka. Zde také přišlo jáhenské povolání, tedy nejen moje.... Je tam totiž ještě další jáhen, Pepa Bernard. A když jsou ve farnosti dva jáhnové, tak je jich už hodně. Já celou dobu stejně bydlím na území strašnické farnosti a člověk má jednou za život přeci udělat nějakou podstatnou změnu, :-) a i když toto rozhodně nebyly hlavní důvody, ocitl jsem se zde jednoho dne oficiálně. Kolik vám bylo let v době svěcení? Jaké je vaše rodinné zázemí? Svěcen jsem byl před čtyřmi roky, 19. června 2004, bylo mi 37 let. Byl jsem tehdy věkem a služebně nejmladší jáhen. V Praze je v tuto chvíli 25 trvalých jáhnů a v pražské arcidiecézi jsem věkem myslím druhý nejmladší. S rodinou bydlíme tady ve Strašnicích v takovém běžném činžáku, a jsme: táta, máma, dvě děti a kočka. S manželkou, která je mi oporou, to se říká formálně, ale já to myslím doopravdy, jsme spolu 17 let. Nic bych bez její podpory a hlavně spoluúčasti nemohl dělat, ona to nejen trpí, ale i aktivně podporuje... :-) Máme dva kluky, Dominika a Františka, Dominikovi je čtrnáct let a chodí na křesťanské gymnázium, kde vyučuji. A říkal mi: "Tatínku, víš, kdybys mě měl učit, tak ty bys mně určitě nenadržoval, ty bys mi poddržoval!" Syn František chodí do základní školy. Oba kluci mají rádi vodu. Dominik už šest let chodí na vodní pólo, teď má dokonce šanci dostat se do reprezentace juniorů, tak má co dělat. František skáče do vody na Slávii. A jinak jsou to oba veselí hoši a dělají vylomeniny jako správní kluci. Jste salesián... S mojí paní patříme k tzv. salesiánským spolupracovníkům nějakých 7, 8 let. Jsme tam lidé různých profesí a asi pět z našeho místního společenství pracuje s mládeží. Většinou se salesiánští spolupracovníci scházejí k duchovnímu programu podle místa bydliště. Ve skupině, ke které patříme my, jsme zjistili, že všichni bydlíme shodou okolností blízko Botiče, a tak jsme si dali název sdružení Botič. V České republice je asi 500 podobných salesiánských spolupracovníků po celém území Čech a Moravy. Máte tolik práce, různých činností a povinností, jak si dokážete zorganizovat svůj všední den, aby se na nic důležitého nezapomnělo? No, asi to bude v tom, že nedělám všechny činnosti tak kvalitně, jak by si zasloužily... :-) Mám geniální program plánování v počítači, tam mám jednotlivé aktivity a schůzky. Učím na gymnáziu a na střední odborné škole (kde jsou dva směry – chemická farmaceutická výroba a strojní a elektrotechnická) základy společenských věd, elektrotechniku, aplikovanou elektrotechniku, elektrická měření, a další věci, které jsem dřív dělal v praxi. Díky tomu, že práce ve školství je od – do, tak si můžu sestavit program dne. Time management vcelku zvládám. Vyučujete na gymnáziu, jakou máte zkušenost s dnešní mládeží? Teď musím hlásat do všech stran, že dnešní mládež je lepší než jsme byli my, čili mládež 70. let. Protože to, co se o nich mediálně traduje (např. že kouří marjánu) je možná pravda, ale to procento je velmi malé, jeden ze třídy. A naopak většina dětí je lepších, normálnějších, příjemnějších a jsou méně zatíženi špatnými vlivy než byla třeba generace 60. let. Takže – jsou dobří! Jak často se modlíte a jak doporučíte modlení nám laikům? Já nemám moc rád slovo laik, protože má dvojí význam, běžně to znamená něco jiného než v církevním prostředí. Církevní prostředí chápe laika jako člověka nesvěceného, zatímco úzus českého jazyka říká, že laik je amatér, který je neschopen ničeho. Čili myslím, že to není šťastné hlavně z jazykového hlediska. Jako jáhen mám povinnost modlit se breviář – ranní chvály, večerní chvály a kompletář. Nedovolil bych si něco o modlitbě někomu doporučovat. Ale slyšel jsem kdysi jedno moudré slovo, které platí myslím pro nás pro všechny: O modlitbě se nemá teoretizovat, ale má se s ní prostě začít. Máte oblíbeného světce? Mám dva světce. Pro studium mám Jeana Maria Vianneye, o něm se ví, že byl intelektu trošku slabšího... jemu dělal problém jazyk latinský, a mně také. A právě on mě provedl studiem, touto těžkou zkouškou. A na opačné straně jako vzor radosti stojí svatý Filip Neri, který svou víru prožíval s radostí, byl to vlastně "nepřetržitý mejdan", chodili a hráli, radostně se modlili. Dokonce se traduje, že svatý Filip Neri měl v sakristii psy a hrál si s nimi přede mší svatou. No a nesmím zapomenout na jednoho světce, protože jsem salesián ve světě, tak samozřejmě sv. Jan Bosko. Zatím jsme nemluvili o vaší advokátní službě, jste advokát církevního soudu. Co si pod tím máme představovat? Tady si udělám určitou reklamu: začnu tím, že je to právní služba zdarma! Interdiecézní církevní soud sídlí na Hradčanech vedle katedrály, je to instituce, která umožňuje, vyjma různých jiných právních věcí, aby lidé, kteří jsou zavázáni bývalým manželstvím a nemohou přistupovat ke svátosti oltářní, potažmo tedy ke svátosti smíření, našli legální cestu, jak přezkoumat svou situaci, aby společně s církví hledali řešení. Takových lidí je mezi námi hodně a někteří jakoby se uzavřeli, protože si řekli: "církev neumožňuje žádné řešení, protože církevní rozvod neexistuje". Rozvod sice církev skutečně neumožňuje, ale existuje možnost přezkoumání té smlouvy a tedy je možné vyhlášení její nulity. Bylo by dobře, aby to lidé věděli. A pokud jsou v takové situaci, mohou se obrátit na mě nebo na některého ze 17 advokátů interdiecézního soudu, kteří jsou uvedeni na internetu. Každý z nich má co dělat, tak si představte, kolik případů to je... Jsem pět let advokátem, uzavřených případů jsem měl asi 25 až 30 (nepočítám to přesně), a jestliže předpokládám, že ostatní jich mají podobně, tak to znásobte. A to nemluvím o případech, které jsou v projednávání. Docela vysoké číslo. Interdiecézní soud pražský funguje velmi dobře, a asi tak do dvou let bývá případ ukončen. Soud může samozřejmě řešit i jiné případy, ale drtivá většina se týká manželství. Čtete rád a jaké knížky čtete? Čtu málo, jsem člověk médií, internet, televize, rádio. Nejsem dobrý čtenář. Ale dostal jsem se k některým knížkám, našel jsem "Z Boží kanceláře", svazeček, velmi příjemná knížka. A další, "Murphyho zákony v církvi", to se mi taky líbilo. Je to moje krevní skupina. Tak to jsou teď moje poslední dvě knížky. Kdo nebo co vám v poslední době působí radost? Radost skutečně v poslední době mám – v Americe se má takhle odpovídat na každou otázku, že... :-) ale tentokrát je to pravda, díky Bohu. Myslím, že mi v první řadě dělají radost moji synové, moje žena, děti ve škole a lidé, které potkávám tady ve farnosti. Radost mám z každého setkání, kdy člověk vidí dobro, lásku, pohodu v lidech. A radost se pak umocní, když je přidružena víra, náboženský pohled člověka. Schválně říkám tohle pořadí, protože často je to opačně. Prezentujeme svou víru, ale potom ta radost, která by měla dotvrdit, že s Hospodinem nějakým způsobem kamarádíme, ta tam nebývá. Proto mám radost z lidí pozitivních. Kdo nebo co vás v poslední době trápí? Takovou bolestí je, že mám volit mezi mnoha dobrými věcmi, a některé dobré aktivity musím škrtnout. Pořadí mám totiž jasné: na prvním místě je Bůh, na druhém rodina, na třetím je moje povolání duchovní a pracovní a potom jsou všechny dobré aktivity. A ty často škrtám... Jaké sporty provozujete? Sportování je na vás vidět... Ano, když někdy něco nahrazuji třeba squashem nebo fotbalem, tak proto, abych "při zdravém rozumu zůstati ráčil". Ve střední odborné škole hraji s kluky fotbal a s kamarády pak mou nejoblíbenější hru squash, umožňuje mi "vyčistit si hlavu". Jak se vám líbí u nás ve farnosti? Začal jsem tady působit 1. dubna. Mám takový program, aby se mi tady líbilo, chci vlastně všechny, kdo jsou tady, postupně poznat, mít příležitost kontaktu s nimi. Abych potom za čas mohl upřímně prohlásit: mně se tady líbí, protože lidi znám, protože jsou to mí přátelé, protože jsme něco spolu prožili. Chci dobře poznat, co se mi tady líbí. Jsem tu rád, to je správná odpověď, a líbení...? Na tom zatím pracuji.