Wikipedista:Katulenka/Pískoviště

Znakový jazyk

Znakový jazyk, je nezávislý plnohodnotný dorozumívací systém (např. český), ale bez přímé návaznosti na mluvený jazyk, jako je čeština. Stejně jako je tomu u mluvených jazyků, tak i znakové jazyky jsou navázány na určitou oblast. Znakový jazyk tedy není univerzální a existuje mnoho navzájem bližších nebo vzdálenějších znakových jazyků. Obecně vzato každý mluvený má vedle sebe ještě jazyk znakový, pokud v místě, kde se hovoří tímto mluveným jazykem, existuje komunita neslyšících. Znakové jazyky jsou izolovány stejně jako mluvené jazyky geografickými a kulturními hranicemi. Přesto nejsou tyto znakové jazyky závislé na jazycích mluvených. Proto se můžeme setkat s označením národní znakový jazyk, který spíše odpovídá oblasti, kde se daný znakový jazyk používá. Např.

• Český znakový jazyk (ČZJ),
• Americký znakový jazyk (ASL)
• Australský znakový jazyk (auslan)
• Britský znakový jazyk (BSL)
• Německý znakový jazyk (DGS) a další.

Mýtus o jednotnosti a univerzálnosti znakového jazyka je mezi širokou veřejností stále hojně rozšířen navzdory výzkumům, které započaly již v 60. letech minulého století v USA a které přinesly poznatky právě o přirozenosti a plnohodnotnosti znakových jazyků, jejich rozdílných, ale i podobných gramatických rysů.

Hlavními rozdíly mezi mluvenými a znakovými jazyky

Odlišná povaha

Zatímco jazyky mluvené mají povahu audio-orální (slyším a produkuji zvuk), znakové jazyky jsou vizuálně-motorické (vidím a dorozumívám se pohyby, tvary a pozicemi rukou, obličeje a horní části těla).

Prostorovost

Znakové jazyky existují v 3D prostoru . Ten poskytuje např. možnost rozvržení subjektů v prostoru (ať už přímých nebo nepřímých účastníků komunikace), také je základem soudržnosti textu. Pomocí prostoru lze také vyjádřit gramatické kategorie jako jsou např. číslo nebo čas. Slouží i např. k ohýbání sloves, střídání rolí atd.

Simultánnost

Pro mluvené jazyky je typické skládat jeho jednotky (např. písmena nebo slova) za sebe, uspořádání je tedy lineární (nelze vyslovit dvě hlásky nebo dvě slova zároveň). Ve znakových jazycích můžeme také některé jednotky vnímat lineárně (např. jednotlivé znaky ve výpovědi), ale některé můžeme vnímat i simultánně (jednotlivé části znaku). Znakový jazyk má také dva nosiče významu

a) manuální (významy jsou neseny tvary, pohyby a pozicemi rukou)

b) nemanuální (významy jsou neseny mimikou, pozicemi hlavy a trupu)

Samotné znaky lze rozdělit na části (aspekty), které jsou produkovány současně, simultánně (vrší se na sebe). Jedná se o tvar ruky, místo orientace a pohyb ruky. Později v 70. letech se začalo uvažovat o přidání dalších parametrů, kontaktu a orientaci dlaní a prstů (jejich postavení vůči tělu).

Ikoničnost

Forma se podobá významu. V mluvených jazycích můžeme také naleznout příklady ikoničnosti (v češtině např. žbluňk nebo kokodák- založena na zvukové podobnosti nebo vééélikananásný odkazující na rozměrnost atd). V mluvených jazycích obecně ale nelze ikonicky 'popsat' pohyb nebo tvar objektu.

Součástí znakových jazyků bývají znaky, jejichž forma je vizuálně motivována konkrétními skutečnostmi, tzn. že znaky nějakým způsobem ,kopírují' tvary, pohyby, umístění, činnosti atd. vycházejíc ze světa, kterým jsou uživatelé konkrétních znakových jazyků obklopeni, a se kterým mají zkušenost. Význam těchto znaků je tudíž velmi dobře odvoditelný i pro někoho, kdo znakový jazyk nezná.

Právě vizuální podoba a existence v prostoru znakovým jazykům dovoluje vytvářet vizuálně motivovaná vyjádření.

Absence psané podoby

Přestože znakové jazyky nemají psanou podobu, objevují se snahy jednotlivé znaky nějak zachytit. V dřívějších dobách se jednalo pouze o popis slovní, který ale nebyl unifikován, proto byl srozumitelný často jen autorovi. Až počátek výzkumu znakových jazyků W. Stokoem v 60. letech minulého století v USA, který přinesl poznatky, že znak se právě na rozdíl od gesta dá rozložit na jednotlivé komponenty (aspekty, parametry), přinesl možnost zapisovat znaky pomocí symbolů pro jednotlivé části znaku. Vznikl tak první notační systém pro americký znakový jazyk. Pro potřeby českého znakového jazyka byl Stokoeho notační systém (SNS-Stokoe's Notation System) modifikován prof. Macurovou v roce 1996.

Mezinárodní znakový systém (MZS)

Je vizuálně-motorický komunikační systém, který se používal v různých formách nejspíš již od počátku 19. stol na mezinárodních akcích neslyšících. Vznikl přirozeně v rámci evropské komunity neslyšících. Neustále se vyvíjí při vzájemném kontaktu neslyšících z různých zemí.

V roce 1951 se na prvním Světovém kongresu neslyšících mluvilo o případném sjednocení znakových jazyků, protože pro akci takového rozsahu by bylo potřeba stovek tlumočníků. V 60. letech 20. století započaly ve Spojených státech první výzkumy znakových jazyků, které zjistily jejich nekonvenčnost a nezávislost. A právě reakcí na tyto výzkumy byly snahy o vytvoření mezinárodního znakového jazyka, což se do určité míry povedlo v 70. letech po uznání přirozenosti znakových jazyků. Byly zde snahy o vytvoření slovníků a konvencionalizování nově vzniklého systému. Tyto snahy se však ukázaly jako zbytečné, protože MZS je kontaktový jazyk, který se vytváří pokaždé, kdy se potkají dva nebo více uživatelů jiných znakových jazyků. MZS se přizpůsobuje konkrétním lidem, dochází v něm k výpůjčkám znaků z různých národních znakových jazyků, také využívá jakýchsi nepsaných, ale přirozených strukturních pravidel, která jsou společná všem znakovým jazykům.

Mezinárodní znakový systém se v současnosti používá na mezinárodních akcích neslyšících jako je Deaflympiáda, kongres Světové federace neslyšících (World Federation of the Deaf, WFD), atd., kde jsou účastníky mluvčí několika národních znakových jazyků.

Znakovaný jazyk

Znakovaný jazyk, např. znakovaná čeština je umělý jazykový systém, který byl vytvořen slyšícími pro lepší dorozumění s neslyšícími. Má strukturu a skladbu mluvené češtiny, využívá také její gramatickou strukturu. V případě znakované češtiny jsou k českým mluveným slovům současně přiřazovány znaky vypůjčené z českého znakového jazyka nebo znaky nově vytvořené (například předložky nebo spojky). Z každého jazyka s tedy bere něco. Není to tedy plnohodnotný jazyk a při vzdělávání neslyšících je nutné striktně od sebe odlišovat jazyk mluvený a znakový.

Nevhodné termíny

V minulosti se pro označování znakového jazyka hojně používal termín znaková řeč, setkat se ale můžeme i s pojmy jako pantomima, posunková řeč, nebo dokonce posunčina. Všechna zmíněná označení jsou nevhodná a nepoužívají se.

Literatura

Více k výzkumu znakových jazyků

Macurová, A.: Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí, Česká komora tlumočníků znakového jazyka, Praha 2008.

Více k přirozenosti znakových jazyků

Fulka, J.: Když ruce mluví. Gesto a znakový jazyk v dějinách západního myšlení. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2017.

Jackendoff, R. Patterns in the Mind. Language and Human Nature. New York (etc.), 1993.

Macurová, A. Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky). Slovo a slovesnost. 55, 1994, str. 121-132.

Více o notaci

Okrouhlíková, L. Notace znakových jazyků. Karolinum, 2015.

Více k ikoničnosti

Fischer, S. D.: More Than Just Handwaving: The Mutual Contributions of Sign languageand linguistics. In: Emmorey, k. –Lane, H. (eds.): The Signs of Language Revisited: An Anthology to Honor Ursula Bellugi and Edward Klima. Mahvah, New Jersey, 2000, s. 195–213.

Taub, S. F.: Language from the Body. Iconicity and Metaphor in American Sign Language. Cambridge, New York 2001.