Wikipedista:Dani7076/Pískoviště

Veřejné finance v Česku

Veřejné finance se zabývají úlohou vlády v ekonomice.(1) Jedná se o odvětví ekonomie, které posuzuje vládní příjmy a vládní výdeje veřejných orgánů a úpravu jednoho nebo druhého tak, aby se dosáhlo žádoucích efektů a zabránilo se efektům nežádoucím. Je to odvětví ekonomie , které posuzuje vládní příjmy a vládní výdaje orgánů veřejné moci a přizpůsobení jednoho či druhého k dosažení žádoucích efektů a zamezení nežádoucích.(2) U veřejných financí platí odlišné principy než v rámci běžných soukromých vztahů (obchodní, úvěrové a pojistné). Jedná se o:(3)

• nenávratnost
• nedobrovolnost
• neekvivalence.

V rámci veřejných financí neplatí princip návratnosti čili "něco za něco". Nevzniká plátci žádný právní nárok na to, že by obdržel zpátky adekvátní objem veřejných statků. To stejné platí u principu dobrovolnosti, kdy se v okamžiku realizace kontraktu obě strany domnívají že je pro ně kontrakt výhodný. U principu veřejných financí toto neplatí. Princip neekvivalence je založen na tom, že každý jedinec neobdrží to stejné, co ztratil. U principu návratnosti a ekvivalence je jistě nutná donucovací pravomoc státu. V České republice je možné tyto principy vynutit pomocí zákonů.(4)

Ekonom Jonathan Gruber vytvořil rámec pro hodnocení oblasti veřejných financí.(5) Gruber navrhuje, aby se o veřejných financích uvažovalo ve smyslu čtyř hlavních otázek:

1. Kdy by měla vláda zasahovat do ekonomiky? Na to existují dvě hlavní motivace pro vládní zásahy: selhání trhu a přerozdělování příjmů a bohatství.(5)
2. Jak by vláda měla zasahovat? Jakmile je učiněno rozhodnutí o intervenci, musí vláda zvolit konkrétní nástroj nebo zvolenou politiku k provedení intervence (například veřejné zásobování, zdanění nebo dotace).(5)
3. Jaký dopad na ekonomické výsledky mají tyto zásahy? Otázka k empirickému posouzení přímých a nepřímých účinků konkrétních vládních zásahů.(5)
4. Proč se vlády rozhodují zasahovat takovým způsobem, jakým zasahují? Tato otázka je ústředním tématem studia politické ekonomie, která teoretizuje, jak vlády vytvářejí veřejnou politiku.(5)

Funkce veřejných financí[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji uváděnými argumenty pro existenci veřejného financování a participaci státu je existence tržních selhání. Z toho se vyvozují základní fiskální funkce státu - alokační, redistribuční a stabilizační. (4)

Alokační funkce[editovat | editovat zdroj]

Funkce alokační má za úkol prostřednictvím systému veřejných financí zlepšit efektivitu tržní alokace zdrojů. Odůvodnění potřeby této funkce vychází z faktu, že tržní systém v případech, kdy je nějakým způsobem deformována tržní cena, nedovede zajistit efektivní alokaci zdrojů. Existuje celá řada příčin deformace tržní ceny a tím pádem i neefektivní alokace zdrojů. Normativní teorie se zaměřuje především na problémy veřejných statků, externalit, nedokonalé konkurence a asymetrických informací. V této roli se tedy stát prostřednictvím systému veřejných financí snaží zvýšit efektivitu alokace existujících společenských zdrojů v uvedených případech. To může provést jak prostřednictvím výdajových opatření (například přímým poskytováním nebo dotacemi produkce veřejných statků) tak i na straně příjmů (například vhodnou daňovou politikou).

Redistribuční funkce[editovat | editovat zdroj]

Redistribuční funkce souvisí s úpravami v rozdělování bohatství v souladu s tím, co společnost považuje za spravedlivé. Tato role je občas nazývána distribuční a jindy redistribuční. Když hovoříme o termínu „distribuční“, jedná se pouze o rozdělování zdrojů z veřejných rozpočtů (výdaje). Co se týče termínu „redistribuční“, zahrnuje nejen distribuci výdajů z veřejných rozpočtů, ale i způsob, jakým jsou daně vybírány jako příjmy veřejných rozpočtů.

Redistribuční funkce veřejných financí se zaměřuje na otázku rozdělování resp. přerozdělování příjmů ve společnosti. Tato přerozdělování se týkají jak příjmové, tak výdajové strany veřejných rozpočtů. Redistribuční funkce představuje jakýsi nadstavbový prvek rozdělování příjmů ve společnosti, který intervenuje v tržním procesu.

Rozdělování příjmů nebo bohatství ve společnosti za tržních podmínek (při absenci zásahů v podobě redistribuční funkce) závisí na: rozložení výrobních faktorů ve státě, na výdělkových schopnostech jednotlivců, na rozložení nahromaděného a zděděného bohatství atd. Takovéto rozložení může, ale nemusí být v souladu s tím, co společnost považuje za spravedlivé.

Stabilizační funkce[editovat | editovat zdroj]

Funkce stabilizační představuje klíčový mechanismus, jehož účelem je utlumit fluktuace míry ekonomické aktivity, jež vznikají v důsledku hospodářského cyklu. Tato stabilizační role má za úkol minimalizovat negativní dopady recese a případně předcházet přehřátí ekonomiky. Pro dosažení těchto cílů se aktivně využívá systém veřejných financí v rámci fiskální politiky, která se stává neodmyslitelnou součástí celkové hospodářské politiky státu.

V situaci recese, charakterizované poklesem ekonomické aktivity a nejistotou na trhu, přijímá vláda opatření směřující k oživení ekonomiky. Tento proces, známý jako fiskální expanze, může zahrnovat například zvýšené veřejné investice, snížení daní nebo zvýšení výdajů. Cílem je podporovat poptávku a stimulovat ekonomický růst.

Naopak v době, kdy hrozí přehřátí ekonomiky, tj. období vzestupného cyklu s přebytkem poptávky a možným tlakem na inflaci, se uplatňuje fiskální restrikce. Vláda v této fázi přijímá opatření k omezování veřejných výdajů, zvyšování daní nebo jiné kroky směřující k udržení ekonomiky v udržitelných mezích a prevenci nadměrné inflace.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Public finance na anglické Wikipedi

1. GRUBER, Jonathan. Public finance and public policy. New York, NY: Worth, 2005. 718 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7167-8655-9
2. ↑ JAIN, P.C. The Economics of Public Finance. [s.l.]: [s.n.]
3. ↑ HAMERNÍKOVÁ, Bojka; MAAYTOVÁ, Alena. Veřejné finance. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010. ISBN 978-80-7357-497-0.
4. ↑ Skočit nahoru k:a b PROVAZNÍKOVÁ, Romana; SOBOTKA, Martin. Veřejné finance II. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2013. ISBN 978-80-7395-731-5. S. 8.
5. ↑ Skočit nahoru k:a b c d e GRUBER, Jonathan. Public Finance and Public Policy. 3. vyd. [s.l.]: Worth Publishers, 2010.