Přeskočit na obsah

Země Koruny české za vlády prvních Habsburků: Porovnání verzí

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnání
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
státní zřízení
značka: nové přesměrování
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
{{Přejmenovat|Země Koruny české za vlády Habsburků}}
#REDIRECT [[Země Koruny české za vlády Ferdinanda I.]]
{{Infobox - zaniklý stát
| název = Země Koruny české
| originální název = {{Jazyk|la|Corona regni Bohemiae}} ([[Latina|la]])<br />{{Jazyk|de|Länder der Böhmischen Krone}} ([[Němčina|de]])
| rok vzniku = {{nowrap|vláda Habsburků}}<br />[[1526]]
| rok zániku = [[1780]]
| více před = ne
| před 1 = Země Koruny české za vlády Jagellonců
| před 1 vlajka = Flag of Bohemia.svg
| před 2 = Chebsko
| před 2 vlajka = Cheb coat of arms.svg
| více po = ne
| po 1 = Země Koruny české za vlády Habsburků
| po 1 vlajka = Flag of Bohemia.svg
| po 2 = Saské kurfiřtství
| po 2 vlajka = Flag of Electoral Saxony.svg
| šířka 1. sloupce =
| vlajka = Flag of Bohemia.svg
| článek o vlajce =
| velikost vlajky =
| znak = Coat of arms of Bohemian Crown.svg
| článek o znaku =
| velikost znaku = 80px
| rámeček znaku =
| mapa = Panství habsburské v XVI. století.jpg
| velikost mapy = 290px
| mapa poznámka = Země Koruny české v [[16. století]] spolu se zeměmi rakouskými a uherskými tvořící habsburského soustátí.
| hlavní město = [[Praha]]
| rozloha =
| rozloha poznámka =
| nejvyšší bod =
| nejvyšší bod poznámka =
| nejdelší řeka =
| nejdelší řeka poznámka =
| počet obyvatel =
| počet obyvatel poznámka =
| jazyky = [[latina]], [[čeština]], [[němčina]], [[jidiš]]
| národnostní složení = zemské národy Čechů, [[Moravané|Moravanů]] a Slezanů, [[Němci]], předkové [[Lužičtí Srbové|Lužických Srbů]], [[Židé]]
| náboženství = [[Římskokatolická církev|římskokatolické]], [[Utrakvismus|utrakvistické]], [[Luteránství|luteránské]], [[Novokřtěnectví|novokřtěnecké]], [[Judaismus|judaistické]]
| státní zřízení = stavovská [[dědičná monarchie]],<br />[[absolutní monarchie]] (od roku [[1627]])
| mateřská země = {{vlajka a název|Svatá říše římská}}<br />{{vlajka a název|Habsburská monarchie (do 1804)}}
| měna =
}}
Po [[Bitva u Moháče|bitvě u Moháče]], kde zemřel poslední [[jagelonci|Jagellonec]] [[Ludvík Dítě]], nastoupil na český [[trůn]] [[Ferdinand I. Habsburský]], manžel [[Anna Jagellonská|Anny Jagellonské]]. Ve [[Střední Evropa|střední Evropě]] vzniklo roku [[1526]] mnohonárodnostní soustátí, jež tvořily dědičné země [[Habsburkové|Habsburků]] ([[Horní Rakousy|Horní]] a [[Dolní Rakousy|Dolní Rakousko]], [[Štýrsko]], [[Korutany]], [[Tyrolsko|Tyroly]] a [[Kraňsko]]), [[země Koruny české]] ([[Čechy]], [[Morava]], [[Slezsko]], [[Horní Lužice|Horní]] a [[Dolní Lužice]]) a část [[Uhersko|Uher]]. Toto soustátí bývá označováno jako [[Habsburská monarchie]]. Habsburkové ovládli velkou část [[Evropa|Evropy]], neboť bratr Ferdinanda I. byl [[Španělsko|španělský]] [[král]] a [[císař]] [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] [[Karel V.]]

Země Koruny české prožívaly za vlády Ferdinanda I. ([[1526]]–[[1564]]) počátek několikasetleté [[Habsburkové|habsburské]] vlády nad nimi. [[Ferdinand I. Habsburský]] chtěl [[země Koruny české|Korunu českou]] začlenit do nově se utvářející [[habsburská monarchie|habsburské monarchie]], mnohem více se však – zejména v prvních letech své vlády – musel soustředit na sérií [[válka|válečných]] střetů s [[Osmanská říše|Osmanskou říší]]. Ferdinandovy zvýšené finanční nároky, spojené s válečnými výdaji, nakonec daly vzniknout [[opozice (politika)|opozici]] českých stavů, která nakonec přerostla [[stavovský odboj roku 1547|roku 1547 v odboj]]. Král nakonec stavovské povstání potlačil, posílil svou moc zejména na úkor [[město|měst]] a vítězství nad stavy mu také dovolilo pozvolna obnovovat [[římskokatolická církev|katolické]] instituce v českých zemích. V náboženské otázce musel být Ferdinand opatrný, nicméně vytrvale se snažil posílit pozice katolicismu, popř. [[utrakvismus|utrakvismu]], a snažil se naopak co nejvíce zabránit šíření učení [[luteránství|luteránů]], [[Novokřtěnectví|novokřtěnců]] či [[Jednota bratrská|Jednoty bratrské]].

Za Ferdinandovy vlády se Koruna česká nacházela mimo hlavní evropské obchodní stezky a řemesla ve městech díky svazujícím [[cech]]ům stagnovala. Počínaly se však rozvíjet nové formy hospodaření, zejména [[rybník]]ářství. Pozvolna nastával také kulturní rozkvět, z [[Itálie]] pronikal do českých zemí [[humanismus]], což se ve výtvarném umění projevilo přechodem od [[gotika|gotiky]] k [[renesance|renesanci]].

== Historie ==
=== Politický vývoj vlády Ferdinanda I. ===
==== Nástup Ferdinanda I. na trůn (1526–1527) ====
{{viz též|Nástup Habsburků na český trůn (1526)}}
[[Soubor:Hans Bocksberger der Aeltere 001.jpg|upright=0.6|vlevo|náhled|[[Ferdinand I. Habsburský]]]]
Smrtí [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka Jagellonského]] v [[Bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] [[29. srpen|29. srpna]] [[1526]] se rozpadla česko-uherská personální unie, a stavy [[země Koruny české|zemí Koruny české]] musely řešit otázku nástupnictví. Do hry vstupoval především [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinand Habsburský]], který ve střední Evropě usiloval o vybudování druhého těžiště [[Habsburkové|habsburského]] panství a snažil se uplatnit svůj dědický nárok na české země, jenž byl dojednán roku [[1515]] při jeho svatbě s [[Anna Jagellonská|Annou Jagellonskou]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Academia|rok=1968|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1968)''|strany=7–18|jazyk=}}</ref> Tento nárok vedl k názorovému rozštěpení Koruny české, protože stavy přivtělených zemí se rozhodly Ferdinanda přijmout jako dědice trůnu, avšak české stavy dědické nároky Anny Jagellonské neuznaly a prosadily své právo zvolit si panovníka, v případě úmrtí panovníka bez dědiců.<ref>Janáček (1968). Str. 28–31.</ref>

[[Soubor:Annajagiello.jpg|náhled|upright=0.7|[[Anna Jagellonská]], manželka [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda Habsburského]], který díky jejím dědickým nárokům získal vládu ve vedlejších [[Země Koruny české|zemích Koruny české]]]]
Ferdinand měl přesto nad ostatními kandidáty na trůn [[České království|Českého království]] výraznou převahu, takže když proti němu nakonec [[23. říjen|23. října]] [[1526]] při volbě stanuli [[Bavorsko|bavorští]] kandidáti, byl českým králem proklamován Ferdinand.<ref>Janáček (1968). Str. 32–47.</ref> České stavy si na zvoleném kandidátovi ještě vymohly [[volební kapitulace|volební kapitulaci]] (obsahující zejména potvrzení platnosti zemských svobod a privilegií), avšak po své korunovaci [[24. únor]]a [[1527]] dosud ústupný Ferdinand změnil strategii.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Academia|rok=1984|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1984)''|strany=17–19|jazyk=}}</ref>

Již [[1. leden|1. ledna]] [[1527]] vydal nový dvorský řád (''Hofstaatsordnung''), kterým byly zřízeny centrální dvorské úřady, jež byly nadřazeny zemským vládám a úřadům. 25. března 1527 pak byl v [[Praha|Praze]] zřízena [[Česká komora]], která spravovala majetek a finance českého krále a byla podřízena [[Dvorská komora|Dvorské komoře]], nikoli stavům. Zároveň nový král vznesl požadavek na stavy, aby mu byly poskytnuty finanční prostředky na válku proti expanzivním [[Osmanská říše|Turkům]] či proti jeho protikandidátovi na uherský trůn [[Jan Zápolský|Janu Zápolskému]]. Stavy byly schopny králi odporovat jen chabě, neboť se obávaly nařčení z intrik vůči novému panovníkovi.<ref>Janáček (1984). Str. 20–25.</ref>

Při své cestě po tzv. vedlejších zemích Koruny české ([[Markrabství moravské|Morava]], [[Slezsko]], [[Horní Lužice|Horní]] a [[Dolní Lužice]]), během které přijímal holdování zemských stavů, zvolil Ferdinand mírnější postup, neboť v těchto zemích působili agenti Jana Zápolského, kteří se snažili podnítit vůči Ferdinandovi opozici. Ferdinand byl proto donucen k některým ústupkům (zejména v náboženské otázce), avšak své nástupnické právo a požadavek berně na válku v Uhrách neústupně hájil.<ref>Janáček (1984). Str. 26–39.</ref>

=== Ferdinandova snaha o zisk Uher (1527–1533) ===
==== Střet se Zápolským a první turecké obléhání Vídně (1527–1529) ====
Vybírání válečné daně bylo tedy nakonec zahájeno, její výnos však nebyl tak vysoký, jak si král přál. Zpočátku velmi úspěšná ofenzíva do Uher proti Zápolskému proto záhy kvůli nedostatku peněz skončila. Zápolského se sice z Uher podařilo vyhnat, avšak ten uzavřel spojenectví s [[Osmanská říše|Turky]] a vojenský konflikt tudíž nebyl zdaleka u konce.<ref>Janáček (1984). Str. 40–53.</ref>

Protože podpory ze zahraničí se Ferdinandovi nedostávalo, snažil se od zemských stavů vymoci další válečnou daň, avšak tu od českého sněmu získal jen za cenu vážných ústupků – král se zavázal hájit [[Basilejská kompaktáta|kompaktáta]], nedosazovat cizince do zemských, královských a městských úřadů a zachovávat privilegia. Vůči králi se začala tvořit opozice, která začala obratně využívat Ferdinandovy stále zoufalejší potřeby financí.<ref>Janáček (1984). Str. 54–63.</ref> Přesto nebyl Ferdinand zcela neúspěšný. Získal zpět především [[mincovní regál]]<ref>Janáček (1984). Str. 63</ref> a pravomoc nad [[Židé v Česku|židy]],<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pěkný|jméno=Tomáš|odkaz na autora=Tomáš Pěkný|titul=Historie Židů v Čechách a na Moravě|vydání=2|vydavatel=Sefer|místo=Praha|rok=2001|isbn=80-85924-33-1|poznámka=Dále jen ''Pěkný (2001)''|strany=62n|jazyk=}}</ref> čímž získal významné finanční zdroje nezávislé na vůli stavů.

[[Soubor:Belagerung Wiens 1529-Beham.jpg|náhled|upright|vlevo|[[První obléhání Vídně|První turecké obléhání Vídně]] roku [[1529]]]]
Ferdinandovo úsilí o zisk celých Uher nakonec skutečně vedlo k válce. Král totiž předložil sultánu [[Sulejman I.|Sulejmanovi I.]] požadavek, aby Turci opustili jimi obsazená města, čímž jej vyprovokoval k obrovské ofenzívě. Ferdinand záhy zjistil, že vzájemná solidarita křesťanských zemí je jen prázdným pojmem – podporu nezískal ani u svého bratra, císaře [[Karel V.|Karla V.]], a [[Benátská republika|Benátky]] a [[Francouzské království|Francie]] se dokonce s Turky spojily, stejně jako uherské stavy, které upřednostnily mír a přijaly zpět Jana Zápolského, který se stal tureckým [[vazal]]em.<ref>Janáček (1984). Str. 64–69.</ref> Pomoc nacházel Ferdinand pouze v těch zemích svého panství, které bezprostředně sousedily s Uhrami. Stavy zemí Koruny české považovaly válku s Turky za královu soukromou záležitost, proto odmítly králi poskytnout jak finance, tak i vojenskou zemskou hotovost.<ref>Janáček (1984). Str. 72–75.</ref>

Narychlo svolané a vyzbrojené habsburské vojsko postrádající strategii tak bylo rychle donuceno k ústupu a [[21. září]] [[1529]] byla [[První obléhání Vídně|obležena Vídeň]]. Teprve bezprostřední blízkost osmanského vojska českým zemím přiměla tamní sněmy poskytnout králi vojenskou pomoc.<ref>Janáček (1984). Str. 75–78.</ref> Avšak dříve než vojska českých zemí překročila zemské hranice, donutil blížící se podzim a problémy se zásobováním Turky se stáhnout, což Ferdinand demagogicky prohlašoval za „velké vítězství nad Turky“.<ref>Janáček (1984). Str. 69–71.</ref>

==== Ferdinand římským králem a mír s Turky (1529–1533) ====
[[Soubor:The Emperor Ferdinand.jpg|náhled|upright=0.7|Ferdinand I. Habsburský roku [[1531]], kdy byl zvolen [[Svatá říše římská|římským]] králem]]
Ferdinand se vzápětí pokusil využít turecké hrozby ke konsolidaci své monarchie, pod záminkou společné obrany proti Turkům. Stavy českých zemí však omezení svých práv při schvalování berně jednoznačně odmítly a naopak připomněly králi, že to byl on, kdo válku rozpoutal. Ferdinandův protiútok proti stavům vedl jen k rezignaci [[nejvyšší purkrabí|nejvyššího purkrabí]] [[Zdeněk Lev z Rožmitálu|Zdeňka Lva z Rožmitálu]]. Úspěchů tak král dosahoval jen postupně díky trpělivému prosazování loajálních lidí do úřadů a využívání každého zaváhání stavů.<ref>Janáček (1984). Str. 79–92.</ref>

Značně úspěšnější byl Ferdinand v [[Svatá říše římská|říšské]] politice. Roku [[1530]] se setkal s [[Karel V.|Karlem V.]], který souhlasil s tím, aby byl Ferdinand zvolen římským králem, což se také stalo následujícího roku, čímž se Ferdinand stal zástupcem císaře v době jeho téměř stálé nepřítomnosti v Říši. Zároveň se však v Říši stále více projevovaly prohlubující se rozpory mezi katolíky a protestanty, a to nejen při [[Augšpurský sněm|augšpurském sněmu]] roku [[1530]], ale také vznikem [[Šmalkaldský spolek|šmalkaldského spolku]].<ref>Janáček (1984). Str. 93–100.</ref>

Mezitím v [[Osmanská říše|Osmanské říši]] probíhaly přípravy na mohutné vojenské tažení. Reálné nebezpečí, které z toho českým zemím vyplývalo, přinutilo české a moravské stavy poskytnout králi vojenskou pomoc. K velkému střetu mezi habsburskou (asi 100 tisíc mužů) a tureckou armádou (asi 200–300 tisíc mužů) však roku [[1532]] nakonec nedošlo a Turci se omezili jen na plenění [[Štýrsko|Štýrska]], [[Srbská Krajina|Krajiny]] a [[Chorvatsko|Chorvatska]]. Ferdinand nakonec uznal nereálnost svých plánů na získání Uher, a [[30. prosinec|30. prosince]] [[1532]] uzavřel s Janem Zápolským příměří a [[23. červen|23. června]] [[1533]] mír s Osmanskou říší. Ferdinand uznal tureckou svrchovanost nad celými Uhrami, sultán však souhlasil s přímou habsburskou vládou v západní části Uher.<ref>Janáček (1984). Str. 101–107.</ref>

=== Vznik opozice v českých zemích (1533–1546) ===
==== Charakteristika opozice ====
Po uklidnění situace na východní hranici se Ferdinand soustředil na [[habsburská monarchie|monarchii]] samotnou, kde jej tížily především dva problémy: partikularismus jednotlivých zemských stavů a dualismus královské a stavovské moci. Zřízení centrálního sněmu zemské stavy odmítly, neboť zemské sněmy by tak ztratily významný politický nástroj, který představovalo povolování vybírat daně. Úspěšnější byl Ferdinand při posilování královské moci v monarchii vytvářením [[byrokracie|byrokratického]] aparátu.<ref>Janáček (1984). Str. 107–116.</ref>

Přestože král svou pozici v českých zemích pozvolna posiloval, mohutněla proti němu zároveň i opozice. Stavům se především nelíbilo, že panovník mnohdy jedná proti jejich radám, zazlívaly mu také rozpoutání války v Uhrách a byly znepokojeny, že se král na sněmech zajímá jen o finance a jiné důležité otázky nechává stranou. Stavy však spíše jen pasivně bránily své svobody, chyběla jim vlastní politické koncepce, a byly navíc rozděleny do frakcí ([[královské město|královská města]], [[Jednota bratrská|bratrská]] šlechta, [[Utrakvismus|utrakvistická]] šlechta aj.), které měly své vlastní zájmy.<ref>Janáček (1984). Str. 138–145.</ref>

[[Soubor:Pražský hrad, Letohrádek královny Anny 02.jpg|náhled|upright|vlevo|Renesanční [[Letohrádek královny Anny]] vystavěný v letech 1538–1565]]
Kromě mocenské opozice sílil v českých zemích také náboženský odpor vůči Habsburkům. Ferdinand při obsazování úřadů nejenže upřednostňoval katolíky, ale navíc potíral [[Jednota bratrská|Jednotu bratrskou]]. Nadto se v českých zemích začalo významně šířit [[luteránství]], čímž v Koruně české získával sympatie šmalkaldský spolek.<ref>Janáček (1984). Str. 145–152.</ref> Nespokojena byla také města, která se Ferdinand rovněž snažil zdanit. Navíc měšťané často ochotně přijímali nové reformační proudy.<ref>Janáček (1984). Str. 153–162.</ref>

==== Vyhrocení napětí: další neúspěch v Uhrách ====
Odpor vůči Ferdinandovi se vyhrotil po dalším neúspěchu v Uhrách. Roku [[1538]] sice král uzavřel ve [[Oradea|Velkém Varadíně]] s Janem Zápolským mírovou smlouvu, podle které měly Uhry připadnout po Zápolského smrti Ferdinandovi. Zápolskému se však v roce [[1540]] narodil syn, který byl po jeho smrti ve stejném roce Zápolského rádci prohlášen za krále. Ferdinand podnítil uherskou šlechtu k povstání, avšak do celé věci se vložila Osmanská říše. Turci zničili celé Ferdinandovo vojsko a zřídili v Uhrách [[Budínský pašalik|budínský pašalík]], čímž definitivně Ferdinandovi vyhasla šance na získání Uher.<ref>Janáček (1984). Str. 129–137.</ref>

Nejen zcela neúspěšné Ferdinandovo tažení proti Turkům roku [[1543]], kterého se zúčastnila také česká hotovost, ale také opět zvýšené finanční nároky krále na obranu hranic nepřátelství vůči Ferdinandovi v Čechách jen zvětšilo. Na Moravě, ve Slezsku a v Lužici se král rovněž setkával s odporem, který pramenil spíše z náboženských než z mocenských důvodů.<ref>Janáček (1984). Str. 162–170.</ref>

=== Stavovský odboj (1547) ===
{{viz též|Stavovský odboj roku 1547}}
[[Soubor:Renaissance G10 Schlacht bei Mühlberg.jpg|náhled|upright|vlevo|Stavovský odboj se odehrával na pozadí [[šmalkaldská válka|šmalkaldské války]]. Porážka Šmalkaldských v [[bitva u Mühlberka|bitvě u Mühlberka]] vedla k rozkladu stavovského odboje.]]
[[Soubor:Habsburg Map 1547.jpg|náhled|upright=1.0|Habsburské země roku [[1547]], [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I.]] vládl jejich středoevropské části]]
Když roku [[1546]] Habsburkové zahájili [[šmalkaldská válka|šmalkaldskou válku]] proti říšským protestantům a Ferdinand donutil české a moravské stavy povolat zemskou hotovost, poskytli mu stavové vojsko ke krátkému tažení do [[Sasko|Saska]] jen velmi neochotně. Když pak král žádal stavy o válečnou pomoc podruhé, stavy mu nevyhověly. 10. ledna [[1547]] vtrhl saský [[kurfiřt]] [[Jan Fridrich I.]] do [[Dolní Lužice]], a když Ferdinand bez porady se stavy povolal zemskou hotovost, stavy se vzepřely: [[Praha|Pražané]] a po jejich vzoru i další města odmítli vojsko poskytnout, šlechta žádala svolání sněmu, který by o svolání hotovosti jednal a stavy na Moravě a ve Slezsku odmítly vybírat daně. V Praze vznikl stavovský spolek, který měl odbojníky chránit před královskými represáliemi, a přes králův zákaz byl uspořádán zemský sněm.<ref>Janáček (1984). Str. 173–271.</ref>

Po porážce [[šmalkaldský spolek|Šmalkaldských]] v [[bitva u Mühlberka|bitvě u Mühlberka]] se stavovský odboj začal rozkládat. Ferdinand vydal generální pardon, který se netýkal jen původců povstání, a mnozí stavové se proto rychle začali předhánět v projevech loajality vůči králi. Poslední výspou odboje nakonec zůstala [[Praha]], jejíž konšelé se však nakonec 8. července 1547 Ferdinandovi poddali.<ref>Janáček (1984). Str. 272–298.</ref>

Na města byl také nakonec uvalen největší díl viny za povstání, byla donucena odevzdat králi [[privilegium|privilegia]], musela zaplatit vysoké pokuty a podrobit se konfiskacím a zřízení královského dozoru je zbavilo významných politických svobod. Šlechta byla oproti tomu potrestána mnohem mírněji, takže její role ve stavech výrazně vzrostla. Stavovský odboj konečně vedl také k rozšíření obzoru politického myšlení, umenšení provincionalismu a zároveň zbrzdil Ferdinandovy centralizační a integrační snahy, které již musel provádět obezřetněji.<ref>Janáček (1984). Str. 299–335.</ref>

=== Ferdinandova převaha (1547–1564) ===
Král nicméně využil nabyté převahy a prosadil, aby byl jeho syn [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián]] roku [[1549]] přijat za budoucího českého krále a roku [[1562]] korunován. Výrazem nové oddanosti českému panovníkovi se stal také [[výprava české šlechty do Janova|doprovod Maxmiliána]] roku [[1551]] při jeho cestě do [[Habsburské Španělsko|Španělska]].<ref name="Pánek">{{Citace monografie|příjmení=Pánek|jméno=Jaroslav|odkaz na autora=Jaroslav Pánek|titul=Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551–1552|vydání=1|místo=České Budějovice|vydavatel=Veduta|rok=2003|isbn=80-903040-8-7|poznámka=|strany=19–23|jazyk=}}</ref> Ferdinand se rovněž snažil změnit poměr sil jednotlivých církví. Zejména se snažil potlačit [[Jednota bratrská|Jednotu bratrskou]] a naopak prosazovat [[římskokatolická církev|katolické instituce]] – roku [[1556]] uvedl do českých zemí [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuity]] a roku [[1561]] byl [[Antonín Brus z Mohelnice|Antonínem Brusem z Mohelnice]] po více než sto letech znovu obsazen stolec [[Arcidiecéze pražská|pražského arcibiskupství]]. Ferdinandova pozice byla nakonec natolik silná, že roku [[1562]] vrátil městům zpět jejich privilegia.<ref name="Čapka">{{Citace monografie|příjmení=Čapka|jméno=František|odkaz na autora=|titul=Dějiny zemí Koruny české v datech|vydání=3|místo=Praha|vydavatel=Libri|rok=1999|isbn=80-7277-000-4|poznámka=|strany=273–276|jazyk=}}</ref>

Dříve než Ferdinand roku [[1564]] zemřel, stačil vláda v rakouských zemích rozdělit mezi své tři syny, české země získal [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]]<ref name="Čapka"/>

== Socioekonomické poměry ==
=== Hospodářství ===
[[Soubor:Bezdrev(2).jpg|náhled|upright|Rybník [[Bezdrev]] na jihočeském panství [[Pernštejnové|Pernštejnů]]]]
V době vlády [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I.]] stály české země stejně jako v předchozích obdobích mimo hlavní obchodní stezky. Hospodářství Koruny české se orientovalo především na export levného [[sukno|sukna]] a [[cín]]u zejména do [[Polsko|Polska]], [[Uhersko|Uher]] a [[Sedmihradsko|Sedmihradska]]. Stejně jako v ostatních evropských zemích probíhala v [[zemědělství]] i v českých zemích specializace jednotlivých regionů na produkci určitých komodit (jižní [[Čechy]] se orientovaly na [[rybník]]ářství, východní [[Morava]] zas na produkci ovoce).<ref>Janáček (1968). Str. 59–85.</ref>

Střediskem [[řemeslo|řemeslnické]] produkce byla města, jejíž výrobky však byly určeny téměř výhradně pro místní trhy. Hlavní slovo v řemeslech měly [[cech]]y, které však v tomto období sehrávaly spíše negativní konzervativní roli, neboť bránily inovaci technologických postupů, a [[Manufaktura|manufaktury]] se tudíž mohly rozvíjet jen v těch odvětvích, které nepodléhaly kontrole cechů (těžba kovů, mincovnictví). Konkurence lepších dovážených výrobků proto řemeslníkům přinášela značné problémy, které pak byly ještě více prohlubovány královou snahou města co možná nejvíce [[daň|zdanit]]. Na druhou stranu bylo řemeslnictvo zastoupené cechy nejaktivnější složkou měšťanstva.<ref>Janáček (1968). Str. 86–120.</ref>

=== Obyvatelstvo ===
Nejširší vrstvou společnosti byli poddaní. Díky hospodářskému vzestupu venkova docházelo k [[sociální diferenciace|sociální diferenciaci]], takže se mezi vesničany utvořila vrstva zámožnějších, kteří se svým způsobem života snažili přiblížit měšťanům, kteří však tento jev nelibě nesli a zakazovali vesničanům nosit luxusní oděvy. Poddaní nicméně stále nesli veškerou tíhu daní, kterou odváděla [[šlechta]] králi, a vrstva bezzemků byla odkázána na sezónní práce na vesnici i ve městech či na službu v [[žoldnéř]]ském vojsku.<ref>Janáček (1968). Str. 124–131.</ref>

Pro mnohé [[šlechta|šlechtice]] byly velkostatky již nedostačujícím zdrojem obživy, a tak hledali živobytí v byrokracii, vojsku či církevní kariéře. Šlechta se navíc začala svou hospodářskou aktivitou přibližovat aktivitě měst, čímž vznikala rivalita mezi městy a šlechtou. Měšťané se zas snažili získat politickou moc, což jim přinášelo také nepřátelství krále, které se výrazně projevilo při trestání [[stavovský odboj roku 1547|stavovského odboje]].<ref>Janáček (1968). Str. 132–150.</ref>

Většina obyvatel fyzicky strádala. Strava byla nedostatečná a lidé trpěli trvalou podvýživou. Celodenní práce neposkytovala místo [[volný čas|volnému času]] a mnozí řešili své problémy [[alkoholismus|alkoholem]]. Tyto podmínky způsobovaly, že přírůstek obyvatelstva byl jen velmi pozvolný. Nejvíce obyvatelstva přibývalo v hornických oblastech [[Krušné hory|Krušnohoří]] a na Moravu přicházeli [[Novokřtěnectví|novokřtěnci]]. Obě tyto skupiny byly [[němčina|německy]] mluvící, česko-německé spory však nebyly příliš časté.<ref>Janáček (1984). Str. 160–177.</ref>

Zvláštní skupinu obyvatelstva tvořili [[Židé v Česku|židé]], kteří se živili většinou [[lichva|lichvou]] či pokoutním obchodem. Židé byli konkurencí zejména pro měšťany, kteří (mnohdy úspěšně) žádali jejich vypovězení z města. Šlechta naopak z hospodářských důvodů židy chránila.<ref>Janáček (1968). Str. 178–180.</ref> Nakonec se však [[Praha|pražským]] měšťanům podařilo využít požáru [[Hradčany|Hradčan]] a [[Malá Strana|Malé Strany]] k vypovězení židů z českých zemí, když vinu za požár svedli na židy, které navíc obvinili z vyzvědačství ve prospěch [[Osmanská říše|Turků]], se kterými právě probíhal válečný konflikt. Velký význam židů pro ekonomiku země však při jejich vyhnání nebyl domyšlen, a tak když byla moc měst po [[stavovský odboj roku 1547|stavovském odboji]] zlomeny, byl židům povolen návrat. Židé byli ostatně vyhnáni pouze z území Čech, neboť v ostatních zemích šlechta rozhodnutí o vypovězení nerespektovala.<ref>Pěkný (2001). Str. 63–66.</ref>

=== Měšťansko-šlechtická opozice ===
Habsburkové prosazovali ve své politice dva základní prvky: jednotnou monarchii se silnou úřední mocí a jedině katolické vyznání.{{Doplňte zdroj}} Většina obyvatel České země se však hlásila k husitství, luteránství a k jednotě bratrské.
Panovník zřídil ústřední dvorské úřady ve [[Vídeň|Vídni]] a obsadil je svými věrnými stoupenci. Městům omezoval [[privilegia]] a vyžadoval příliš vysoké [[Daň|daně]]. Proto v letech [[1546]]–[[1547]] došlo k rozporu mezi šlechtou a panovníkem. Ve Svaté říši římské v té době probíhala válka mezi [[katolická církev|katolíky]] a [[luteráni|luterány]]. Císař proto požádal bratra Ferdinanda I. o pomoc. Ten bez souhlasu zemského sněmu svolal zemskou hotovost k tažení za hranice země. Čeští šlechtici ale vypověděli králi poslušnost a vytvořila se [[měšťansko-šlechtická opozice]]. Ferdinand I. využil příhodné situace k potrestání české země a odebral městům všechna politická práva. Města byla potrestána také vojensky. Musela odevzdat všechny střelné zbraně a zbourat hradby. Zatížil je neúnosnými daněmi a zbavil veškerého pozemkového majetku. Podobně jako Karel V. ve Španělsku také [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinand I.]] v českých zemích na dlouhou dobu zadusil rozvoj měst.{{Doplňte zdroj}}
Tento zákrok využil také vůči [[nekatolík]]ům. Zakázal jednotu bratrskou.{{Doplňte zdroj}} Do země povolal jezuity, kteří založili jezuitskou kolej [[Klementinum]]. Bylo rovněž obnoveno [[Arcidiecéze pražská|pražské arcibiskupství]], které bylo od husitských dob neobsazeno.
Roku [[1556]] se Karel V. vzdal císařské koruny ve prospěch svého mladšího bratra Ferdinanda I. Korunu španělskou předal svému synovi [[Filip II. Španělský|Filipu II.]] Tak se v Evropě vytvořily dvě habsburské větve: [[Rakouští Habsburkové|rakouská]] ve střední Evropě a [[Španělští Habsburkové|španělská]].

== Náboženské poměry ==
[[Soubor:Jan Roh.JPG|náhled|upright=0.6|vlevo|Do českých zemí se šířilo [[luteránství]], které ovlivňovala utrakvistickou konfesi i Jednotu bratrskou (biskup Jednoty [[Jan Roh]])]]
Již několik let před nástupem Ferdinanda Habsburského se z německých zemí do českých šířilo [[luteránství]], jako takové se však rozšířilo v podstatě jen ve [[Slezsko|Slezsku]] a [[Lužice|Lužicích]].<ref>Janáček (1968). Str. 224–227.</ref> V Čechách sice uspělo jen u malé části obyvatel (většinou u měšťanů a lidových vrstev), zároveň však mělo velký vliv na dění uvnitř [[utrakvismus|utrakvistické]] konfese.<ref>Janáček (1968). Str. 193–196.</ref>

Při Ferdinandově nástupu již utrakvismus sotva připomínal revoluční [[husitství]]. Kališníci byli pod kontrolou stavů, kteří dosazovali členy [[konzistoř]]e, navíc se potýkali s nedostatkem kněžského dorostu a poklesem náboženského cítění.<ref>Janáček (1968). Str. 187–196.</ref> [[Martin Luther|Lutherovy]] myšlenky proto na mnohé utrakvisty zapůsobily, čímž však vznikly spory mezi zastánci tradičního utrakvismu (tzv. staroutrakvismus), ve kterém probíhaly snahy o sjednocení s katolickou církví, a sympatizanty s luterstvím (tzv. novoutrakvismus). Na přelomu 30. a 40 let nakonec získali v konzistoři navrch novoutrakvisté ([[Václav Mitmánek]]), kteří si kladli za cíl vytvořit samostatnou zemskou církev, čímž by však vznikla vedle stavů další instituce, která by stála v opozici vůči katolickému králi.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kadlec|jméno=Jaroslav|odkaz na autora=Jaroslav Kadlec|titul=Přehled českých církevních dějin 2|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Zvon|rok=1991|isbn=80-7113-003-6|poznámka=Dále jen ''Kadlec (1991)''|strany=12–14|jazyk=}}</ref>

Snaha utrakvistů však vyšla naprázdno, neboť Ferdinand nehodlal požadavky novoutrakvistů přijmout a Mitmánka vypověděl ze země. Když král roku 1547 porazil stavovský odboj, sám se svolením stavů jmenoval roku [[1554]] členy konzistoře, ačkoli doposud to byla výsada stavů. Když stejný krok provedl znovu roku [[1562]], stavy protestovaly, jejich právo však bylo pouze zvykové a nebylo kodifikováno, takže králi své právo na volbu členů konzistoře nemohly nijak dokázat. Král tak pozvolna nabýval v konzistoři vlivu a podporoval snahy o splynutí utrakvistů s katolíky.<ref>Kadlec (1991). Str. 14–23.</ref>
[[Soubor:Klementinum průčelí 2.jpg|náhled|upright|Ferdinand se snažil obnovit katolickou církev v českých zemích mj. uvedením [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]] do českých zemí ([[Klementinum]], budova postavená v letech 1653–1722)]]
Lidé zklamaní neúspěšným pokusem o obrodu utrakvismu proto obrátili své sympatie k [[Jednota bratrská|Jednotě bratrské]].<ref>Janáček (1968). Str. 191.</ref> Také na ni mělo luteránství vliv, avšak sympatizanti s Lutherem měli možnost se projevit až po smrti konzervativního biskupa [[Lukáš Pražský|Lukáše Pražského]]. Jeho nástupci [[Jan Roh]] a [[Jan Augusta]] prosazovali větší otevřenost Jednoty a snažili se uplatnit větší vliv v politice, proto Jednota přijala do svých řad dvacet šlechticů. Přijímání luterských myšlenek (například přijetí zásady ''[[sola fide]]'') ovšem způsobilo dogmatickou rozkolísanost Jednoty. Bratři však byli králi trnem v oku, navíc se aktivně zapojili do odboje roku 1547, takže po porážce tohoto povstání se luteránům docela snadno podařilo svalit vinu za povstání na Jednotu. Ferdinand proto ještě téhož roku obnovil [[Svatojakubský mandát]], který nutil Bratry k vystěhování. Bratři většinou odcházeli na Moravu, kde proběhla duchovní obroda tohoto náboženského hnutí.<ref>Kadlec (1991). Str. 23–26.</ref>
[[Soubor:Letohrádek Hvězda.jpg|náhled|upright|vlevo|Renesanční [[Hvězda (letohrádek)|letohrádek Hvězda]]]]
Na Moravu přicházeli také [[Novokřtěnectví|novokřtěnci]], vyhnaní ze [[Švýcarsko|Švýcarska]], jižního Německa a [[Tyrolsko|Tyrol]]. Šlechta si pracovitosti a zručnosti této náboženské skupiny považovala, takže když král prosazoval rovněž jejich perzekuci, byly stavy k jejich vyhnání velmi liknavé.<ref>Kadlec (1991). Str. 29–32.</ref>

Ferdinand se krom potlačení [[reformace]] snažil také o obnovu [[římskokatolická církev|katolické církve]]. Za jeho vlády přišli do českých zemí [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuité]], vrátily se některé starší [[Řád (církev)|řády]] a konečně roku [[1561]] byl po více než stu letech znovu obsazen stolec [[Arcidiecéze pražská|pražského arcibiskupa]].<ref>Kadlec (1991). Str. 33–40.</ref>

=== Oslabení protireformačních sil ===
České země si své pozice opět posílily až za vlády Ferdinandova syna [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmiliána II.]] Roku [[1575]] přijel Maxmilián II. do [[Praha|Prahy]], aby ještě za svého života stanovil svým nástupcem svého syna Rudolfa II. Zároveň požádal zemský sněm o vypsání mimořádné daně na válku proti Turkům. Stavové byli ochotni tuto daň potvrdit, ale žádali za to tzv. [[Česká konfese|Českou konfesi]] – společné vyznání víry všech evangelíků. Maxmilián ji potvrdil, ale jen ústně.
Největšího úspěchu dosáhly české země za vlády [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] Ten roku [[1583]] přemístil své sídlo do Prahy a učinil ji tak sídelním městem císaře. Když proti Rudolfovi vystoupil jeho bratr [[Matyáš Habsburský|Matyáš]], který se snažil získat trůn, postavili se čeští šlechtici na stranu Rudolfa II. Za tento krok získali roku [[1609]] [[Rudolfův Majestát|Majestát]], který ''umožňoval svobodu vyznání i poddaným''.

== Kultura ==
Do českých zemí pronikal z [[Itálie]] [[humanismus]] a jeho nositelem bylo v českých zemích zejména měšťanstvo. Díky knihtisku se mohla rozvíjet vzdělanost, avšak až do poloviny 16. století zcela postačovalo průměrné vzdělání pro ekonomickou činnost ve městech. Teprve v 2. polovině 16. století došlo k růstu potřeby univerzitně vzdělaných lidí a rozvoji renesance (do značné míry díky iniciativě šlechty), jejímiž představiteli byli např. [[Jan Blahoslav]], [[Jiří Melantrich z Aventina]], [[Daniel Adam z Veleslavína]] či [[Tadeáš Hájek z Hájku]].<ref>Janáček (1968). Str. 228–249.</ref>

Ve výtvarném umění se projevoval přechod mezi [[gotika|gotikou]] a [[renesance|renesancí]]. Renesance byla záležitostí nejvyšších vrstev společnosti. Velkým podnětem se pro šlechtu stala její [[Výprava české šlechty do Janova|výprava do Janova]],<ref name="Pánek" /> avšak k největšímu rozvoji renesanční kultury přispíval král, který nechal v Praze vybudovat např. [[Hvězda (letohrádek)|letohrádek Hvězda]] či [[Letohrádek královny Anny]], a později místodržitel [[Ferdinand II. Tyrolský|Ferdinand Tyrolský]].<ref>Janáček (1968). Str. 250–254.</ref>

== Odkazy ==
=== Reference ===
<references/>

=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Čechura | jméno = Jaroslav | odkaz na autora = Jaroslav Čechura | titul = České země v letech 1526-1583. První Habsburkové na českém trůně I | vydavatel = Libri | místo = Praha | rok = 2008 | počet stran = 324 | isbn = 978-80-7277-385-5}}
* {{Citace monografie | příjmení = Čornejová | jméno = Ivana | odkaz na autora = Ivana Čornejová | příjmení2 = Rak | jméno2 = Jiří | odkaz na autora2 = Jiří Rak | příjmení3 = Vlnas | jméno3 = Vít | odkaz na autora3 = Vít Vlnas | spoluautoři = | titul = Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách | vydavatel = Grafoprint-Neubert | místo = Praha | rok = 1995 | počet stran = 289 | isbn = 80-85785-20-X}}
* {{Citace monografie | příjmení = Evans | jméno = Robert J. W. | odkaz na autora = Robert John Weston Evans | titul = Vznik habsburské monarchie 1550-1700 | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 593 | isbn = 80-7203-463-4}}
* {{Citace monografie | příjmení = Janáček | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Janáček | titul = České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I | vydání = 2 | místo = Praha | vydavatel = Academia | rok = 1971 | isbn = | počet stran = 281}}
* {{Citace monografie | příjmení = Janáček | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Janáček | titul = České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Academia | rok = 1984 | isbn = | počet stran = 359}}
* {{Citace monografie
| jméno = Zdeňka
| příjmení = Karlová
| odkaz na autora = Zdeňka Karlová
| titul = Změny v cechovním zřízení měst pražských po r. 1547
| url = http://www.digitalniknihovna.cz/mlp/view/uuid:4778c8a0-c4f2-11dc-806f-000d606f5dc6?page=uuid:c57ee630-c4f2-11dc-ab3a-000d606f5dc6
| vydavatel =
| místo = Praha
| rok = 1934
| poznámka = Historická studie se zabývá zásadními změnami ve fungování cechovní samosprávy, které v rámci své živnostenské politiky zavedl po porážce stavovského odboje v r. 1547 Ferdinand I. Habsburský.
}}
* {{Citace monografie | příjmení = Pánek | jméno = Jaroslav | odkaz na autora = Jaroslav Pánek | titul = Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551–1552 | vydání = 1 | místo = České Budějovice | vydavatel = Veduta | rok = 2003 | isbn=80-903040-8-7 | počet stran = 183}}
* {{Citace monografie | příjmení = Vorel | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Vorel | titul = Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2005 | počet stran = 672 | isbn = 80-7185-648-7}}
* {{Citace monografie | příjmení = Válka | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Válka | titul = Dějiny Moravy. Díl 2, Morava reformace, renesance a baroka | vydavatel = Muzejní a vlastivědná společnost | místo = Brno | rok = 1995 | počet stran = 275 | isbn = 80-85048-62-0}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Šulc
| jméno = Pavel Josef
| odkaz na autora = Pavel Josef Šulc
| rok = [před r. 1930]
| titul = Krvavý sněm v Praze : Obrázek z dějin domácích
| vydavatel = Hynek
| místo = Praha
| url = http://www.digitalniknihovna.cz/mlp/view/uuid:c92d1cf0-c9db-11dc-8a5f-000d606f5dc6?page=uuid:39398dd0-c9e1-11dc-9461-000d606f5dc6
}}
* {{Citace monografie | příjmení = Vorel | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Vorel | titul = Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618 | vydavatel = Paseka | místo = Praha | rok = 2005 | počet stran = 672 | isbn = 80-7185-648-7}}

=== Související články ===
* [[Habsburkové]]
* [[Země Koruny české]]
* [[Ferdinand I. Habsburský]]

{{Dobrý článek}}

=== Externí odkazy ===
* [https://web.archive.org/web/20080617044036/http://www.heraldica.cz/ghmags/2000/ghmag_2000_3-4_article-1_appendix.htm Otakar Vinař - Z genealogie českých králů - Cesta Habsburků na český trůn (1278 - 1526)]

[[Kategorie:České dějiny za vlády Habsburků]]
[[Kategorie:České dějiny 16. století]]

Aktuální verze z 11. 2. 2022, 19:01

Přesměrování na:

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Země_Koruny_české_za_vlády_prvních_Habsburků&oldid=20928409“