Diskuse:Tokijský proces

NPOV

Odůvodnění k šabl. {{NPOV}}:

• Japonský císař Hirohito a princ Asaka nebyli soudně stíháni za účast na jakýchkoli zločinech. - presumpce neviny, nelze vyjádřit neutrálněji? Kontext a zdroj
• Kiši Nobusuke, který byl podezřelý ze spáchání zločinů proti míru, ale nikdy nebyl souzen, se později stal předsedou vlády. - viz výše, souvislost s funkcí?
• == Kritika Tribunálu == - ozdrojovat!
  • včetně kritizování uplatňování retroaktivity a označování Tribunálu za „spravedlnost vítězů“. - zdroj, objektivně uvést i protiargumentaci?
  • tento Tribunál byl pod přímým vlivem Američanů - zaujaté?
  • Byl zde totiž jen - neutralita!
  • == Spravedlnost vítězů == - odlišné stanovisko indického soudce chce experta na mezinárodní právo, neplést spravedlnost a právo
  • == Postup k očištění císařské rodiny == - zaujaté? zdroje --Wikipedista:BobM _d|p 25. 4. 2015, 18:36 (CEST)

Doporučuji vycházet z díla "Tokijský proces" od Rölinga. Jako jeden ze soudců tribunálu s ním byl výborně obeznámen a vzhledem k tomu, že byl zároveň výborným teoretikem práva, tak narozdíl od jiných prezentuje všechny názory, které se objevily, jak mezi soudci, tak diplomaty, politiky, vojáky atd a vysvětluje, jakými myšlenkovými postupy tribunál dospěl ke svému rozsudku.

Těch kontroverzí bylo rozhodně více:

• Tribunál byl zřízen výtězi a jeho pravomoc byla vymezena pouze na válečné zločiny spáchané Japonci. Soudci tedy nezkoumali, zda jiné válčící strany se nedopustili téhož jednání. Vycházeli z toho, je je lepší potrestat alespoň ty válečné zločiny, pro které byl zřízen tribunál, než nepotrestat žádné.
• Vprůběhu procesu se měnilo složení soudců, kdy v průběhu procesu byli přizvání soudci zastupující 2 další země, a 1 ze soudců rezignoval a byl nahrazen
• Vzhledem ke skutečnosti, že většina soudců byla z anglo-amerického právního prostředí se procestní záležitosti v praxi soudu řídili anglosaskými právními zvyky. V praxi tak soudci ze zemí s kontinentálním právním systémem měli značné problémy s procesními otázkami a orientaci v nich. Zásadním důsledkem bylo také to, že soud nebyl oprávněn hledat materiální pravdu, ale pouze rozzhodovat, o výrocích obžaloby a obhajoby - právě tento postup umožnil nezapletení císaře a jeho příbuzných, jelikož ani obžaloba ani obhajoba mu cíleně ve snaze ho ochránit nepřikládali jakoukoliv vinu a soud tedy nemohl toto přezkoumávat. Až v průběhu řízení byli obžalovaným přiděleni obhájci se znalostí anglosaského procesního práva. Původně přidělení japonští obhájci ho neznaly a nechápali tedy, jakými procesními pravidly se soud řídí.
• jednacím jazykem soudu byla pouze angličtina a japonština. Řada ze soudců neovládala dostatečně ani jeden z jazyků a pouze některým zajistila jejich země dostatečný překladatelský servis.
• Žalobce byl pouze 1 - americký, který měl všeak zástupce z různých zemích. O tom, co bude prezentováno soudu však rozhodoval pouze americký žalobce sám - tento postup umožnil zamlčet soudu sověty dodané důkazy o vývoji biologických zbraní, jejichž tvůrci v té době již pracovali pro USA.
• Statut soudu vymezoval zločiny proti litskosti jinak, než o pár měsíců předtím statut norimberského tribunálu - došlo k zahrnutí i činů páchanách na válečných zajatcích, které u norimberského tribunálu trestné nebyly.
• soud čelil kritice za retroaktivitu. Celá koncepce byla postavena na tom, že již před spácháním činů bylo mezinárodnímu společenství na základě zvyků zřejmé, že tyto činy jsou trestné, i když to nebylo nikde kodifikováno. Drobný problém je v tom, že pro to neexistuje žádný hmatatelný důkaz, naopak celá řada skutků a výroků zástupců vítězných stran, i samotných soudců z doby války to popírá.
• mimojiné byli osdouzeni za nedodržení 4. ženevské konvence, ačkoliv ji Japonsko odmítlo výslovně podepsat z důvodu, že práva která zahrnovala pro POW nepožívali ani jejich vlastní vojáci. Logicky by bylo demoralizující, aby POW měli lepší postavení. Tribunál se odkázal obecný závazek z 3. ženevské konvence "dodržovat zvyky mezi civilizovanými národy běžné" a prohlásil, že běžé je, co je ve 4. ženevské konvenci.
• Soudce Pál nebyl zdaleka jediný, kdo měl odchylné stanovisko. Pouze ho jako jediný veřejně publikoval ihned po procesu. Rozsudek byl ve skutečnosti schválen pouze nejtěsnější většinou 6 z 11 soudců. (Röling uvádí i konkrétní jména a důvody odchylných stanovisek)
• U 3 z obviněných byl rozsudek smrti založen pouze na atypické anglosaské teorii spiknutí, kdy k trestnosti stačí, že se někdo účastnil jednání, aniž by měl úmysl. U 3 odsouzených totiž nebylo pochyb, že do vládních funkcí vstoupili s jednoznažným cílem válce zabránit nebo ji ukončit a udělali pro to še, co bylo možné. Přesto byli odsouzeni za účast na spiknutí k vedení agresivní války.
• u soudu byl použit znažně extenzivně jistý starý precedens o přípustnosti svědectví z druhé ruky, pokud ho učinil umírající. Zaprvé šlo o atypický archaický anglický precedens, vetšině soudců neznámý, zadruhé je sporné, zda odsouzený v norimberském tribunálu déle před popravou je na úrovni umírajícího.
• Narozdíl od Norimberského tribunálu, kde byl celý protokol vítěznými moctnostmi zveřejněn knižně byl v tokisjkém procesu dalších 30 let veřejnosti nepřístupný.
• některé trestné činny, jejichž trestnost byla shledána až tímto tribunálem, a padly za ně i rozsudky smrti, vyšli velmi záhy z užívání. A to jak tím, že se jich dopustilo USA ve válkách v Koreji a Vietnamu, a nebyly zde (mimo SSSR a jeho satelity) považovány za mezinárodní trestné činny, tak tím, že se jich dopustilo valné shromářdění OSN - to je konkrétně případ trestných činů proti míru, spáchaných podněcováním národně osvobozeneckých hnutí a jejich boji proti kolonizátorůmn, k čemuž vyzvalo v roce 1960 valné shromáždění OSN, jako k legitimnímu nástroji dekolonizace. Toto samozřejmě soudci tribunálu nemohli předvídat, nicméně při zpětném podhledu působí velmi zvkáštně, že některé z činnů, za které byli odsouzení odsouzeni nebyly trestné před válkou a znovu ani pár let po ní.

a tak by šlo pokračovat. Těch kontroverzí byla spousta. Už samotný základ obžaloby byl mnohem méně jistý, než v Norimberském případě, kde nikdo neměl pochyby o zločinnosti holokaustu. Samotný průběh procesu byl mnohem zdlouhavější, málo přesvědčivý a ani McArthur se oněm zpětně nevyjadřoval dobře.--144.217.128.205 4. 1. 2017, 23:32 (CET)