Capgrasův syndrom

Capgrasův fenomén

Capgrasův fenomén je jednou z poruch vnímání, tedy poruchou vnímání reálného světa nebo jeho zkreslení. Patří mezi patické poruchy vnímání, to znamená, že je signálem nebo symptomem nějakého duševního onemocnění. Řadí se mezi zrakové iluze, z čehož vyplývá, že subjekt je nezvratně přesvědčen o tom, že to, co vnímá, v tomto případě vidí, je nezvratné a jedná se o skutečnost. Někdy se také nazývá jako tzv. iluze dvojníka. Jedná se o poruchu vnímání známých subjektů nebo objektů. Nemocný nejčastěji tvrdí, že jeho žena, kolega v práci atd. není tím, kým byl. Je přesvědčen, že došlo k záměně a tyto osoby jsou někým jiným (např. kolega v práci je špionem). Tedy byl vyměněn stejně vypadající entitou, která ovšem není tou původní osobou. Nejčastěji se jedná o tajné agenty, mimozemšťany, roboty atd. Obvykle se tento fenomén týká tváří a lidí kolem nemocného, ovšem může se týkat i objektů nacházejících se v blízkosti nemocného. Nemocný se může chovat agresivně vůči osobám, o nichž je přesvědčený, že jsou dvojníky, a tato porucha tak může být potenciálně nebezpečná .

Výskyt

Capgrasův fenomén se nejčastěji vyskytuje jako projev paranoidní schizofrenie. Můžeme se s ním však setkat také o mnoha dalších onemocnění . Objevuje se u organických poškození mozku, dále také u neurodegenerativních onemocnění, jako jsou např. demence (mj. Lewy body demence, frontotemporální a afatická), Parkinsonova choroba a Alzheimerova choroba. U těchto onemocnění se může stát, že pacient tvrdí, že on sám je dvojníkem a nepoznává sám sebe. Capgrasův fenomén se může také objevit u onemocnění jako je hypotyreóza, diabetes nebo silná migréna. Je pozorován výskyt i u uživatelů drog.

Projevy

Paranoidní schizofrenie

Napříč onemocněními a individui se projevy mohou různit, demonstrujeme je tedy na jednotlivých případových studiích u různých onemocnění. - 28letá žena, diagnostikována paranoidní schizofrenie s capgrasovým syndromem. Trpěla mnoha bludy a iluzemi o manipulaci s jejími orgány a částmi těla, přičemž se chovala hostilně a agresivně k osobám nemocničního personálu, kterým dávala za vinu manipulaci s jejími částmi těla. Capgrasův fenomén se u ní projevoval přesvědčením, že její otec je dvojník, ale menšího vzrůstu než její „originální otec“. Dále trpěla přesvědčením, že každý člověk na světě je dvojník, že ona sama je svoje dvojče a stejně tak její přátelé. - 62letý muž s paranoidní schizofrenií věřil v záměnu každého člověka za robota, svého doktora, okolí a sám sebe jednou označil za robota a tvrdil, že muž v novinách je jeho dvojče. - 48letý muž, paranoidní schizofrenie věřil v záměnu svých rodičů za dvojníky, jenž mu předkládali vyměněné jídlo. Ostatní obyvatelé a zaměstnanci psychiatrické nemocnice byli též považování za podvodníky a dvojníky původních obyvatel.

Hypotyreóza

- 54letá žena tvrdila, že její sousedé používají černou magii a pomocí ní se vloupali do jejího domu, kde jí ukradli oblečení, které teď nosí. Časté konfrontace se sousedy (jejichž nevinu se pokoušel nemocné vysvětlit její manžel) vedly postupně k tomu, že nemocná začala tvrdit, že její manžel není jejím manželem. Byla neomylně přesvědčena o záměně jednoho ze sousedů a jejího manžela, přičemž to deklarovala tím, že vyměněný manžel smrdí a je špinavý, zatímco její originální ne. „Vyměněnému“ manželi se vyhýbala a odmítala s ním spát v jedné místnosti.

Parkinsonova choroba

- 56letá žena s diagnostikovanou Parkinsonovou chorobou. Nejdříve se u ní začaly objevovat nezvyklé projevy chování. Následně tvrdila, že obrazy a věci v jejím domě nejsou její a byly vyměněny. Vypadaly sice stejně, ale nebyly to ony. Dále se svému okolí svěřila s tím, že její pes byl také vyměněn. Bylo to stejné plemeno, stejného věku i vzrůstu, ale zdálo se jí, že určité skvrny na kožichu má jinde, a proto je vyměněný. Tato iluze se posléze vztahovala i na květiny v zahradě.

Demence

- 59letý muž s rychle progredující demencí ze začátku pletl manželčino jméno. Posléze se začal své ženy ptát, kde je jeho žena. Epizody se stávaly čím dál častějšími a trvalejšími. Nejdříve přešly a muž svojí manželku opět poznal, ale nakonec byl přesvědčen, že osoba vydávající se za jeho ženu je její dvojník, jelikož měla stejný vzhled, osobnost, hlas i jméno. Několikrát volal policii a ohlašoval svoji ženu jako pohřešovanou, přičemž zmiňoval i nastrčeného dvojníka za ni. Nechoval se k ní žádným způsobem agresivně a trávil s ní běžně den, ovšem s přesvědčením o její nepravosti.

Historie

Capgrasův fenomén získal své jméno podle francouzského psychiatra Josepha Capgrase (1873-1950), který jej jako první popsal ve svém článku z roku 1923 (jako spoluautor článku je uváděn Jean Reboul-Lachaux). Studie pojednává o francouzské pacientce “Paní M”, která si stěžovala na to, že její manžel a lidé kolem ní jsou zastoupeni dvojníky. Capgras a Reboul-Lachaux tento fenomén nejdříve pojmenovali jako “Iluzi dvojníka” Capgrasův fenomén byl zpočátku považován za čistě psychiatrické onemocnění a “Iluze dvojníka” byla označována jako jeden ze symptomů schizofrenie. Vyvráceno bylo také tvrzení, že se jedná o onemocnění postihující pouze ženy (jako symptom hysterie). Většina pokusů o vysvětlení nemoci vycházejících ze studie Capgrase a Reboul-Lachauxe byla psychoanalytické povahy a až teprve osmdesátá léta dvacátého století přenesla pozornost na specificky se vyskytující organické mozkové léze, u kterých byla prokázána souvislost s výskytem Capgrasova fenoménu. V současnosti je Capgrasův fenomén chápán jako neurologická porucha, v rámci které je blud “iluze dvojníka” způsoben specifickými lézemi v mozku nebo degenerací.

Neurologické pozadí nemoci

Capgrasův fenomén můžeme z neurologického hlediska objasnit jako příčinu několika faktorů, názory na klíčovou příčinu nejsou pro svou složitost mezi vědci dodnes jednoznačné. Nejznámějším a nejšířeji příjímaným názorem je Langdonova a Coltheartova. dvoufaktorová teorie. Podle této hypotézy vzniká tato iluze v součinnosti dvou faktorů. Zatímco první faktor je specifický pro každého pacienta, druhým faktorem, který se naopak objevuje u každého stejně, je poškození pravé mozkové hemisféry. U pacienta je narušen především exekutivní systém, v důsledku kterého není schopen vyhodnotit své iluze jako iracionální. Zodpovědět nejasnosti se následně pokusili autoři Davies a Davies., kteří vypracovali teorii parametrické odchylky. Jako neurologickou příčinu předpokládají lézi v oblasti pravé hemisféry frontálního mozkového laloku. Davies a Davies rozpracovávají Langdonovu a Coltheartovu hypotézu s tím, že druhý faktor je způsoben součinností poruch exekutivních funkcí myšlení a pracovní paměti. U pacienta dochází k útlumu dominantní, zkušeností ukotvené odpovědi na situaci (porucha exekutivy) a následné manipulaci s krátkodobě uchycenými informacemi (pracovní paměť). Výsledkem je vyhodnocení alternativní možnosti situace jako pravdivé. Poletti a Sambataro vyjádřili příčinu taktéž dvěma faktory – podle jejich vysvětlení se jedná o zaměnění výsledků shodných kognitivních mechanismů jakýmsi „překrytím“ neurální odpovědi na situaci. Tato chyba vzniká v místě ventromediální prefrotnální části mozkové kůry. Jako problém pramenící z chybného zapojení neuromediátorů vidí Capgrasův fenomén Corlett a Fletcher. Podle jejich vysvětlení se za nemožností normálního vyhodnocení dané situace skrývá porucha distribuce GABA a dopaminových transmisí.

Léčba

V současnosti existuje několik přístupů, které se užívají k léčbě Capgrasova fenoménu, ale neexistuje jednotná standardní péče. Je tedy zapotřebí důkladné výzkumné práce, aby mohl být nalezen nejefektivnější způsob léčby. V současnosti se vedle kognitivních technik (mj. testování reality) užívá Individuální terapie, která je nejvhodnější pro léčbu jednotlivých iluzí. Efektivní může být dlouhodobá Kognitivně-behaviorální terapie, jež je založena na vzájemných diskuzích, kdy se terapeut pokouší nemocnému předkládat četné důkazy o jeho iluzi. Cílem je najít způsob, jak může nemocný překonat vlastní blud, v který věří proti všem dostupným důkazům. Antipsychotika a další terapeutické léky jsou užívány s relativním úspěchem. Mnoho nemocných Capgrasovým fenoménem se nikdy plně nezotaví, poskytovatelé péče a rodinní příslušníci však mohou částečně eliminovat projevy nemoci, především úzkost a strach.