Volné lezení
Volné lezení je styl horolezectví, při kterém se k pohybu po skále využívá pouze přirozeného povrchu skály a síly lezce. Je protikladem technického lezení, kdy lezec využívá umělé pomůcky (například se drží za skoby, stoupá do žebříčků, pomáhá si přítahem za lano a podobně). Při volném lezení je použití technických pomůcek omezeno na jištění pro případ pádu. Zvláštním stylem volného lezení je lezení zcela bez jištění - sólové lezení. To je někdy s volným lezením nesprávně zaměňováno.
Volné lezení je v současnosti obecně považováno za šetrnější ke skále a sportovně hodnotnější než lezení s umělými pomůckami.
Sportovní lezení
Sportovní lezení je v dnešní době nejpopulárnějším druhem volného lezení. Spočívá v tom, že lezec se pohybuje ve sportovních cestách (cesty, které se dají zlézt na jeden zátah) a zdolává skalní obtíže vlastní silou.
Historie sportovního lezení
Kořeny sportovního lezení leží v dobách, kdy se zraky horolezců přestaly upínat k horským vrcholů, ale začali dobývat sice nižší, mnohdy však daleko obtížněji dosažitelné skalní útvary. Sportovní lezení začalo nabývat významu v sedmdesátých letech, kdy američtí lezci začali shledávat volné lezení jako nejpřirozenější druh horolezectví. Jedním z prvních sportovních lezců, kteří pojali lezení jako životní styl byl John Gill.