Yukar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Yukar (ainusky: Jukar; japonsky: ユーカラ, Júkara; na Sachalinu: Hawki / Tujta) je název pro příběhy, legendy, předávané ústní formou. Jedná se o specifický název, který používá národ Ainu, jehož příslušníci dnes žijí v nejsevernějších oblastech Japonska (na ostrově Hokkaidó a v oblasti Tóhoku).

Snahy o záchranu Yukar[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější osobnosti, kterým se podařilo „zachránit“ pro západní svět tyto jedinečné příběhy, patřil např. Basil Hall Chamberlain, který mezi Ainu strávil několik let. V současné době probíhá intenzivní výzkum celé kultury Ainu na Tokijské univerzitě. Velký přínos vnějšímu světu, myšleno z pohledu Ainu, uskutečnil Dr. Kjósuke Kindaiči (金田一 京助), japonský lingvista, který pečlivě přepisoval mnoho Yukar do japonštiny.

V současné době dostal výzkum kultury Ainu tvrdý zásah, neboť projekt (Kan-nari Macu Nóto - 金成マツノート) podporovaný Šigeru Kajanem (萱野 茂), byl po jeho náhlé smrti, v květnu roku 2006, zastaven. Do jeho smrti se podařilo přeložit 92 Yukar, 10 Yukar bylo nenávratně ztraceno a 49 zůstalo nepřeloženo. Tyto yukar původně sepsala Macu Kannari, přičemž zaplnil 15 tisíc stránek ve více než 70 poznámkových blocích.

Yukar představuje jeden ze dvou hlavních směrů ústního předávání tradic v komunitě Ainu. Druhým způsobem je zpěv písní - upopo. Jak yukar, tak upopo většinou popisují vztahy mezi světem lidí (Ainu Mosir) a Bohů (Kamui Mosir) nebo lidské předky Bohů (Onja Mosir).

Ukázky[editovat | editovat zdroj]

Krysa a sýček[editovat | editovat zdroj]

Sýček si nechal na další den kousíček dobroty, kterou jedl. Krysa mu jej ale ukradla, kvůli čemuž zůstal sýček o hladu. Rozhodl se tedy vydat se za krysou domů a zabít ji. Krysa se mu ale omluvila s těmito slovy: „Dám ti tenhle trn a řeknu ti, jak pomocí něj získat daleko větší uspokojení, než z jídla, které jsem ti tak drze snědla. Podívej! Musíš vrazit trn ostrým koncem nahoru sem do kořene tohoto stromu. Pak vyleť na vrchol toho stromu a sklouzni se po kmeni dolů.“

Po těch slovech krysa odběhla pryč a sýček udělal vše tak, jak mu řekla. Když však sklouzl dolů k ostrému trnu, napíchl se na něj, což mu způsobilo velkou bolest. Se smutkem a hněvem se znovu rozeběhl za krysou, že ji zabije. Krysa jej ale opět přivítala omluvou a na důkaz usmíření mu věnovala úzkou čepičku na hlavu.

Tato příhoda odůvodňuje, proč dodnes sýček nosí čepičku ze zdviženého chmýří a proč existuje nevraživost mezi sýčkem a krysou.

Láska bouřkových bohů[editovat | editovat zdroj]

Dva mladí bouřkoví bohové, synové hlavního boha bouřek, se těžce zamilovali do té samé ženy Ainu. Jeden z nich povídá žertovně druhému: „Stanu se blechou, abych jí mohl skočit do klína“. Druhý na to: „Stanu se vší, abych v jejím klíně zůstal napořád.“

„Jsou to skutečně vaše přání?“ plakal jejich otec, hlavní bouřkový bůh. „Vezmu vás tedy za slovo“, řekl a proměnil toho, který si přál být blechou v blechu a toho, který si přál být vší ve veš. Proto všechny blechy a vši existují až do současnosti.

Z toho vyplývá, že ať je kdekoliv bouřka, blechy vyskakují i z míst, kde je nikdo předtím nespatřil.


  • Ze zápisků B. H. Chamberlaina, Yukar řečené ženami Išanašte a Penri v červenci a listopadu roku 1886

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]