Wikipedista:Veronika Špačková/Výživné
Výživné[editovat | editovat zdroj]
(obecně známé také jako alimenty) Nejčastěji se jedná o finanční prostředky, díky kterým rodič zabezpečuje základní i jiné potřeby dítěte. Výživné se platí dle níže uvedeného postupu. Částka je stanoven soudem, kdy se platí pravidelně v měsíčních intervalech. Po dobu, dokud se dítě není schopno samo se živit.
Podle Hendrycha jde o zabezpečování a úhradu osobních potřeb oprávněných fyzických osob, nejenom tedy zabezpečení výživy ve vlastním slova smyslu, ale i uspokojení ostatních hmotných a kulturních potřeb oprávněného subjektu v rozsahu, který je dán odlišně podle jednotlivých druhů vyživovací povinnosti.[1]
Vyživovací povinnost[editovat | editovat zdroj]
Vyživovací povinnost můžeme rozdělit do těchto skupin:
- Vyživovací povinnost mezi předky a potomky
- Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými
- Vyživovací povinnost mezi manželi
- Vyživovací povinnost rozvedeného manžela
- Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matky
Vzájemná vyživovací povinnost mezi předky a potomky[editovat | editovat zdroj]
Dle Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. mají rodiče vůči svým dětem vzájemnou vyživovací povinnost. To platí do doby, dokud se nejsou děti schopny živit samy. Tato povinnost není omezena věkem dítěte. V některých případech se může jednat o povinnost do konce života dítěte. Jedná se například o případ při těžkém zdravotním postižení, pokud není jeho výživa zajištěna jiným způsobem. Životní úroveň rodičů by měla být shodná s životní úrovní dítěte. Každý z rodičů je tak povinný přispívat na výživu svých dětí, dle svých možností a schopností. Vyživovací povinnost vůči dítěti zaniká osvojením jejích rodičů. Pokud se děti jsou schopny samy se živit, tak mají povinnost zajistit svým rodičům stejně tak povinnost slušné výživy, zda rodiče nemají dostatečný zdroj příjmu.[2]
Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými[editovat | editovat zdroj]
Vzájemnou vyživovací povinností jsou zákonem vázáni předci a potomci v praxi tedy kromě rodičů a dětí prarodiče a vnuci, případně praprarodiče a pravnuci.
Tato vyživovací povinnost nastupuje teprve poté, když přímí potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostat. Vzdálenější příbuzní tedy mají vyživovací povinnost pouze tehdy, nemohou-li plnit příbuzní bližší.[3]
Vyživovací povinnost mezi manželi[editovat | editovat zdroj]
Manželé mají zásadně právo na stejnou životní úroveň a v tomto rozsahu mají vůči sobě i vyživovací povinnost. Pokud zákon hovoří o životní úrovni, výslovně pamatuje na hmotnou i kulturní část životního standardu, která by měla být u obou manželů stejná. Tato základní zásada plně ovládá úpravu vyživovací povinnosti mezi manžely. Je možné se obrátit na soud, aby vyživovací povinnost ekonomicky silnějšímu manželovi stanovil.[4]
Vyživovací povinnost rozvedeného manžela[editovat | editovat zdroj]
Právo na výživné vůči bývalému manželovi vzniká rozvodem manželství. Z hlediska splnění této základní podmínky
nároku tak může být založena situace, že pokud neuzavře bývalý manžel v budoucnu další manželství, bude tato podmínka splněna po celou dobu zbytku jeho života. Platí, že nárok na výživné má rozvedený manžel za současného splnění dvou podmínek, a to pokud není schopen se sám živit, a tato jeho neschopnost má původ v manželství, nebo v souvislosti s ním. Rozsah výživného je stanoven formulací "v přiměřeném rozsahu". Hledisko možností manžela, který bude povinován platbou výživného, je omezeno posouzením přiměřenosti rozsahu a zda to lze po něm spravedlivě požadovat.[5]
Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce[6][editovat | editovat zdroj]
Tento příspěvek se jedná matky dítěte, která není provdána za otce dítěte. Otec dítěte je povinen přispívat po dobu dvou let od narození dítěte na náklady spojené s těhotenstvím a porodem. Soud může na návrh těhotné ženy uložit muži povinnost přispívat potřebnou částku spojenou s výživou a příspěvkem na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.
Vznik výživného[editovat | editovat zdroj]
Vznik nároku na výživné je ztotožněn se vznikem vyživovacího vztahu, tnz. vyživovací povinnosti povinného subjektu a jí odpovídajícímu právu výživné oprávněným subjektem požadovat. Vyživovací povinnost vzniká povinnému subjektu rodinněprávního vztahu ze zákona, a to za předpokladu, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky jejího vzniku.[7]
Výpočet výživného u dětí[editovat | editovat zdroj]
Výživné se počítá z čistého příjmu a následně záleží na věku dítěte podle toho, do které skupiny patří. Skupiny jsou rozděleny podle věku. Každá věková skupina má jiná procenta. Tabulka je pouze orientační. O výši výživného rozhoduje soudce. Soud dále bere v potaz i majetkové poměry rodičů i apod.[8]
| Věk dítěte | Díl z čistého příjmu připadající ne výživu |
|---|---|
| 0-5 let | 11-15% |
| 6-9 let | 13-17% |
| 10-14 let | 15-19% |
| 15-17 let | 16-22% |
| 18 a více let | 19-25% |
Zanedbání povinné výživy[editovat | editovat zdroj]
Zanedbání povinné výživy se řadí k trestným činům. Při řešení se postupuje podle zákona č. 40/2009 Sb. Zákon mluví o tom, že pokud osoba neplní zákonnou povinnost, byť i z nedbalosti po dobu delší čtyř měsíců bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Ve druhém případě se mluví o úmyslném zanedbání plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného v době delší čtyř měsíců, kdy bude dotyčný potrestán na dobu odnětí svobody až na dva roky.[9]
Zánik výživného[editovat | editovat zdroj]
Vyživovací vztah zaniká poté, co není naplněna byť jedna z podmínek stanovených pro vznik. Stejně je tomu i v případě výživného u ostatních příbuzných. Nejčastěji dojde k zániku vyživovací povinnosti povinné osoby v okamžiku, kdy je oprávněná osoba schopna sama se živit.[10]
- ↑ HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. vyd. V Praze: C.H. Beck xxii, 1459 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7400-059-1, ISBN 80-7400-059-1. OCLC 480881053
- ↑ ŠÍMA, Alexander. Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. 16. doplněné vydání. vyd. V Praze: [s.n.] xviii, 438 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7400-755-2, ISBN 80-7400-755-3. OCLC 1122794113
- ↑ FRANCOVÁ, Marie; DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, Jana. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 4. vydání. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018. 180 s. ISBN 987-80-7598-120-2. S. 38.
- ↑ NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. Rodinné právo. 2., aktualizované vydání. vyd. Praha: [s.n.] 208 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-271-0431-4, ISBN 80-271-0431-9. OCLC 982107146
- ↑ NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. Rodinné právo. 2., aktualizované vydání. vyd. Praha: [s.n.] 208 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-271-0431-4, ISBN 80-271-0431-9. OCLC 982107146
- ↑ ELIÁŠ, Karel; SVATOŠ, Marek. Občanský zákoník. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-7488-201-2.
- ↑ ŠMÍD, Ondřej. Výživné. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.], 2017. 284 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7502-196-0, ISBN 80-7502-196-7. OCLC 1100764082 S. 29.
- ↑ ŠMÍD, Ondřej. Výživné. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.], 2017. 284 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7502-196-0, ISBN 80-7502-196-7. OCLC 1100764082 S. 44.
- ↑ ČESKO. Úplné znění zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.. Vydání: desáté. vyd. Praha: [s.n.] 190 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-87451-64-9, ISBN 80-87451-64-3. OCLC 1127280294
- ↑ ŠMÍD, Ondřej. Výživné. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.], 2017. 284 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-7502-196-0, ISBN 80-7502-196-7. OCLC 1100764082 S. 36.