Wikipedista:Vítězslav Lamač/Pískoviště5

COPA-COGECA (Copa Cogeca. The Committee of Professional Agricultural Organisations, The General Confederation of Agricultural Cooperatives) je celoevropská zájmová organizace, která lobbuje za zájmy agrárního průmyslu na evropské úrovni. Jejími členy jsou organizace napojené na zemědělské podniky v jednotlivých zemích Evropské unie. Formálně se jedná o dvě organizace, kdy COPA reprezentuje farmáře, zatímco COGECA zastupuje zemědělská družstva. Obě organizace však mají společný sekretariát a vystupují de facto jako jeden subjekt. COPA-COGECA vznikla koncem 50. let 20. století bezprostředně po vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a mimořádný vliv si získala především díky přijetí Společné zemědělské politiky (SZP), na jejíž tvorbě se silně podílela. COPA-COGECA původně reprezentovala dosti početnou vrstvu evropských rolníků. Vlivem mechanizace zemědělství však byla většina drobných zemědělců vytlačena velkými agrárními podniky, na něž se posléze začala orientovat i COPA-COGECA. To se projevilo mimo jiné podporou liberalizace trhu s potravinami v 80. a 90. letech a také neochotou podpořit opatření, zvýhodňující drobné farmáře oproti velkým podnikům. COPA-COGECA patří dodnes k mimořádně vlivným politickým uskupením, které dokáže úspěšně zasahovat do evropské zemědělské politiky, spoluutvářet evropskou legislativu a aktivně ovlivňovat veřejné mínění v tématech, které jsou předmětem jejího zájmu. V posledním desetiletí v evropské politice sílí snahy o reformu Společné zemědělské politiky ve snaze podmínit čerpání dotací plněním přísných ekologických standardů. COPA-COGECA se těmto snahám staví na odpor, neboť jdou proti zájmům konvenčně hospodařících agrárních podniků. Své aktivity přitom často koordinuje se zástupci výrobců hnojiv a pesticidů. Po ruské agresi na Ukrajinu se také angažuje v akcích proti vývozu ukrajinského obilí do Evropské unie a vyslovuje se proti přijetí Ukrajiny do EU. V České republice má COPA-COGECA dva členy, a to Agrární komoru ČR a Zemědělský svaz ČR.

Historie

Koncem 18. a začátkem 19. století se ve většině evropských států pod tlakem revolučních i reformních hnutí rozložily feudální vztahy, čímž došlo k osvobození selského stavu. Mnoho rolníků odešlo z přelidněného venkova do měst, a ti co zůstali, přizpůsobovali svou produkci stále větší měrou potřebám trhu. Poměry na venkově však zůstávaly dlouho neutěšené a rolníci se potýkali s velkou chudobou. Do rozvoje hospodářství bylo třeba investovat, jenže banky odmítaly chudým rolníkům poskytovat levný úvěr. To bylo jednou z hlavních motivací pro rozvoj svépomocných rolnických družstev.

Počátky družstevního hnutí

První úspěšné svépomocné družstvo založili roku 1844 tkalcovští dělníci ve městě Rochdalle ve Velké Británii. Jednalo se o spotřební družstvo, jehož členové si společně nakupovali potraviny (např. mouku, rýži, chleba, máslo) za velkoobchodní ceny, které byly výrazně nižší než ceny maloobchodní. Obdobná spotřební družstva se rychle šířila především mezi průmyslovými dělníky ve Velké Británii a brzy také do dalších evropských i mimoevropských zemí. Úspěšný model spotřebních družstev měl silný vliv také na zakládání dalších typů družstev.

V 2. polovině 19. století vznikaly i jiné typy družstev, a to především v Německu. Jednalo se hlavně o úvěrová družstva, která se zprvu šířila hlavně v městském prostředí - typicky mezi řemeslníky, mistry a drobnými živnostníky. Již v 60. letech 19. století však tento typ družstev pronikal také na venkov, kde jej neúnavně propagovalo několik věhlasných průkopníků. Nejvýznamnějšími postavami rolnického družstevního hnutí byli Hermann Schulze-Delitzsch a zejména pak Friedrich Wilhelm Raiffeisen.

Úvěrová družstva Raiffeisenova typu, jež byla zdaleka nejpočetnější, tvořili rolníci v rámci jedné vesnice či farnosti, kteří se dobrovolně rozhodli společně ručit za veškeré úvěry, které si družstvo sjednalo. Rolníci daného družstva ručili za úvěry v plné výši, a to veškerým svým majetkem. Princip úvěrového družstva spočíval v tom, že komerční banky byly ochotny takovýmto družstvům poskytnout úvěr za výrazně lepších podmínek, než individuálním rolníkům. Úvěrová družstva začala záhy plnit i roli spořitelen, neboť nabízela drobným střadatelům (opět rolníkům z dané vesnice či farnosti) možnost vložit své úspory do družstevní pokladny a nechat si vklad úročit, čímž se snižoval potřebný objem úvěrů od komerčních bank.

Administrativní práce na úrovni družstev byly zpravidla vykonávány bezplatně, díky čemuž provozní náklady klesly na minimum. Tyto činnosti vykonával velmi často farář spolu s venkovským učitelem, jež byly zpravidla členy dozorčích rad družstev. Sám Raiffeisen kladl důraz na křesťanství jakožto duchovní základ družstevního podnikání, díky čemuž dokázal získat řadu lidí k nezištné práci. Družstva byla otevřena chudým lidem a věnovala se i jistým vzdělávacím a dobročinným aktivitám.

Jednotlivá družstva se od počátku sdružovala v mocných regionálních i celostátních svazech a vytvářela společné centrální instituce. Mezi ty patřili především regionální a celostátní banky pro zúčtování plateb a několik velkoobchodních společností. Aktivity úvěrových družstev se brzy rozšířili také na hromadný nákup osiva, hnojiv a zemědělských strojů přímo od výrobců, čímž se družstvům podařilo zcela obejít obchodníky. Družstva organizovala také prodej některých zemědělských produktů. Později se z úvěrových družstev vyčleňovala další specializovaná družstva, jako např. skladištní družstva, jejichž členové si společnými silami budovali sklady na obilí, krmivo, osivo, aj., které pak společně sdíleli. Obdobně vznikala strojová družstva, jejichž členové si pořizovali zemědělské stroje a zařízení, které pak společně využívali. Do družstev se sdružovali rovněž producenti specifických plodin. Známe např. družstva producentů cukrové řepy, čekanky, aj. Jejich cílem často bylo svůj produkt určitým způsobem zpracovat a zpracovatelským podnikům prodávat polotovar (např. sušinu) na místo suroviny. V meziválečném období pak vznikala typicky elektrárenská družstva, která zajišťovala distribuci elektřiny ke svým členům. Tímto způsobem byl z velké části elektrifikován také český venkov.

Rolnické družstevní hnutí bylo od počátku významnou politickou silou. Sám Raiffeisen záměrně vykresloval rolníky jako mocnou oporu vládnoucího režimu, díky čemuž dokázal získat určitou ekonomickou podporu od pruských státních institucí. Později to byly naopak jednotlivé politické strany, které usilovali o přízeň vůdců družstevního hnutí. Centrální orgány družstevních svazů byly mnohdy personálně propojené s politickými stranami, a to zejména se stranami agrárními. Zájmy svých členů dokázala družstva hájit i razantními akcemi. Příkladem může být úspěšné hnutí v Českých zemích, které počátkem 20. století dokázalo dotlačit vlastníky cukrovarů ke zrušení kartelové dohody, znevýhodňující rolníky.

Model německých rolnických družstev se šířil po celé Evropě. Proniknul do Rakouska včetně Čech (významným průkopníkem zde byl např. F. C. Kampelík), do Itálie, Irska a dalších evropských zemích. Šířil se také mimo Evropu a dostal se i do zemí jako Indie či Japonsko.