Wikipedista:Tobermory~cswiki

Tobermory/Kocomour:

Bylo chladné deštivé odpoledne pozdě v srpnu, v tom neurčitém období, kdy jsou koroptve dosud v hájení nebo v chladírnách a kdy není co lovit ledaže se člověk octne na jih od Bristolského kanálu, kde mu zákon dovoluje štvát vypasené jeleny. Jenomže prázdninoví hosté lady Blemleyové se nesjeli na jih od Bristolského kanálu, takže se toho odpoledne všichni shromáždili ke svačině. Přes nanicovatost počasí a nezajímavost prostředí však společnost nejevila známky onoho unuděného neklidu, k němuž patří hrůza z elektrického piana a potlačovaná touha po licitovaném bridži. Celé shromáždění přímo viselo s otevřenými ústy na zdánlivě bezvýznamné osobnosti pana Cornelia Appina. Byl to jediný host lady Blemleyové, o kterém se nevědělo, co je vlastně zač. Někdo o něm prohlásil, že je prý chytrý, a tak jej hostitelka pozvala ve skromném očekávání, že přispěje alespoň částí své chytrosti k všeobecné zábavě. Ale až do svačiny toho odpoledne nepřišla na to, v čem jeho údajná chytrost spočívá. Nevynikal vtipem ani sportovní tností v kroketu, hypnotickou silou ani jako organizátor ochotnického divadla. Dokonce ani svým zjevem nepřipomínal onen typ mužů, kterým jsou ženy ochotny odpustit značný nedostatek ducha. Scvrkl se na pouhého pana Appina a jméno Cornelius se zdálo svědčit o průhledném podvodu při křtu. A teď tady o sobě tvrdil, že obohatil svět objevem, vedle něhož jsou vynálezy střelného prachu, knihtisku a parní lokomotivy zanedbatelnými maličkostmi. Věda dosáhla za poslední desítiletí udivujícího pokroku v mnoha směrech, ale jeho objev zřejmě patřil spíš do říše zázraků než vědeckých vymožeností.

„Tak vy nám vážně chcete namluvit,“ řekl sir Wilfrid, „že jste našel způsob, jak naučit zvířata lidské řeči, a že náš drahý starý Kocomour je váš první úspěšný žák?“

„Zabývám se tím problémem už sedmnáct let,“ odpověděl pan Appin, „ale teprve v posledních osmi či devíti měsících jsem byl odměněn zábleskem úspěchu. Experimentoval jsem samozřejmě s tisíci zvířaty, ale v poslední době jenom s kočkami, s těmi podivuhodnými tvory, kteří se tak báječně přizpůsobili naší civilizaci, a přitom si zachovali všechny vysoce vyvinuté divoké instinkty. Tu a tam mezi nimi člověk narazí na výjimečný intelekt, právě tak jako mezi lidským průměrem, a když jsem se před týdnem seznámil s Kocomourem, uvědomil jsem si okamžitě, že mám co dělat se ,superkocourem‘ naprosto mimořádné inteligence. Posledními pokusy jsem se k úspěchu značně přiblížil; s Kocomourem, jak mu říkáte, jsem dosáhl cíle.“

Pan Appin dokončil své pozoruhodné prohlášení hlasem, ve kterém se snažil potlačit vítězoslavnou fanfáru. Nikdo nevyslovil slovo „blbost“, třebaže na Clovisových rtech jako by němě zabubnovaly na poplach dvě retnice, které vyvolaly ovzduší nedůvěry.

„To tvrdíte,“ zeptala se po krátké pauzičce slečna Reskerová, „že jste Kocomoura naučil chápat a vyslovovat snadné jednoslabičné věty?“

„Drahá slečno Reskerová,“ odpověděl divotvorce trpělivě, „takhle po kouskách učíme mluvit malé děti, divochy a zaostalé dospělé. Jakmile jsme jednou rozřešili problém, jak začít s vysoce inteligentním tvorem, nemusíme se touhle metodou nijak zdržovat. Kocomour mluví naší řečí naprosto plynně.“

Tentokrát pronesl Clovis slovo „superblbost“ naprosto zřetelně. Sir Wilfrid by zdvořilejší, ale stejně skeptický.

„Neměli bychom toho kocoura sehnat, abychom se přesvědčili sami?“ navrhla lady Blemleyová.

Sir Wilfrid se šel po zvířeti podívat a společnost se zatím usadila v líném očekávání nějakého více či méně podařeného břichomluveckého triku.

Sir Wilfrid se za okamžik vrátil, pod opálením bledý jako stěna a s vytřeštěnýma očima.

„Panebože, je to pravda!“